Terry Pratchett - Velká jízda

Zhluboka se nadechl.

„Nebo tak něco,“ dodal.

Gurder se podíval na Angala.

„ Nic z toho jsem nepochopil,“ řekl.

„ To je metafora, “ informovala Věc. Nikdo si jí ani nevšiml.

Masklin se poškrábal za uchem. „Vypadalo to, že to pro ni hodně znamená,“ řekl.

„ To je metafora, “ opakovala Věc.

„Ženské pořád něco chtějí,“ promluvil Angalo. „Moje žena pořád klábosí o šatech.“

„Určitě by nám byl pomohl,“ řekl Gurder. „Kdybychom s ním byli promluvili. Snad by nám byl dal pořádně najíst, a, a —“

„— ubytoval nás v krabici od bot,“ dokončil Masklin.

„— a ubytoval nás v krabici od bot,“ opakoval Gurder automaticky. „Ne! Chci říct, možná. Nakonec, proč ne? Pro změnu si na hodinku pěkně zdřímnout. A pak by —“

„— nás nosil po kapsách,“ řekl Masklin.

„Nikoli nezbytně. Nikoli nezbytně.“

„Ale ano. Protože on je veliký a my jsme malí.“

„ Start do tří hodin a padesáti sedmi minut, “ pravila Věc.

Jejich dočasné tábořiště mělo výhled na příkop. Vypadalo to, že na Floridě žádná zima není, svahy příkopu byly hustě porostlé zelení.

Kolem pomalu pádlovalo cosi podobné talíři se lžící vpředu. Lžíce se na okamžik vysunula z vody, podívala se na nomy s nevyzpytatelným výrazem a potom se znovu ponořila.

„Co to bylo za věc, Věci?“ zeptal se Masklin.

Věc vysunula jeden svůj senzor.

„ Želva dlouhokrká. “

„Aha.“

Želva poklidně odplavala.

„Ta má vážně štěstí,“ řekl Gurder.

„Cože?“ ptal se Angalo.

„Mít takový dlouhý krk a jmenovat se želva dlouhokrká. Bylo by vážně hloupé mít takové jméno a k tomu krátký krk.“

„ Start za tři hodiny a padesát šest minut. “

Masklin vstal.

„Víte co,“ řekl Angalo. „Opravdu bych si byl rád četl dál v tom Špionovi bez kalhot. Začínalo to být napínavé.“

„Tak pojďte,“ řekl Masklin. „Jdeme zjistit, kudy půjdeme.“

Angalo, který seděl s bradou v dlaních, se na něj zaškaredil.

„Co, už?“

„Nedostali jsem se už tak daleko, abychom toho jen tak nechali, ne?“

Prodírali se plevelem. Padlá kláda jim po chvílí pomohla překročit příkop.

„Je tady mnohem víc zeleně než doma, že jo?“ prohodil Angalo.

Masklin si razil cestu hustým trsem listů.

„Taky tepleji,“ přidal se Gurder. „Mají tady správně seřízené topení.“{Celé generace nomů v Obchoďáku věděly, že teplo způsobuje klimatizace a systém vytápění; jako mnozí z nich, ani Gurder se nikdy zcela nevzdal jistých tradic v myšlení.}

„Venku nikdo topení neseřizuje, ono se prostě děje,“ poučil ho Angalo.

„Až zestárnu, je tohle právě to místo, kde bych rád žil, kdybych musel žít venku,“ pokračoval Gurder a Angala si nevšímal.

„ Je to přírodní rezervace. “ pravila Věc.

Gurder vypadal překvapeně. „Co? Něco jako konzervace? Zvířat ?“

„ Ne. Je to místo, kde zvířata mohou nerušeně žít. “

„Nesmí se lovit, říkáš?“

„ Ne. “

„Nesmí se tady nic lovit, Maskline,“ řekl Gurder.

Masklin zavrčel.

Něco ho hnětlo. Nedokázal to přesně určit. Zřejmě to přece jenom mělo co dělat se zvířaty.

„Kromě těch želv s dlouhým krkem,“ řekl, „jaká jsou tu další zvířata, Věci?“

Věc chvilku neodpovídala. Potom řekla: „ Zmiňovány jsou mořské krávy a aligátoři. “

Masklin se snažil představit si, jak vypadá mořská kráva. Ale krávy nebyly nejhorší. S kravami se už setkal. Byly velké a pomalé a nomy nejedly, leda nešťastnou náhodou.

