Terry Pratchett - Velká jízda

Gurder se protlačil kolem Masklina. „Musím ven,“ řekl. „Já už tady uvnitř nemůžu vydržet. Zvedni mě, Angalo. Myslím, že dosáhnu nahoru —“

Ozvalo se dlouhé hřmění zdrhovadla. Světlo se vevalilo do otevřené brašny. Nomové se vnořili pod cokoli, co bylo po ruce.

Masklin pozoroval, jak obrovská ruka sáhla dolů, sevřela se kolem menší brašničky se zubní pastou a žínkou, a vytáhla ji ven.

Nomové se ani nepohnuli.

Po chvíli zaslechli vzdálený hluk tekoucí vody.

Nomové se pořád ještě nehýbali.

Búum-búm-fúm-púm-húm-húm, dúm zúm húuúm…

Lidský hlas se zvedal nad cákáním vody. Rozléhal se snad víc než jindy.

„To… zní jako… zpěv?“ zašeptal Angalo.

„Co se to děje, Věci?“ zasyčel Masklin.

„ Šel do jedné místnosti, aby se osprchoval ,“ řekla Věc.

„Kvůli čemu to dělá?“

„ Předpokládám, že chce udržovat čistotu. “

„Takže teď je bezpečné vylézt z tašky.“

„ ‚ Bezpečné‘ je relativní slovo. “

„Co? Cože? Co tím myslíš?“

„ Myslím tím, že nic není naprosto bezpečné. Ale připomínám, že člověk se nějakou dobu bude sušit. “

„Áno. Člověka je na čištění a sušení pořádný kus,“ řekl Angalo. „Tak pojďme. Dáme se do toho.“

Brašna ležela na posteli. Sešplhat po pokrývkách na podlahu bylo celkem snadné.

Húum — hum buÚÚm búm…

„Co teď uděláme?“ zeptal se Angalo.

„To jest, jen co se najíme,“ řekl Gurder rozhodně.

Masklin cupital po tlustém koberci. V nejbližší stěně byly vysoké skleněné dveře. Byly trošku pootevřené a vstupoval jimi teplý vánek a noční zvuky.

Člověk by slyšel ťukání a cvrkot cvrčků a jiných tajuplných bytostí, jejichž životní rolí je celou noc vysedávat na keřích a dělat rámus, který je o moc větší než ony samy. Ale nomové slyší zvuky zpomaleně, táhle a níž, jako z gramofonu, když vypadne proud. Tma byla plná hukotu a rachocení divočiny.

Gurder se připojil k Masklinovi a zděšeně šilhal do černé tmy.

„Mohl by ses jít podívat ven, jestli tam není něco k jídlu?“ zeptal se.

„Mám hrozný pocit,“ řekl Masklin, „že když teď půjdu ven, bude tam něco k jídlu, a to něco budu já.“

Lidský hlas za nimi pěl dál.

„O čem to ten člověk zpívá, Věci?“ zeptal se Masklin.

„ To je trochu obtížné sledovat Avšak ukazuje se, že zpívající si přeje, aby vešlo ve známost, že cosi udělal po svém. “

„Udělal co?“

„ Nedostatečné údaje v tomto ohledu. Ale ať to bylo cokoli, dělal to za a) na každém kroku své, dálnice života a za b) ne na nějaké okresce…“

Ozvalo se zaklepání na dveře. Zpěv ustal. Rovněž šplíchání vody. Nomové se rozeběhli do stínů.

„To zní trochu nebezpečně,“ zašeptal Angalo. „Chůze po dálnici, myslím. Každý krok po chodníku života by byl lepší —“

Vnuk Richard vyšel ze sprchy s osuškou kolem pasu. Otevřel dveře. Dovnitř vešel jiný člověk s tácem, úplně oblečený. Nastala krátká výměna hluků a oblečený odložil tác a zase odešel. Vnuk Richard znovu zmizel ve sprše.

