Terry Pratchett - Velká jízda

Některé z té jedné začínaly mít strach. Žabák vůdce si uvědomil, že mají-li se vůbec dostat do nového květu a přežít tam, bude k tomu zapotřebí o moc víc než jedna žába. Budou potřebovat přinejmenším jednu nebo možná ještě jednu. Zakvákal na ně, aby je povzbudil.

„Kuňkkuňk,“ řekl.

Nechť se oko vaší představivosti stane fotoaparátem…

Toto je zeměkoule, jiskřivá modrobílá koule jako ozdoba na neviditelném vánočním stromku.

Vyhledejte jeden světadíl…

Zaostřit

Toto je světadíl, skládačka žlutí a zelení a hnědí.

Vyhledejte jedno místo…

Zaostřit

Toto je kousek kontinentu, vyčnívající jihovýchodně od teplejšího moře. Většina jeho obyvatel mu říká Florida.

Vlastně ne. Většina jeho obyvatel mu neříká nijak. Ani nevědí, že existuje. Většina z nich má šest nohou a bzučí. Hodně jich má nohou osm a většinu času tráví v pavučině čekáním, až jim šestinozí obyvatelé dorazí na talíř. Mnoho zbývajících má čtyři nohy a štěká nebo bučí nebo se dokonce povaluje v bažinách a předstírá, že je kmen stromu. Ve skutečnosti má pouze malá část obyvatel Floridy dvě nohy a ani většina z nich toto místo Floridou nenazývá. Jenom si tak poletují a pípají.

Matematicky vzato, téměř nevýznamný počet živých bytostí na Floridě jí říká Florida. Ale jsou to ty, na nichž záleží. Přinejmenším podle jejich názoru. A jejich názor je ten, na kterém záleží. Podle jejich názoru.

Zaostřit

Vyhledejte dálnici…

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

trávy ve větru…

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

Zaostřit

Cvak!

Masklin se plížil trávou zpátky k táboru nomů, pokud byste tak nazvali malý suchý prostor pod útržkem zahozeného igelitu.

Už tomu byly hodiny, co unikli Vnuku Richardovi, jak tomu Gurder nepřestával říkat. Za mračny vstávalo slunce.

Přešli dálnici, když provoz trochu ztichl, klopýtali mokrým podrostem, prchajíce před každým zacvrlikáním a tajemným zakrákáním, a nakonec našli ten igelit. A usnuli. Masklin stál chvíli na hlídce, ale nevěděl jistě, před čím je má vlastně chránit.

Mělo to alespoň jednu kladnou stránku. Věc poslouchala rozhlas a televizi a zjistila místo, odkud startují raketoplány. Bylo odtud vzdálené jen dvacet osm kilometrů. A rozhodně pokročili. Ušli — no, řekněme půl kilometru. A konečně, bylo teplo. I déšť byl teplý. A slanina, salát a tomatový sendvič vystačily.

Ale stále měli ujít skoro osmadvacet kilometrů.

„Kdy jsi říkala, že je to vypuštění?“ zeptal se Věci.

„ Do čtyř hodin, “ řekla Věc.

„To znamená, že budeme muset cestovat rychlostí víc než sedm kilometrů v hodině,“ poznamenal Angalo chmurně.

Masklin přikývl. Nom by mohl s nejvyšším úsilím v otevřeném prostoru pravděpodobně zvládnout dva a půl kilometru za hodinu.

Moc nepřemýšlel o tom, jak dokáží Věc dostat do vesmíru. Pokud o tom vůbec přemýšlel, představoval si, že najdou raketoplán a do nějaké škvíry na něm Věc vmáčknou. Bude-li to možné, mohli by letět také, ačkoli tím si nebyl moc jistý. Věc říkala, že ve vesmíru je zima a že tam není vzduch.

„Mohl jsi Vnuka Richarda požádat, aby nám pomohl!“ začal Gurder. „Proč jsi utíkal?“

„Já nevím,“ řekl Masklin. „Nejspíš jsem si myslel, že bychom si měli umět pomoct sami.“

„ Ale použili jste Náklaďák. Nomové bydleli v Obchodáku. Použili jste Concord. Jíte lidské jídlo. “

Masklin byl překvapen. Věc se často takto nepřela.