„Co je aligátor?“ zeptal se.

Věc mu to řekla.

„Cože?“ vykřikl Masklin.

„Cože?“ řekl Angalo.

„ Cože? “ opakoval Gurder. Omotal si svoji řízu pevně kolem nohou.

„Ty blbče!“ zařval Angalo.

„Já?“ řekl Masklin rozhořčeně. „Jak jsem to měl vědět? Je to snad moje vina? Copak jsem na letišti přehlédl nápis, oznamující ‚Vítejte ve Floridii, vlasti velkých masožravých obojživelníků asi tři metry šedesát centimetrů dlouhých‘!?“

Pátrali v travinách. Vlhký teplý večer obydlený hmyzem a želvami se najednou stal úkrytem pro děsivou hrůzu s obrovskými zuby.

Něco nás pozoruje, pomyslel si Masklin. Cítím to.

Tři nomové se k sobě přitiskli. Masklin se pomalu sehnul a uchopil veliký kámen.

Tráva se pohnula.

„Věc ale říkala, že všichni nedorůstají tří metrů a šedesáti centimetrů,“ řekl Angalo do ticha.

„Tápeme v tmách!“ zvolal Gurder. „A s takovými věcmi kolem!“

Tráva se znovu pohnula. Nebyl to vítr, co ji rozvlnilo.

„Seberte se,“ zamumlal Angalo.

„Jestli jsou to aligátoři,“ řekl Gurder a snažil se vypadat vznešeně, „ukážu jim, jak důstojně dokáže nom umírat!“

„Jak je libo,“ řekl Angalo a očima pátral v podrostu. „Já jim hodlám ukázat, jak rychle nom dokáže prchat.“

Traviny se rozhrnuly.

Vystoupil z nich nom.

Za Masklinem něco zapraskalo. Prudce otočil hlavou. Vykročil odtud další nom.

A další.

A další.

Bylo jich patnáct.

Tři cestovatelé se otáčeli jako zvířátko se šesti nohama a třemi hlavami.

To bylo to ohniště, co jsem viděl, řekl si Masklin. Sedli jsme si rovnou k popelu z ohně, a já jsem na něj koukal a nepřišlo mi na mysl, kdo že ho mohl udělat.

Cizinci byli celí v šedém. Zdáli se být všech velikostí. A každičký z nich měl kopí.

Kéž bych tak měl to svoje, pomyslel si Masklin a snažil se udržet si výhled na co největší počet cizinců najednou.

Nemířili kopími přímo na něho. Avšak ne že by jimi nemířili vůbec, v tom byla potíž.

Masklin si říkal, že jen velmi vzácně nom zabije jiného noma. V Obchoďáku se to pokládalo za špatné mravy, zatímco Venku… no, v každém případě existovalo tolik jiných, kteří nomy zabíjeli. Kromě toho to nebylo správné. Žádné další důvody ani být nemusely.

Musel jenom doufat, že tito nomové mají tentýž pocit.

„Znáš ty lidi?“ zeptal se Angalo.

„Já?“ opáčil Masklin. „Toť se ví, že ne. Jak bych mohl?“

„Jsou Venkovní. Nevím, řekl bych, myslel jsem, že všichni Venkovní se budou znát.“

„V životě jsem je neviděl,“ řekl Masklin.

„Já myslím ,“ pronesl Angalo pomalu a rozvážně, „že náčelník je ten starý s velkým nosem a drdůlkem s pérem. Co myslíš?“

Masklin si prohlížel vysokého, hubeného, starého noma, který se na ty tři škaredil.

„Nevypadá to, že bychom se mu zrovna zamlouvali.“

„Mně se vůbec nelíbí, jak se kouká,“ špitl Angalo.

„Máš nějaký návrh, Věci?“ zeptal se Masklin.

„ Mají z vás pravděpodobně stejný strach jako vy z nich. “

„To pochybuju,“ řekl Angalo.

„ Řekněte jim, že jim neublížíte. “

„O moc radši bych byl, kdyby řekli oni, že nám neublíží.“

Masklin udělal krok vpřed a zvedl ruce.

„Přicházíme v míru,“ provolal. „Nechceme, aby se komukoli ublížilo.“

„Včetně nás,“ dodal Angalo. „Opravdu to myslíme vážně.“

Několik cizinců ucouvlo a pozvedlo svá kopí.

„Zvedl jsem ruce,“ řekl Masklin přes rameno. „Proč by měli být tak rozčilení?“