Terry Pratchett - Velký boj

„Dost sněží,“ řekl jeden nejistě. „Nikdy je nenajdeme v tom všem sněhu a tmě.“

Grimma se na něj zle podívala.

„Mohli bychom,“ vyštěkla. „ Mohli bychom je najít i v tom všem sněhu a tmě. Nenajdeme je , když zůstaneme u světla a teplíčka, to je jasné.“

Několik nomů se protlačilo blíž. Grimma poznala Nootino příbuzenstvo a rodiče několika mládenců. Potom se něco pohnulo pod stolem, kde se k sobě tiskli nejstarší nomové, aby se zahřáli a pěkně si zanadávali.

„Já du taky,“ ozvala se bábi Morkie. „Drobet čerstvýho vzdoušku mi udělá dobře. Co na mě všichni tak civíte?“

„Myslím, že bys měla zůstat uvnitř, bábi,“ řekla Grimma jemně.

„Nechoď na mě s ohledama k starejm lidem, holka zlatá,“ odvětila bábi a šťouchla Grimmu holí. „Chodila sem hlubokým sněhem ještě dyž po tobě nebylo ani tuchy.“ Obrátila se k ostatním. „Nejni to nic, dyž se chováte rozumně a nepřestáváte křičet, takže každej ví, kde kdo je. Já sem pomáhala venku hledat mojeho strejdu Pepu, ještě mi nebyl rok,“ prohlásila hrdě. „Bylo hrůza sněhu. Začal padat znenadání, zrovna dyž byli mužský na lovu. Taky sme strejdu našli skoro celýho.“

„Ano, ano, dobře, bábi,“ řekla honem Grimma. Rozhlédla se po ostatních. „No, tak jdeme ,“ řekla.

Nakonec jich šlo patnáct, mnozí z čirých rozpaků.

Sněhové vločky vypadaly ve žlutém světle za oknem krásně. Ale ve chvíli, kdy dopadly na zem, byly pěkně nepříjemné.

Nomové z Obchoďáku tento venkovní sníh opravdu nenáviděli. V Obchoďáku byl také sníh, nastříkaný na zboží v době Vánočního trhu. Ale ten nestudil. A sněhové vločky byly ohromné a krásné a visely od stropu na šňůrkách. Ty správné sněhové vločky. Žádné takové příšernosti, které ve vzduchu vypadají pěkné, ale promění se v zebavou mokrotu, které je tak akorát dovoleno povalovat se po zemi.

Už jí bylo po kolena.

„To se dělá takhle,“ ukazovala bábi Morkie, „zvednete nohy vopravdu hodně vysoko a dupnete. Nic na tom nejni.“

Světlo z kůlny ozařovalo lom, ale cesta připomínala tmavý tunel, vedoucí do noci.

„A udělejte rozestupy,“ radila Grimma. „Ale držte se pohromadě.“

„Rozestoupit a držet se pohromadě,“ bručeli si.

Starší nom zvedl ruku.

„V noci drozdi nejsou venku, že ne?“ zeptal se opatrně.

„Ne, ovšemže ne,“ ujistila ho Grimma.

„Ne, v noci drozdi venku nejsou, trumbero,“ opakovala bábi Morkie.

Viditelně se jim ulevilo.

„Ale zato lišky,“ dodala bábi samolibě. „Ohromně velký lišky. Za studenýho počasí mívají docela hlad. A možná padneme na sovy.“ Poškrábala se na bradě. „Mazaný všema mastma sou, tyhle sovy. Nikdá je neslyšíte, až na vás skorém sedej.“ Uhodila holí do zdi. „Dobře se koukejte, všichni. A pravou napřed. Esli nejste jako muj strejda Pepa — vo pravou nohu ho připravila liška, tak musel mít dřevěnou, von byl envalíd.“

Na způsobu, jakým bábi Morkie nomy povzbuzovala, bylo něco, co je vždycky uvedlo do chodu. Cokoliv bylo lepší než se nechat ještě trochu povzbuzovat.

Vločky se usazovaly na suché trávě a kapradinách po obou stranách cesty. Každou chviličku se z nich sníh sesul, někdy na cestu, častěji na nomy, kteří klopýtali kolem. Ti bodali do sněhových chomáčů a pochybovačně nakukovali do temných děr pod živým plotem, zatímco vločky se dále snášely v měkkém křupajícím tichu. Drozdi, sovy a další venkovní hrůzy číhaly v každém stínu.

Nakonec světlo zůstalo vzadu a oni šlapali podle třpytu sněhu. Občas některý z nich tiše zavolal a potom všichni naslouchali.

