Terry Pratchett - Velký boj

„No jo, no jo,“ broukala si bábi Morkie, kulhajíc do popředí. „Tak takhle vypadaly. To mi dycky leželo v hlavě.“

Grimma se na ni zadívala.

„Co takhle vypadalo?“ zeptala se.

„No takový rypadla,“ pravila bábi. „Když sem se narodila, už nebyly, ale náš tatík je viděl. Ohromně velký, žlutý věci se zubama a jedly hlínu, povídal. Dycky sem si myslela, že mě houpe.“

Jekub zatím lidi nepojídal. Několik dobrodružnějších nomů po něm začalo šplhat.

„To bylo tehda, když se stavěla dálnice,“ pokračovala bábi, opírajíc se o hůlku. „Bylo jich všude plno, povídal tatík. Velký, žlutý zuby měly, a boulovatý pneumatiky.“

Grimma na ni hleděla s výrazem, který je určen lidem, z nichž se proti veškerému očekávání vyklube někdo, oplývající zajímavými a tajuplnými historkami.

„A taky byly ještě jiný,“ pokračovala stařenka. „Ty shrnovaly hlínu na hromady a tak. To mohlo bejt, no, tak před patnácti rokama. Jakživa sem si nemyslela, že ňákýho uvidím.“

„Ty chceš říct, že se cesty budovaly ?“ zeptala se Grimma. Jekub byl teď zrovna pokryt mladými nomy. Viděla Dorcase vzadu v kabině, jak vysvětluje, co různé páky dělají.

„Tak to povídal,“ řekla bábi. „Snad sis nemyslela, že sou vod přírody, co?“

„Ó. Ne. Ne. Samozřejmě, že ne,“ hájila se Grimma. „Neblázni.“ A pomyslela si: To bych ráda věděla, jestli má Dorcas pravdu. Možná je všechno vybudované. Něco dřív, něco později. Začnete kopci, obláčky a takovými věcmi a potom přiděláte silnice a Obchoďáky. Možná, že posláním lidí je budovat svět, a oni to stále ještě dělají. Proto mají stroje na míru.

Gurder by takové věci pochopil. Kéž by byl zpátky, pomyslela si.

A to by se také vrátil Masklin.

Snažila se myslet na něco jiného.

Boulovaté pneumatiky. To byl dobrý začátek. Jekubova zadní kola byla vysoká téměř jako člověk. Silnici nepotřebuje. Samozřejmě, že ne. On silnice staví. Takže musí umět jezdit tam, kde silnice nejsou.

Protlačila se zástupy nomů k zádi kabiny, kde si už další hlouček přistavoval prkno a drápal se nahoru. Tam Dorcas uprostřed vzrušeného davu pozvedal svůj hlas.

„Ty s ním chceš odsud vyjet?“ zeptala se ho.

Vzhlédl.

„No jo,“ řekl šťastně. „Myslím, že jo. Doufám. Mám dojem, že máme aspoň hodinku, než přijdou nějací další lidé, a tohle se od náklaďáku moc neliší.“

„Víme, jak na to!“ křičel jeden z mladších nomů. „Náš táta mi vyprávěl všechno o šňůrách a o všem.“

Grimma se rozhlížela po kabině. Zdála se jí plná pák.

Od Velké Jízdy už uplynul více než půlrok, a ona nikdy technickým záležitostem moc pozornosti nevěnovala, ale nemohla se ubránit myšlence, že kabina starého náklaďáku nebyla takto přeplněna. Bylo tam několik pedálů, jedna páka a volant, a tím to haslo.

Obrátila se zpět na Dorcase.

„Jsi si jistý?“ zeptala se pochybovačně.

„Ne,“ odpověděl. „Však víš, že si nikdy nejsem jistý. Ale spousta pák je k řízení jeho tla… jeho naběráku. Té věci se zuby. Na konci krku. Myslím té věci na dobývání. Těmi se nemusíme zabývat. Jsou ale úžasně důvtipné, a všechno, co musíš —“

„Kam si všichni sednou? Není tady moc místa.“

Dorcas pokrčil rameny. „Vidím to tak, že starší mohou cestovat v kabině. Mládež se bude muset chytit, kde to půjde. Můžeme tu kolem namontovat dráty a tak. Na držení, myslím. Koukej, neměj starost. Pojedeme za světla a nemusíme jet rychle.“

„A pak se dostaneme do té stodoly, viď, Dorcasi,“ řekla Nooty. „Kde bude teplo a kde je spousta jídla.“

„To doufám,“ prohodil Dorcas. „Tak, musíme s tím pohnout. Moc času nemáme. Kde je ten Sacco s tou baterií?“

Grimma si pomyslela: Že ve stodole bude spousta jídla? Odkud jsme to vzali? Angalo říkal, že se tam nahoře skladuje tuřín nebo co a že tam mohou být nějaké brambory. To není zrovna žádné posvícení.

