Terry Pratchett - Velká jízda

„Hmm.“

Masklin vstal a přešel k velké kožené brašně, napůl zastrčené pod sedadlem. Ostatní přihlíželi, jak se po ní škrábe vzhůru a pak se povytahuje, až se mu povede, velmi rychle, nakouknout přes lenoch sedadla. Sklouzl zpátky.

„Vida, vida,“ řekl potrhlým, rozjásaným hlasem. „Ta taška je z Obchoďáku, že jo?“

Gurder s Angalem ji zhodnotili pohledem.

„V Cestovních doplňcích jsem nikdy moc nepobyl,“ řekl Angalo. „Ale teď, když ses o tom zmínil, mohla by to být Speciální Příruční Brašna z Teletiny.“

„Pro Energického Úředníka?“ dodal Gurder. „Ano. To by mohlo být.“

„Víte už, jak se odsud dostaneme?“ zeptal se Masklin.

„Stejnou cestou jako sem?“ hádal Angalo, který si tím příliš hlavu nelámal.

„Myslím, že to by šlo těžko. Lidé by mohli mít jiný názor,“ řekl Masklin. „Možná se už po nás začali shánět. I když si myslí, že jsme myši. S myšmi bych se v takovémhle letadle nesmířil, být lidmi. Víte, co jsou myši zač, čůrají na dráty. To by mohlo být nebezpečné, když jste šestnáct kilometrů vysoko, taková myš, co si jde na malou do počítače… Já myslím, že k tomu lidé přistoupí velmi razantně. Takže bychom měli odsud vypadnout, až to začne.“

„Zašlápnou nás!“ namítl Angalo.

„Napadlo mě, že bychom se nějak mohli… dostat do té brašny, nebo tak,“ navrhl Masklin.

„Směšné!“ prohlásil Gurder.

Masklin se zhluboka nadechl.

„Patří Vnukovi Richardovi, abyste věděli,“ oznámil.

„Ověřil jsem si to,“ dodal, když uviděl vyraz jejich obličejů. „Už jsem ho viděl dřív a sedí tady nahoře v tom křesle. Vnuk Richard,“ pokračoval, „39. Rovnou tady nad námi. Čte si noviny. Tady nahoře. To je on.“

Gurder zrudnul. Dloubl Masklina prstem. „To cekáš, že ti budu věřit, že Richard Arnold, vnuk bří Arnoldové (zal. 1905) má díry v ponožkách ?“

„Čímž se z nich stanou ponožky posvátné,“ řekl Angalo. „Promiň. Promiň. Jen jsem se snažil trochu pozvednout náladu. Nemusíš se na mne tak škaredit.“

„Vylez tam a podívej se sám,“ navrhl Masklin. „Pomůžu ti. Jenom buď opatrný.“

Vystrkali Gurdera nahoru.

Mlčky slezl.

„No?“ zeptal se Angalo.

„Má na tom zavazadle také zlatá písmena ‚R. A.‘,“ upozornil Masklin.

Dělal na Angala zoufalé posuňky. Gurder vypadal, jako by zahlédl ducha.

„Ano, ta můžeš mít,“ řekl honem Angalo. „ ‚Zlatý monogram za pouhých 599 navíc‘ stávalo na ceduli.“

„ Řekni nám něco, Gurdere,“ prosil Masklin. „Neseď tu tak a nekoukej.“

„Toto je pro mne velice slavnostní okamžik,“ ozval se Gurder.

„Myslel jsem, že bych mohl popárnout pár stehů a mohli bychom se dostat dovnitř na dno,“ řekl Masklin.

„Nejsem hoden,“ blouznil Gurder.

„Asi nejsi,“ prohodil Angalo zvesela. „Ale my to na tebe nikomu nepovíme.“

„A Vnuk Richard nám pomůže, uvidíš,“ povzbuzoval ho Masklin, doufaje, že Gurder je schopen to všechno strávit. „Nebude o tom vědět, ale bude nám pomáhat. Takže bude všechno dobré. Možná je to tak míněno. “

Ne že by to někdo mínil, řekl si s úzkostí. Míněno jen tak všeobecně.

Gurder to zvážil.