Bylo velmi chladno.

Najednou se bábi Morkie zastavila.

„Liška,“ oznámila. „Cejtim ji. Lišku si nespletu. Všichni sem. “

Schoulili se k sobě a s obavami upírali oči do tmy.

„Upozorňuju, že možná nejni tady poblíž,“ řekla bábi. „Zůstává viset ve vzduchu dlouho, ten její smrad.“

Trochu se jim ulevilo.

„Tedy, vážně, bábi,“zamumlala Grimma.

„Já se jenom snažim pomoct,“ potáhla nosem bábi Morkie. „Nestojíš vo to, stačí jenom říct.“

„Děláme to špatně,“ řekla Grimma. „Hledáme přece Dorcase. Nebude jen tak sedět někde venku, že ne? Lišky zná. Poslal kluky hledat nějaký úkryt, co možná nejbezpečnější.“

Nootin otec pokročil vpřed.

„Když se podíváte, jak padá sníh,“ začal váhavě, „uvidíte, že klimatizace fouká tímhle směrem,“ ukázal, „také sníh se hromadí víc na této straně věcí než na tamté straně. Takže budou nejspíš co možná nejdál od klimatizace, ne?“

„Říká se tomu vítr, tady venku,“ vysvětlila mu Grimma jemně. „Ale máš pravdu. To znamená…“ zahleděla se na živý plot, „měli by být na druhé straně plotu. V poli, pod mezí. Jdeme.“

Drápali se nahoru spoustou mokrého spadaného listí a větviček, z nichž kapalo, nahoru do pole.

Pole bylo pusté. Pár trsů uschlé trávy trčelo nad nekonečnou sněhovou pouští. Několik nomů zasténalo.

To je tím prostorem, uvažovala Grimma. Lom jim nevadí, ani to křoví nad ním, ani ta cesta, protože větší část je uzavřená a můžete si představovat, že kolem vás jsou jakoby stěny. Tady je to na ně moc veliké.

„Držte se těsně u křoví,“ řekla optimističtěji, než se sama cítila. „Není tam tolik sněhu.“

Ó, bří Arnoldové (zal. 1905), pomyslela si. Dorcas v tebe nevěří, ani já v tebe určitě nevěřím, ale budeš-li se obtěžovat existovat dostatečně dlouho, abychom je našli, všichni to velice oceníme. A možná by nám moc pomohlo, kdybys dokázal zastavit sníh a rovněž nás bezpečně doprovodil zpět do lomu.

To je pitomost, pomyslela si. Masklin vždycky říkal, že pokud nějaký bří Arnoldové existuje, je jaksi uvnitř naší hlavy a pomáhá nám myslet.

Uvědomila si, že se upřeně dívá na sníh.

Proč je v něm ta díra? přemýšlela.

„Králíci, pomyslela jsem si,“ řekla.

Dorcas ji poklepal po ruce.

„Dobrá práce,“ zašeptal vysíleně.

„Když Sacco odešel, zůstali jsme na cestě,“ řekla Nooty, „a dělala se opravdu hrozná zima a Dorcas řekl, abychom ho odnesli na druhou stranu živého plotu, a, no, byla jsem to já, kdo řekl, že někdy jsou tady v poli vidět králíci, a on řekl, najděte králičí noru. Tak jsme ji našli. Počítali jsme, že tady zůstaneme celou noc.“

„Áu,“ zaskučel Dorcas.

„Nevyváděj, vůbec nic ti nedělám,“ uklidňovala ho bábi Morkie zvesela, a prohlížela mu nohu. „Zlomenýho nejni nic, ale je tam šerednej výron.“

Nomové z Obchoďáku si prohlíželi noru se zájmem a jistou dávkou uznání. Nora byla pěkně uzavřená.

„Vaši předkové patrně v podobných děrách žili,“ řekla Grimma. „S různými poličkami a tak podobně, samozřejmě.“

„Moc hezké,“ řekl jeden nom. „Domácké. Skoro jako pod podlahou.“

„Trochu to tu páchne, všimni si,“ řekl jiný.

„To budou králíci,“ řekl Dorcas a kývl do hlubší temnoty. „Slyšeli jsme je štrachat, ale drží se stranou. Nooty říkala, že tu před chvilkou asi čenichala liška.“

„Radši bychom vás měli dostat co nejdřív zpátky,“ řekla Grimma. „ Myslím, že žádná liška nebude náš houf otravovat. Koneckonců, ty místní vědí, co jsme zač. Sežer noma a zemřeš, to už pochopily.“