V žaludku, obírajícím se vlastními myšlenkami, jí nesouhlasně zaškrundalo. Noc byla velmi dlouhá na to, aby vystačil s drobkem ze sendviče.

Avšak teď tu nemůžeme zůstat. Kdekoli jinde to bude lepší než tady.

„Dorcasi, mohu ti s něčím pomoct?“

Vzhlédl. „Mohla by sis přečíst tu příručku. Podívej se, jestli se tam píše o tom, jak ho řídit.“

„Ty to nevíš?“

„É. Ne v tolika slovech. Ne přesně. Chci říct, vím, jak se to dělá, jenomže nevím, co mám udělat.“

Kniha byla pod lavicí po jedné straně kůlny. Grimma si ji podepřela a snažila se v tom hluku soustředit. Vsadím se, že to ví, pomyslela si. Ale tohle je jeho chvíle a on nechce, abych mu překážela.

Nomové se pohybovali jako někdo, kdo má nějaký cíl. Situace byla příliš mrzutá, aby se čas trávil remcáním. Je to legrace, pomyslela si, když obracela ušmudlané stránky, vypadá to, že si přestanou naříkat jenom tehdy, když jde všechno doopravdy špatně. Potom začnou užívat slova jako držet při sobě, táhnout za jeden provaz, a přetrhnout se. To s tím přetrhnutím našla v jedné knize. Zjevně to znamenalo „dát do práce všechno“. Nechápala, proč by lidé měli pracovat tak těžce, až se přetrhnou; spíš to vypadalo, že budou těžce pracovat, když jim slíbíte, že je přetrhnete, jestli nebudou.

To bylo to samé jako Na silnici se pracuje za Velké Jízdy. Silnice před vámi pracuje. Jakpak by to mohlo znamenat něco jiného? Ale silnice byla plná děr. Kde v tom byl nějaký smysl? Slova by měla znamenat to, co skutečné znamenají.

Obrátila stránku. Byl na ní velký hnědý kruh tam, kde kdysi nějaký člověk postavil hrnek.

Tlupa nomů se hemžila kolem masívu baterie, pomaličku se sunoucího po podlaze. Valili ji na rezavých kuličkových ložiskách.

Plechovka s naftou se kymácela za ní.

Grimma si prohlížela obrázky pák s čísly. Najednou jsou všichni po té stodole jako diví. Najednou, když všechno není tak docela zoufalé, ale může být opravdu hrozné, se zdají skoro šťastní. Tohle Masklin věděl. Je úžasné, co nomové udělají, říkal, když najdeš způsob, jak je pobídnout.

Upírala oči na stránky a snažila se v sobě vzbudit zájem o páky.

Mráčky prchající před sluncem se šířily přes zarůžovělou oblohu. Ranní červánky, četla kdysi Grimma. Znamenalo to, že lidé, co chovají ovce, mají štěstí. Nebo nemají štěstí. Nebo to možná byly krávy.

Člověk v temné kanceláři se probudil, chvíli zíval a pokoušel se osvobodit ze spleti drátů, které ho věznily na podlaze. Po značném úsilí vyprostil větší část paže.

To, co člověk udělal poté, by většinu nomů překvapilo. Zmocnil se židle a s hlasitým chrochtáním se mu ji podařilo překotit. Přitáhl si ji po podlaze, podložil její nohu pod několik drátů a zapáčil.

O minutu později seděl zpříma a vymotával se z dalších drátů.

Jeho obrovité oči spočinuly na kusu papíru na podlaze.

Chvíli si ho prohlížel, třel si paže a pak se chopil telefonu.

Dorcas se záhadně vrtal v drátech.

„Víš jistě, že je ta baterie správně zapojena, šéfe?“ ptal se Sacco.

„Dokážu rozpoznat rozdíl mezi červeným a černým drátem, to víš,“ řekl Dorcas mírně a dloubl do dalšího drátu.

„Tak možná nemá baterie dost elektřiny,“ přispěchala Grimma na pomoc, snažíc se jim nakouknout přes ramena. „Možná vytekla nebo vyschla.“