Terry Pratchett - Velký boj

„Promiňte, ale já prostě lišky nemohu vystát ,“ vypravila ze sebe Grimma. „A Masklin říkal, že bychom jim měli dát na vědomí, kdo tady šéfuje.“

„Já se nehádám,“ řekl Dorcas.

Grimma se bezvýrazně zadívala na hůlku.

„Co jsem říkala před tím?“ zeptala se.

„Říkala jsi, že to mužem vzdát a rovnou tady umřít,“ pravila nápomocně bábi Morkie.

Grimma se na ni zle podívala. „Ne, to jsem neříkala. Jenom jsem byla asi trošku unavená, to je všechno. Jdeme. Když tu budeme stát, tu smrt si akorát uženeme.“

„Nebo naopak,“ špitl Dorcas a upíral oči do liškami zabydlené temnoty.

„To není k smíchu,“ odsekla Grimma a vykročila.

„To jsem ani nemyslel,“ řekl Dorcas a otřepal se.

Nad nimi, nomy neviděna, kličkovala po obloze poněkud zvláštní jasná hvězda. Byla malá, nebo možná byla hodně velká, ale byla daleko. Kdybyste se na ni dívali dost dlouho, možná by se vám zdálo, že má tvar kotouče. Způsobila, že se vzduchem do celého světa rozlétly spousty zpráv.

Zdálo se, že něco hledá.

Když se vrátili do lomu, míhala se tam světla. Další skupina nomů je šla hledat. Ne zrovna s velkým nadšením, ale šli to zkusit.

Jásot, který vypukl, když se ukázalo, že se všichni ve zdraví vrátili, dal Grimmě na chvíli zapomenout, že jsou sice bezpečně zpátky, ale na velmi málo bezpečném místě. Četla jednou v jakési knize přísloví, co dokonale vystihovalo jejich situaci. Pokud si vzpomínala, bylo to něco o dešti a okapu. Nebo něco takového.

Grimma vedla záchrannou výpravu do kanceláře a poslouchala, jak Sacco s mnohým přerušováním líčí ono dobrodružství od chvíle, kdy Dorcas v náhlé hrůze seskočil z nákladního auta a oni ho vyvlekli z kolejí těsně před tím, než přijel vlak. Znělo to jako statečný a vzrušující čin. A marný, pomyslela si Grimma, ale nechala si to pro sebe.

„Nebylo to tak zlé, jak to vypadalo,“ řekl Sacco. „Chci říct, ten náklaďák to rozmačkalo, ale vlak ani nevykolejil. My jsme to všechno viděli. Umírám hlady,“ uzavřel svou řeč.

Věnoval všem zářivý úsměv, který postupně bledl jako západ slunce.

„Ono není žádné jídlo?“ zeptal se nešťastně.

„Ještě míň než žádné,“ řekl jeden nom. „Jestli máš kousek chleba, mohli bychom si dát sněhový sendvič.“

Sacco se nad tím zamyslel.

„Králíci,“ řekl. „V polích jsou králíci.“

„A ve tmě,“ prohodil Dorcas, který vypadal, že má něco za lubem.

„No jo,“ připustil Sacco.

„A s tou liškou, co se tady potlouká,“ přidala se Nooty.

Grimmě se v hlavě vynořilo další rčení. „Pěkná jízda,“ řekla, „když kočíruje čert.“

Dívali se na ni v mihotavém světle zápalek.

„Kdo to je?“ zeptala se Nooty.

„Taková strašidelná postava, která žije pod zemí na nějakém místě, kde je horko, myslím,“ odpověděla Grimma.

„Jako kotelna v Obchoďáku?“

„Řekla bych, že jo.“

„Jaký dopravní prostředek řídí?“ ptal se Sacco, jehož to viditelně zaujalo.

„Znamená to, že někdy vás okolnosti někam zavedou,“ řekla Grimma podrážděně. „Myslím, že ve skutečnosti nic neřídí. “

„Tak ne. Stejně by tam dole nebylo místo.“

Dorcas zakašlal. Vypadal, že ho něco rozrušilo. Tedy, rozrušen byl každý, ale on byl rozrušený víc.

„Tak dobrá,“ pronesl tiše.

Způsob, jakým to řekl, upoutal jejich pozornost.

„Měli byste všichni jít se mnou,“ pokračoval. „Věřte mi, radši bych byl, kdybyste nemuseli.“

„Kam?“ zeptala se Grimma.

„Do starých kůlen. Tam u skály,“ řekl Dorcas.

