Terry Pratchett - Velký boj

„Co je to za vzácnost, se kterou bychom se měli seznámit?“ zeptala se.

Dorcas ukázal do stínů na vzdáleném konci kůlny, kde mohla rozeznat něco velikého a nezřetelného.

„Ale to vypadá jako… nějaký velký kus látky…“ řekla.

„Je to, ehm, pod ní. Všichni jsou uvnitř?“ Dorcas přiložil ruce k ústům. „ Jsou všichni uvnitř? “ zavolal. Obrátil se k Nooty.

„Potřebuju vědět, kde kdo je. Nechci, aby se někdo bál, ale taky nechci, aby se tu někdo zbytečně pletl.“

„Zbytečně co?“ divila se Grimma, ale on si jí nevšímal.

„Sacco, vezmi pár mládenců a přineste ty věci, co jsme uložili do živého plotu,“ řekl Dorcas. „Rozhodně potřebujeme tu baterii a nevím přesně, kolik máme paliva.“

„ Dorcasi! Co to znamená?“ domáhala se vysvětlení Grimma a dupla si nohou.

Dorcasovi se tohle někdy stávalo, to věděla. Když uvažoval o strojích nebo jiných věcech, které umí sám sestrojit, začínal všechny okolo ignorovat. Také se mu změnil hlas.

Dlouze a nepřítomně se na ni díval, jako by ji viděl prvně. Potom se podíval do země.

„Radši, é, pojď se mnou,“ řekl. „Budu tě potřebovat, abys to všem vysvětlila. Na takové věci jsi o moc lepší.“

Grimma ho následovala po promrzlé podlaze. V kůlně se shromažďovali další nomové a tísnili se bojácně kolem stěn.

Vedl ji do stínu pod plachtou, která tvořila jakousi velkou jeskyni plnou prachu.

Pneumatika podobná pneumatice nákladního auta vystupovala trochu z příšeří, ale byla mnohem boulovatější než kterákoliv, kterou Grimma kdy viděla.

„Ó. Vždyť je to nákladní auto,“ řekla nejistě. „Ty tady máš nějaký náklaďák, co?“

Dorcas mlčel. Jenom ukázal vzhůru.

Grimma se podívala nahoru. Potom se podívala ještě výš. Jekubovi do tlamy.

Slova také někdy potřebují hudbu. K vylíčení někdy nepostačují; knihy by se měly vydávat s hudebními nahrávkami, jako filmy.

Hodilo by se možná něco hlubokého, zahraného na varhany.

Grimma zírala.

Tý-dá-DÁ.

Nemůže být skutečně živý, pomyslela si zoufale. Určitě mě nehodlá kousnout. Dorcas by mne sem nepřivedl, kdyby věděl, že ta příšera mě chce pokousat. Nebudu se bát. Nemám vůbec strach. Jsem myslící nomka a nemám strach !

„Myslím, že ta boulovatá kola má proto, aby se lépe zachycoval půdy,“ řekl Dorcas a jeho hlas zněl strašně vzdáleně. „Tak, řádně jsem ho vyšetřil a nic na něm není skutečně poškozené, víš, je jenom velmi starý —“

Grimma putovala pohledem po tlustém žlutém krku.

Ty-da-tý-dá-DUM.

„Pak jsem si pomyslel: určitě se dá nastartovat. Tyhle diesly jsou skutečně celkem jednoduché a v jedné knize jsem viděl obrázky, ačkoliv nemám zrovna jistotu s těmi trubkami, hydraulika se tomu myslím říká, a v jedné přihrádce byla tahleta kniha, Opravárenská příručka , a všechno jsem promazal a seřídil,“ drmolil Dorcas.

Dá-dá-dá-DUM.

„Říkám si, že lidé nebo kdo to je, by se mohli vrátit, a vylezl jsem nahoru a podíval se na kontrolky, a víš, on je možná jednodušší než náklaďák, jenom samosebou jsou tady navíc ty páky od té hydrauliky, ale to by neměl být problém, když bude dost paliva, což…“

Zarazil se, když si uvědomil, že Grimma mlčí.

„Něco se děje?“ zeptal se.

„ Co je to?“ zeptala se Grimma.

„Zrovna ti to líčím,“ řekl Dorcas. „Je to úžasné. Vidíš, tyhle trubky pumpují něco, co tyhle části tlačí nahoru a tyhle písty se vysunou, čímž se tamhleto jakoby rameno —“

„Neptala jsem se, co to dělá, ptala jsem se, co to je ,“ naléhala Grimma netrpělivě.

