Terry Pratchett - Velký boj

Nomové přešlapovali z nohy na nohu. To byla samozřejmě pravda. Potíž je , pomysleli si, že osoba, která toho bude doopravdy nejvíc litovat, bude ten jeden sežraný nom. Vědomí, že potom si liška zažije své, mu nebude valnou útěchou.

Kromě toho jim byla zima, byli celí promáčení a nora, třebaže tam v lomu by to neznělo jako velmi pohodlná nabídka, byla náhle mnohem lepší než ta hrůzná noc venku. Klopýtali kolem tuctu králičích děr a volali dolů do temnoty, než uslyšeli Nootin hlas.

„Vážně myslím, že se nemusíme bát,“ naléhala Grimma. „Lišky chápou velmi rychle. Není to tak, bábi?“

„É?“ probrala se bábi Morkie.

„Vyprávím všem, jak lišky rychle chápou,“ opakovala jí Grimma zoufale.

„No jo. Vcelku rychle,“ přitakala bábi. „Zajde si řádnej kus cesty pro něco, na čem si ráda pochutná, ta tvoje chápavá liška. Zvlášť když je chladno.“

„Tohle jsem nemyslela! Proč od tebe musí všechno znít tak hrozně ?“

„To jsem určitě neměla v oumyslu,“ omlouvala se bábi Morkie a popotáhla.

„Musíme se vrátit,“ řekl Dorcas pevně. „Tenhle sníh jistě jenom tak nezmizí, co? Zvládnu to, když se budu mít o koho opírat.“

„Můžeme ti udělat nosítka,“ navrhla Grimma. „Ačkoliv není moc k čemu se vracet.“

„Viděli jsme lidi jet nahoru po cestě,“ řekla Nooty. „Ale museli jsme jít až k jezevčím tunelům a nebyly tam žádné pořádné stezky. Pak jsme se pokusili přejít přes pole dole, a to byla chyba, všechna jsou zoraná. Neměli jsme co jíst,“ dodala.

„Moc toho nečekejte,“ poznamenala Grimma. „Lidé nám vzali většinu zásob. Myslí si, že jsme krysy.“

„No, to není tak špatné,“ prohodil Dorcas. „V Obchoďáku jsme v nich tu myšlenku pěstovali. Kladli pasti. Když jsem byl kluk, honili jsme v suterénu krysy a strkali je do pastí.“

„Teď používají otrávené jídlo,“ řekla Grimma.

„To není dobré.“

„Tak pojď. Dopravíme tě zpátky.“

Venku pořád padal sníh, ale nekoordinovaně, jakoby někdo ty poslední vločky dal lacino do výprodeje. Na východě se objevila linka červeného světla — zatím ne úsvit, ale příslib úsvitu. Nevypadalo to vesele. Až se slunce opravdu probudí, shledá, že je uvězněno za mřížemi mračen.

Nalámali pár kousků zvadlých stonků petržele a vyrobili pro Dorcase hrubé křeslo, které mohla nést čtveřice nomů. S tím úkrytem v živém plotě měl pravdu. Sníh tam nebyl hluboký, ale vynahrazovalo ho staré spadané listí, větvičky a odpadky. Šlo se pomalu a ztěžka.

Být člověkem musí být ohromné, uvažovala Grimma, když jí trny dlouhé jako její ruka škubaly šaty. Masklin měl pravdu, tohle je opravdu jejich svět. Je jim na míru. Jdou si kam chtějí a dělají si, co se jim líbí. My si myslíme, že spravujeme svoje záležitosti, a zatím žijeme v zapadlých zákoutích jejich světa — pod jejich podlahami a krademe jim věci.

Ostatní se lopotili ve vyčerpaném mlčení. Jediný zvuk kromě křupání sněhu a šustění listí pod nohama vydávala bábi Morkie. Našla v křoví pár hložinek a jednu okusovala se všemi projevy libosti. Nabízela hložinky kolem, ale ostatním nomům byly hořké a nechutnaly jim.

„Možná de jenom vo zvyk,“ zamumlala a loupla okem po Grimmě.

To je jedna z věcí, na které si budeme muset zvyknout, pomyslela si Grimma, ignorujíc ten ublížený pohled. Máme jedinou naději: rozptýlit se a opustit lom v malých skupinkách, hned jak se vrátíme. Vystěhovat se do volné krajiny, vrátit se k životu v opuštěných králičích norách a jíst, co se nám podaří najít. Pár skupinek může zimu přežít, když staří pomřou.