„Ale ty jsou všechny na spadnutí. A říkal jsi, že je to tam velmi nebezpečné.“

„Ó, to ano. To je. Jsou tam haldy starých krámů a plechovky všeho možného, čeho by se děti neměly ani dotknout a takové věci…“

Nervózně si probíral vousy.

„Ale, je tam ještě něco. Něco, na čem jsem tak trochu pracoval, tak trochu.“

Podíval se Grimmě do očí. „Něco mého. Nejkouzelnější věc, jakou jsem kdy viděl. Dokonce lepší než ty žáby v květech.“

Potom si odkašlal. „A mimochodem, je tam spousta místa. Podlaha je jenom hliněná, é, ale kůlny jsou velké a je tam spousta, é, schovávaček.“

Kanceláří otřáslo zachrápání člověka.

„Kromě toho se mi tak blízko u téhle věci nelíbí,“ dodal.

Nad tím se ozvalo všeobecné mručení na souhlas.

„Přemýšleli jste o tom, co s tím hodláte udělat?“ zeptal se Dorcas.

„Někteří ho chtěli zabít, ale já si nemyslím, že je to dobrý nápad,“ řekla Grimma. „Ostatní lidi by to doopravdy naštvalo.“

„Kromě toho se mi to nezdá správné,“ řekl Dorcas.

„Vím, co myslíš.“

„Takže… co s tím uděláme?“

Grimma si prohlížela obrovský obličej. Každý pór, každý vlásek byl obrovský. Bylo to zvláštní pomyšlení, kdyby existovala stvoření ještě menší než nomové, drobné bytosti, možná velikosti mravenců, kteří by měli stejný obličej jako ona. Když na to nahlížíte filozoficky, je celá ta záležitost s velkými a malými jenom věcí rozměrů.

„Pustíme ho,“ prohlásila. „Ale… je tady nějaký papír?“

„Na stole je ho stoh,“ řekla Nooty.

„Přines mi nějaký, prosím tě. Dorcasi, ty máš u sebe vždycky něco na psaní, viď?“

Dorcas se přehraboval v kapsách, až našel kousek tuhy z tužky.

„Šetři,“ řekl. „Nevím, jestli nějakou kdy ještě najdu.“

Konečně se vrátila Nooty a vlekla zažloutlý kus papíru s nápisem: Komanditní společnost pro obchod pískem a štěrkem. Faktura č.

Grimma se na chvíli zamyslela, potom olízla tuhu a začala psát velká písmena.

„Co to děláš?“ ptal se Dorcas.

„Pokouším se komunikovat,“ odvětila Grimma. Pečlivě si rozvrhla další slovo, pořádně přitlačila na tuhu.

„Vždycky jsem si myslel, že by to stálo za pokus,“ řekl Dorcas, „ale je na to teď ten pravý čas?“

„Ano,“ řekla Grimma. Dopsala poslední slovo.

„Co myslíš?“ zeptala se a podávala Dorcasovi tuhu.

Slova byla trochu kostrbatá tam, kde hodně přitlačila, a její pravopis nebyl tak bezchybný jako její obratnost ve čtení, ale výsledný text byl vcelku jasný.

„Já bych to napsal jinak,“ řekl Dorcas, když si to přečetl.

„Ty asi ano, ale já jsem to udělala takhle.“

„Ano.“ Dorcas naklonil hlavu ke straně. „No, rozhodně to komunikace je. Víc už si nemůžeš zakomunikovat. Ano.“

Grimma se snažila o optimismus. „A teď se podíváme na tu tvoji kůlnu.“

O dvě minuty později byla kancelář prázdná. Člověk na podlaze chrápal s jednou rukou upaženou.

Držel v ní kus papíru.

Pravilo se tam: Komanditní společnost pro obchod pískem a štěrkem. Faktura č.

Pravilo se tam: MOHLI SME TĚ VRÁŽDIT. NEHTE NÁS BYT.

Teď už bylo venku docela světlo a sněžení ustalo.

„Uvidí naše stopy,“ řekl Sacco. „I lidé si všimnou tolika stop.“

„To je jedno,“ opáčil Dorcas. „Hlavně všechny odveďte do těch starých kůlen.“

„Jsi si jistý, Dorcasi?“ ptala se Grimma. „Jsi si opravdu jistý , že je to dobrý nápad?“

„Ne.“

Připojili se k proudu nomů, chvátajících škvírou v prorezlém vlnitém plechu, a vstupujících do prostorné kůlny, zvučící ozvěnou.

Grimma se rozhlédla. Rez a čas vyhlodaly ve stěnách a stropě velké díry. Staré plechovky a kotouče drátu se válely jedno přes druhé v koutech spolu se zvláštně tvarovanými kusy kovu a zavařovačkami s hřebíky. Všechno páchlo olejem.