Terry Pratchett - Velký boj

Zadívala se do těch velkých zděšených očí.

Nikdy jsme se ještě nepokusili — co to bylo za slovo? — komunikovat s nimi. Ne vhodným způsobem. Jakoby to nebyli opravdoví lidé, kteří mají skutečné myšlenky. Jak jim můžeme říct, že my jsme skuteční a skutečně tady?

Ale možná není ta nejvhodnější chvíle zahájit komunikaci, když ležíte na podlaze spoutáni lidičkami, které sotva vidíte a na které nevěříte. Možná bychom to měli zkusit někdy jindy. Žádné nápisy, žádný křik, jenom se pokusit o to, aby nás pochopili.

Nebylo by úžasné, kdyby to šlo? Oni by za nás mohli vykonávat velikou pomalou práci a my bychom mohli dělat — no, maličké a rychlé věci. Malinkaté věci, které ty velikánké prsty nesvedou… ale ne malovat květinky nebo jim spravovat boty…

„Grimmo? Tohle bys měla vidět, Grimmo,“ ozval se hlas za ní.

Nomové se shlukli kolem nějaké bílé hromádky na podlaze.

No ano. Ten člověk si prohlížel jeden z těch velkých listů papíru.

Nomové ho rozložili po podlaze. Podobal se hodně tomu prvnímu, co si přečetli, až na to, že tento se nazýval ČTĚTE NEJNOVĚJŠÍ VYDÁNÍ VEČERNÍKU. Vysokých písmen tam bylo víc, některá byla skoro tak velká jako jejich hlava.

I Grimma kroutila hlavou, když se pokoušela najít v nich smysl. Knihám docela dobře rozumím, přemítala, ale zdá se, že noviny používají jiný jazyk. Bylo tam plno SONDÁŽÍ a OTŘESŮ a rozmazaných obrázků usmívajících se lidí, kteří si potřásají rukama s jinými lidmi („NA NEMOCNICI SEBRÁNO 455 LIBER“). Nebylo obtížné rozluštit, co každé jednotlivé slovo znamená, ale když se dala dohromady, neznamenala buď vůbec nic, nebo něco zcela neuvěřitelného („POVYK KOLEM ROZPOČTU NA VEŘEJNÉ KNIHOVNY“).

„Ne, tohle je to,“ řekl jeden nom, „tahle stránka. Podívej se, některá ta slova, jsou stejná jako posledně, podívej se! Je to o Vnukovi, 39 !“

Grimma proběhla celé vyprávění o někom, kdo rozcupoval něčí plán na něco.

Skutečně tam byl rozmazaný obrázek Vnuka, 39, pod slovy: „PROBLÉMY S TV DRUŽICÍ!“

Klekla si a upřeně se dívala na menší slova pod tím.

„Čti nahlas!“ pobídli ji.

„ ‚Richard Arnold, předseda Arnco Group, řekl dnes na Floridě‘,“ četla, „ ‚že vědci se neustále pokoušejí znovu zí… zí… získat kontrolu nad Arnsatem 1, telekomunikačním sat… elitem, vyrobeným mnohamilionovým nákladem‘ —“

Nomové se po sobě podívali.

„Mnohamilionový náklad,“ vydechli. „To je vážně velký náklaďák.“

„ ‚Jeho včerejší ús… ús… úspěšné vypuštění na ob… obědnou dráhu vzbudilo velké naděje,“ četla Grimma nejistě, „že Arnsat l zahájí dnes zkušební vys… vys… vysílání. Namísto toho vys… vysílá proud zvláštních sig… signálů. Podobá se to nějakému kódu, řekl Richard, 39‘ —“

Posluchači chápavě zamručeli.

„ ‚Jakoby měl vlastní mozek‘,“ četla dál Grimma.

Byly tam ještě další nesmysly o „dětských nemocech“, ať to bylo cokoliv, to už se Grimma neobtěžovala číst.

Vzpomněla si, jak jí Masklin vyprávěl o hvězdách, a proč se udrží nahoře. A Věc. On si ji vzal s sebou. Věc dovedla mluvit s elektřinou, nebo ne? Dovedla naslouchat elektřině v drátech a tomu ve vzduchu, čemu Dorcas říká „rádio“. Jestli něco může vysílat divné signály, tak je to Věc. Možná pojedu ještě dál než za Velké Jízdy, povídal.

„Jsou naživu,“ pronesla ke všem a k nikomu zvlášť. „Masklin a Gurder a Angalo. Dostali se do místa zvaného Florida a jsou naživu.“

Vzpomněla si, jak se jí někdy snažil vyprávět o nebi a o Věci a odkud přišli nomové, a ona z toho nikdy doopravdy nepochopila o nic víc, než on chápal ty její žabičky.