A to znamená sbohem elektřině, sbohem čtení, sbohem banánům…

Ale já počkám v lomu, dokud se Masklin nevrátí.

„Hlavu vzhůru, holka zlatá,“ zkoušela to kamarádsky bábi Morkie. „Nekoukej jako morous. Možná na to nikdá nedojde, to já řikám pořád.“

Dokonce i bábi se lekla, když k ní Grimma obrátila obličej, z něhož vyprchala všechna barva. Dívka několikrát otevřela a zavřela ústa.

Potom se mlčky sesula na kolena a začala vzlykat.

Byl to ten nejpříšernější zvuk, jaký kdy slyšeli. Grimma křičela, hartusila, proháněla lidi a poroučela. Slyšet ji plakat bylo zlé, jako by se celý svět obrátil na ruby.

„Jenom sem se ji snažila rozveselit,“ zamumlala bábi Morkie.

Nomové rozpačitě stáli v kruhu kolem. Nikdo se neodvažoval ke Grimmě přiblížit. Stát se mohlo cokoliv. Když se pokusíte poklepat jí na rameno a utišit „Notak, to nic“, mohlo by se přihodit opravdu cokoliv. Mohla by vám třeba ukousnout ruku nebo tak něco.

Dorcas se podíval na nomy kolem sebe, vzdychl si a zvedl se ze svých nouzových nosítek. Kulhal ke Grimmě a zachytával se větévky s trny, aby se udržel na nohou.

„Našla jsi nás, vracíme se do lomu, všechno je v pořádku,“ povídal konejšivě.

„Není! Musíme odtáhnout!“ vzlykala. „Radši jste měli zůstat v té díře! Všechno je na draka!“

„No, já bych řekl —“ začal Dorcas.

„Nemáme žádné potraviny a lidi nemůžeme zastavit a uvízli jsme v lomu a já jsem se snažila dát všechny dohromady a teď se to pokazilo!“

„Měli jsme jít do té stodoly hned na začátku,“ mínila Nooty.

„To byste pořád ještě mohli,“ řekla unaveně Grimma. „Všichni mladší by mohli. Dostat se co nejdál odsud!“

„Ale děti by to neušly, a staří by určitě nezvládli ten sníh,“ pravil Dorcas. „To přece víš. Ty jenom ztrácíš odvahu.“

„Zkusili jsme všechno! Je to čím dál horší! Mysleli jsme, že Venku se nám bude krásně žít a teď se to všechno rozsypalo!“

Dorcas se na ni dlouho zaraženě díval.

„Možná to můžeme rovnou zabalit,“ řekla nepříčetně Grimma. „Možná to můžeme zabalit a umřít tady na místě.“

Nastalo zděšené mlčení.

Prolomil ho Dorcas.

„É. É. Určitě? To myslíš vážně ?“

Tón jeho hlasu zvedl Grimminu hlavu.

Ostatní nomové třeštili oči.

Z výšky je pozorovala liška.

Byl to jeden z těch okamžiků, kdy se Čas zastaví. Grimma viděla žlutozelený přísvit liščích očí a obláček jejího dechu. Jazyk jí visel z tlamy.

Vypadala překvapeně.

V těch končinách byla nová a nomy ještě nikdy předtím neviděla. Její nikterak komplikovaná mysl se snažila vyrovnat se s faktem, že tvar těla nomů — dvě paže, dvě nohy, nahoře hlava — je tvar, který si spojuje s lidmi, jimž se naučila vyhýbat, ale rozměr navozuje představu jednohubky.

Nomové hrůzou zkameněli. Pokusit se o útěk nemělo smysl. Liška měla k pronásledování dvakrát tolik nohou. Stejně byste skončili jako mrtvola, ale aspoň neskončíte jako zadýchaná mrtvola.

Ozvalo se zavrčení.

K překvapení nomů pocházelo od Grimmy.

Popadla hůlku bábi Morkie, vyrazila vpřed a praštila lišku přes nos, dřív, než se mohla pohnout. Liška ňafla a pitomoučce zamžikala.

„Mazej odtud!“ vřískla Grimma. „Jak se opovažuješ sem přijít!“ Znovu lišku uhodila. Liška trhla hlavou. Grimma postoupila ještě o krok a zaskočila lišku další ranou přes čenich.

Liška si to rozmyslela. Dole v roští jsou určitě králíci. Králíci se neperou. S králíky má o moc větší štěstí.

Zakňučela, couvla s očima upřenýma na Grimmu, a potom vyrazila do tmy.

Nomové si vydechli.

„ Tak, “ prohodil Dorcas.