„To je něco jiného,“ řekl.

„ Jak to? “

„Oni o nás nevěděli. Vzali jsme si, co jsme chtěli. Nic jsme nedostali. Oni si myslí, že svět je jejich, Věci! Oni si myslí, že všechno na něm jim patří! Dávají všemu jména a všechno vlastní! Díval jsem se na něj a myslel jsem si, tohle je člověk v pokoji pro člověka a dělá člověčí věci. Jak může kdy pochopit něco o nomech? Jak si může vůbec myslet, že malí lidé jsou skuteční lidé se skutečnými myšlenkami? Nemůžu prostě dovolit, aby nás nějaký člověk ovládal! To tedy ne!“

Věc na něj zamrkala několika světýlky.

„Dostali jsme se příliš daleko, abychom to nedokončili sami,“ zamumlal Masklin. Podíval se na Gurdera.

„Ale když došlo na věc, neviděl jsem tě, že bys mu zrovna chtěl potřást prstem,“ řekl.

„Byl jsem zmaten. Je to vždycky překvapivé, setkání s božstvem,“ pravil Gurder.

Nepovedlo se jim rozdělat oheň. Všechno bylo příliš vlhké. Ne že by oheň potřebovali, ale s ohněm je všechno civilizovanější. Někomu se tady kdysi oheň rozdělat podařilo, protože tam bylo ještě trochu mokrého popela.

„To bych rád věděl, jak to vypadá doma,“ povzdychl si Angalo po chvíli.

„V pořádku, předpokládám,“ pronesl Masklin.

„Vážně myslíš?“

„No, spíš doufám než myslím, abych pravdu řekl.“

„Čekám, že tvoje Grimma již všechny zorganizovala,“ řekl Angalo a pokusil se o úsměv.

„Není to žádná moje Grimma,“ odsekl Masklin.

„Že ne? Tak čí tedy?“

„Ona —“ Masklin zaváhal. „Ona je svoje, mám dojem,“ řekl nepřesvědčivě.

„Myslel jsem si, že vy dva se chystáte —“ začal Angalo.

„Nechystáme. Povídal jsem jí, že se vezmeme, a všechno, o čem se dokázala bavit, byly žáby,“ řekl unaveně Masklin.

„Tady máš ženské,“ přisadil si Gurder. „Neříkal jsem, že dovolit jim učit se číst není dobrý nápad? Přehřívá se jim mozek.“

„Řekla, že nejdůležitější věc na světě jsou malé žáby, co žijí v nějakém květu,“ pokračoval Masklin a snažil se naslouchat hlasu vlastní paměti. Tenkrát neposlouchal moc pozorně. Měl velký vztek.

„Vypadá to, že by se jí na hlavě dala uvařit voda na čaj ,“ řekl Angalo.

„Prý si to přečetla v nějaké knize, povídala.“

„To je má řeč,“ řekl Gurder. „Však víte, že jsem nikdy doopravdy nesouhlasil s tím, aby se dovolilo každému učit se číst. Nomy to zneklidňuje.“

Masklin zachmuřeně pozoroval, jak prší.

„Když o tom tak přemýšlím,“ řekl, „nešlo přesně o žáby. Byla to představa žab. Říkala, že někde existují kopce, kde je horko a kde pořád prší, a v dešťovém pralese jsou takové ty hrozně vysoké stromy a úplně na nejvyšších větvích těch stromů rostou obrovské květy a jmenují se… bromeliovité, myslím, a do těch květů se dostane voda a utvoří v nich taková malá jezírka a existuje jeden druh žáby, který do těch jezírek klade vajíčka a vylíhnou se pulci a z nich vyrostou nové žáby a tyhle malé žabky prožijí celý život v těch květech úplně na vrcholcích stromů a o zemi ani nevědí, a když poznáš, že svět je plný takovýchto věcí, tvůj život už nebude, jaký býval.“