„Jsou živi,“ opakovala. „Vím, že jsou. Nevím přesně, jak nebo kde, ale mají nějaký plán a jsou naživu.“

Nomové si vyměnili významné pohledy, což mělo znamenat: Klame sama sebe, ale měl by se najít někdo smělejší než já , kdo jí to řekne.

Bábi Morkie jí jemně poklepala na rameno.

„Ano, ano,“ řekla konejšivě. „A hlavní věc, že měli pořádný oběd. To bych řekla, že do sebe potřebovali dostat nějaké jídlo. A být tebou, děvenko, šla bych se vyspat.“

Grimma měla sen.

Byl to zmatený sen. To jsou sny téměř vždycky. Nepřicházejí v úhledném balení. Zdálo se jí o velkém hluku a blikajících světlech. A o očích.

Malých žlutých očích. A o Masklinovi, jak stojí na nějaké větvi, šplhá mezi listím a mžourá dolů na malá žlutá očka.

Já vidím, co teď dělá, pomyslela si. Je naživu. Vždycky jsem věděla, že je naživu, to se rozumí. Ale v mezihvězdném prostoru je víc listí, než jsem tušila. Nebo možná nic z toho není skutečné a jenom se mi to zdá…

Potom ji kdosi probudil.

Nikdy není moudré spekulovat o smyslu snů, a tak nespekulovala.

Ledový vítr přinesl v noci další sníh. Pár nomů propátralo kůlny a vrátilo se s několika kusy zeleniny, která ještě zbyla, ale bylo jí žalostně málo. Svázaný člověk po chvíli usnul a chrápal jako dřevorubec, pracující tenkou pilou na tlusté kládě.

„Ostatní se ráno po něm budou shánět,“ varovala Grimma. „To už tady nesmíme být. Snad bychom —“

Zarazila se. Všichni naslouchali.

Pod podlahou se něco hýbalo.

„Dole ještě někdo zůstal?“ zašeptala Grimma.

Nomové poblíž zavrtěli hlavou. Nikomu se nechtělo zůstat ve studeném prostoru pod podlahou, když v kanceláři bylo k mání teplo a světlo.

„A krysy to být nemohou,“ uvažovala.

Potom někdo zavolal, ani nahlas, ani potichu, tak, aby ho bylo slyšet a současně zůstal co možná nejtišší.

Ukázalo se, že je to Sacco.

Odtáhli prkno, které uvolnili lidé, a pomohli mu nahoru. Byl obalený blátem a potácel se vyčerpáním.

„Nikoho jsem nemohl najít!“ zajíkal se. „Díval jsem se všude a nemohl jsem nikoho najít a viděli jsme sem přijíždět náklaďáky a pak jsem uviděl, že se svítí, a myslel jsem si, lidé jsou pořád tady, a šel jsem dovnitř a slyšel jsem vás mluvit a musíte jít se mnou, protože Dorcas je tam!“

„Žije?“ zeptala se Grimma.

„Jestli ne, tak to umí na mrtvolu hezky od plic klít,“ ještě stačil zažertovat Sacco a zhroutil se na podlahu.

„Mysleli jsme, že jste všichni —“ začala Grimma.

„Až na Dorcase jsme všichni v pořádku. Zranil se, když skákal z náklaďáku! Pojďte, prosím !“

„Ty rozhodně nevypadáš na to, abys někam mohl jít,“ řekla Grimma. Vstala. „Jenom nám řekni, kde to je.“

„Dotáhli jsme ho do půlky cesty a to nás tak schvátilo a já jsem je tam nechal a šel jsem napřed,“ vyhrknul Sacco. „Jsou pod keři a —“ Oči mu padly na chrápající lidskou horu. Vytřeštil je na Grimmu.

„Vy jste zajali člověka ?“ vyzvídal. Ustoupil stranou. „Potřebuju si trošku odpočinout, jsem moc unavený,“ opakoval bezmyšlenkovitě. Potom se zase zhroutil.

Grimma ho zachytila a položila, jak nejjemněji dovedla.

„Někdo ho dejte někam do tepla a podívejte se, jestli zbylo nějaké jídlo,“ promluvila ke všem přítomným nomům. „A chci, aby mi někdo z vás pomohl hledat ty ostatní. Tak honem. Tohle není noc na toulky venku.“

Výraz na tvářích některých nomů říkal, že oni s jejím názorem rozhodně souhlasí a že k těm, kdo by neměli být venku v takovéto noci, patří právě oni.