„No dobrá,“ řekl. „Ale žádné prořezávání té tašky. Můžeme se dovnitř dostat zipem.“

Tak to taky provedli. Zip se v polovině trochu zadrhl, poněvadž to zdrhovadla většinou dělají, ale netrvalo dlouho, a udělali si otvor dost velký, aby jím sešplhali dovnitř.

„Co uděláme, jestli se podívá dovnitř?“ strachoval se Angalo.

„Nic, jenom se usmějeme, řekl bych,“ zažertoval trochu Masklin.

Stromové žabky se teď octly daleko na větvi. Co vyhlíželo jako hladký šedozelený lesní porost, bylo zblízka bludiště z drsné kůry, kořenů a trsů mechu. Pro žáby, které strávily život ve světě s okvětními lístky na okraji, to byla hrůza k neuneseni.

Ale lezly dál. Neznaly smysl slova ‚ústup‘. Ani žádného jiného slova.

Černočerno.

„Tady uvnitř je hrozná tma, Maskline.“

„Ano a já se nemůžu uvelebit.“

„No, budeš to muset nějak vydržet.“

„Kartáč! Já jsem si sednul rovnou na kartáč na vlasy!“

„ Zakrátko budeme přistávat. “

„Dobrá.“

„A tady je nějaká tuba —“

„Já mám hlad. Není tu něco k jídlu?“

„Ještě mám ten burák.“

„Kde? Kde?“

„Teď jsem ho kvůli tobě upustil.“

„Gurdere?“

„Ano?“

„ Co to děláš ? Ty něco řežeš?“

„Dělá si díru do ponožky.“

Ticho.

„No a co? Co má být? Můžu, když se mi zachce. Je to moje ponožka.“

Další ticho.

„Budu se prostě cítit líp, když to udělám.“

Zase ticho.

„Je to jenom člověk, Gurdere. Nic zvláštního na něm není.“

„Jsme v jeho tašce, ne?“

„Ano, ale sám jsi říkal, že bří Arnoldové je cosi v našich hlavách. Nebo ne?“

„Říkal.“

„Tak co?“

„Prostě je mi tak líp, to je všechno. Konec debat.“

„ Chystáme se na přistání! “

„Jak poznáme, až —“

„ Jsem si jistá, že bych to, koneckonců, provedla lépe. “

„Tohle je ta Florida? Angalo, sundej mi nohu z obličeje.“

„ Ano. Tato země tradičně přistěhovalce srdečně vítá. “

„To jsme jako my?“

„ Technicky jste na cestě k jinému místu určení. “

„K jakému?“

„ Ke hvězdám. “

„Ó. Věci?“

„Existuje nějaká zpráva o tom, že tady už nějací nomové někdy byli?“

„Co tím myslíš? My jsme ti nomové!“

„Ano, ale možná, že existují další.“

„My jsme všichni, co existují! Nebo ne?“

V temnotách tašky se míhala drobná barevná světylka.

„Věci?“

„ Vyhledávám dostupné údaje. Závěr: Žádná spolehlivá pozorování, pokud jde o nomy. Všichni zaevidovaní přistěhovalci jsou vyšší než čtyři couly. “

„Hm. Já jenom pro zajímavost. Zajímalo mě, jestli jsme všichni nomové, co existují.“

„Slyšel jsi Věc. Žádná spolehlivá pozorování, povídala.“

„Nikdo nás až do dneška nespatřil.“

„ Projdeme imigrační a celní kontrolou. Jste členem nebo jste někdy byl členem podvratné organizace ?“

Ticho.

„Co, my? Proč se nás na to ptáš?“

„ To je druh otázky, která se pokládá. Monitoruji komunikaci. “

„Ach ták. No, já myslím, že nejsme? Ne?“

„Ne.“

„Ne.“

„Ne. Myslím, že jsme ani nebyli. Co znamená podvratný?“

„ Ta otázka má za cíl zjistit, zda jste sem přišli svrhnout vládu Spojených států. “

„Myslím, že to nechceme udělat. Chceme?“

„Ne.“

„Ne.“

„Ne, nechceme. Nemusejí si s námi dělat starosti.“

„Stejně je to náramně chytrý nápad.“

„Co jako?“

„Klást lidem otázky, když přijedou. Jestli sem někdo přijede provést nějaký podvratný převrat, všichni na něj padnou jako vosy, jakmile odpoví ‚Ano‘.“