„Já jsem ti to neřekl?“ opáčil nevinně Dorcas. „No, jméno má na sobě namalované. Zrovna támhle nahoře, koukni.“

Podívala se, kam ukazoval. Zamračila se.

„J… C… B,“ četla. „Jcb? Jekub? Nemá to žádnou samohlásku, co je to za jméno?“

„Nevím,“ odpověděl Dorcas. „Na jména nejsem expert. Ale zní dobře. Pojď sem na tuhle stranu.“

Šla za nim jako ve snách a ještě jednou se podívala do temnot pod plachtou.

„Tady,“ ukázal. „Co je tohle zač, v tom se nespletem, doufám.“

„No né,“ vykřikla Grimma a zvedla ruku k ústům.

„Ano,“ řekl Dorcas. „Tohle jsem myslel. Když jsem ho našel, nejprve jsem si myslel, á, to je nějaký náklaďák, no, a pak jsem došel až sem a zjistil jsem, že ten náklaďák —“

„Má zuby,“ řekla tiše Grimma. „Ohromně velké kovové zuby.“

„Tak je to,“ řekl Dorcas hrdě. „Jekub. Druh náklaďáku. Zubatý náklaďák.“

Dá-DUM.

„A — a funguje?“ vyzvídala Grimma.

„Měl by. Měl by. Prověřil jsem, co se dalo. Základní princip je jako u náklaďáku, ale je tady navíc mnoho zvláštních pák a takové —“

„Proč už jsi mi o tom neřekl?“ naléhala Grimma.

„Nevím. Protože jsem nejspíš nemusel,“ řekl Dorcas.

„Ale je obrovský. Něco takového si nemůžeš nechávat jen pro sebe!“

„Každý musí mít něco, co si může nechat pro sebe,“ řekl Dorcas nejistě. „Ale co, velikost stejně není důležitá. Je takový, no, dokonalý.“ Dorcas poplácal boulovatou pneumatiku. „Víš, žes mi jednou říkala, že někdo stvořil svět za jediný týden? Když jsem uviděl Jekuba poprvé, pomyslel jsem si, OK, tak tohohle na to ten někdo používal.“

Zadíval se do stínů.

„První věc, co musím udělat, je stáhnout tu plachtu,“ řekl. „Je moc těžká, takže budeme potřebovat spoustu pomocníků. Měla bys je raději varovat. Jekub může trochu nahánět strach, když ho vidíš poprvé.“

„To mě nepolekal ani trochu,“ ujišťovala ho Grimma.

„Já vím,“ řekl Dorcas. „Pozoroval jsem tvůj obličej.“

Nomové vyčkávavě sledovali Grimmu.

„Je třeba mít na paměti,“ poučovala je „že je to jenom stroj. Jenom druh nákladního auta. Ale když se na něj podíváte poprvé, může vás vylekat, takže držte malé děti za ruku. A rychle utíkejte dozadu, až bude plachta padat dolů.“

Sborově přisvědčili.

„Dobrá. Popadněte ji.“

Šest set nomů si plivlo do dlaní a uchopilo okraj těžké plachtoviny.

„Až řeknu táhnout, chci, abyste táhli.“

Nomové se napjali.

„ Táhnout! “

Záhyby na plachtě se uhladily a zmizely.

„ Táhnout! “

Začala se pohybovat. Potom, když sklouzla přes Jekubovy hranaté tvary, její vlastní váha ji začala strhávat k zemi.

„ Utíkejte! “

Valila se dolů jako umaštěná zelená lavina, navršila se na zemi do hory záhybů, ale nikdo už se o ni nestaral, protože uprášenými okny ověšenými pavučinami nahlédlo dovnitř slunce a Jekuba oslnivě rozzářilo.

Několik nomů vypísklo. Matky braly děti do náručí. Nastal pohyb ke dveřím.

Opravdu to vypadá jako hlava, pomyslela si Grimma. Na dlouhém krku. A další má na zadním konci. Co to povídám? Další má na druhém konci.

„Říkala jsem vám, že se nic neděje!“ překřikovala vzrůstající rámus. „Podívejte se! Ani se nehne!“

„Hej!“ zavolal jiný hlas. Vzhlédla. Nooty a Sacco vyšplhali po Jekubově šíji a usadili se nahoře a vesele mávali. Tím se to vyřešilo. Vlna nomů dospěla ke stěně a zastavila se. Vždycky si připadáte hloupě, když utíkáte před něčím, co vás nehoní. Otáleli a potom se pomalu krůček za krůčkem vraceli.