„Jídlo!“ zašeptal Gurder. „Cítím ho! Na tom podnose je jídlo!“

„ Slanina, salát a tomatový sendvič s kapustičkou “ pravila Věc. „ A káva. “

„Jak to víš?“ vyhrkli všichni tři sborem.

„ Objednal si to, když se ubytoval. “

„Kapustičky,“ zavyl Gurder v extázi. „Slanina! Káva !“

Masklin upíral oči vzhůru. Podnos zůstal na okraji stolu.

Poblíž byla lampa. Masklin žil v Obchoďáku dost dlouho, aby věděl, že tam, kde je lampa, je i drát.

Takový drát, po kterém by nedokázal vyšplhat, se ještě nenašel.

Pravidelné jídlo, to byl problém. Na to si on nikdy nezvykl. Když bydlel Venku, ještě před Obchoďákem, býval zvyklý celé dny hladovět, a potom, když se jídlo naskytlo , cpát se, až se upatlal od hlavy k patě. Ale nomové z Obchoďáku očekávali něco k jídlu několikrát za hodinu. Nomové z Obchoďáku se cpali v jednom kuse. Stačilo, aby nedostali párkrát najíst, a začali si stěžovat.

„Myslím, že bych se tam mohl dostat,“ řekl.

„Ano. Ano,“ koktal Gurder.

„Ale je to správné, sníst Vnuku Richardovi jeho sendvič?“ dodal Masklin.

Gurder vytřeštil oči. Zamrkal.

„To je důležitá teologická otázka,“ zamumlal. „Ale já mám moc velký hlad na to, abych ji promýšlel, takže ho napřed snězme, a když se potom ukáže, že to nebylo správné, slibuji, že mi to bude velice líto.“

„ Člověk říká, že konec je už blízko a že opona padá ,“ překládala Věc. „ To může být závěs u sprchy. “

Masklin se vytáhl po drátě na stůl, cítil se ze všech stran nekrytý.

Floriďané měli na sendviče viditelně odlišný názor. Tam v Tržnici v Obchoďáku se sendviče prodávaly. To slovo znamenalo něco tenkého mezi dvěma krajíčky zvlhlého chleba. Floridské sendviče naopak zaplňovaly celý tác a pokud tam nějaký chléb byl, skrýval se hluboko v džungli řeřichy a salátu.

Pohlédl dolů.

„Chvátej!“ zasyčel Angalo. „Voda se zase zastavila!“

Masklin odhrnul nános zeleně, popadl sendvič, dovlekl ho k okraji tácu a shodil na podlahu.

Dveře sprchy se otevřely.

„Dělej! Dělej !“ ječel Angalo.

Ze sprchy vyšel Vnuk Richard. Udělal pár kroků a zastavil se.

Díval se na Masklina.

Masklin se díval na něj.

Jsou chvíle, kdy se i sám Čas zastaví.

Masklin si uvědomil, že stojí v jednom z těch bodů, kde se Historie zhluboka nadechuje a rozhoduje se, co provede dál.

Mohu tu zůstat stát, pomyslel si. Mohu použít Věc jako tlumočníka a mohu se pokusit mu všechno vysvětlit. Mohu mu říct, jak je pro nás důležité mít vlastní domov. Mohu se ho zeptat, jestli může nějak pomoct nomům v kamenolomu. Mohu mu vyprávět, jak si nomové z Obchoďáku mysleli, že jeho dědeček stvořil svět. Patrně se mu to bude líbit. Vyhlíží přívětivě, na člověka.

Mohl by nám pomoct.

Nebo nám nalíčí nějakou past a zavolá další lidi a ti se tu začnou promenovat a bučet a nás strčí do klece nebo někam a budou do nás šťouchat. Bude to jako s těmi piloty v Concordu. Patrně nám nechtěli ublížit, oni jenom nechápali, kdo jsme. A my jsme jim nedali čas to pochopit.

Je to jejich svět, ne náš.

Je to moc riskantní. Ne. Nikdy jsem si to předtím neuvědomil, ale my to musíme provést po svém.

Vnuk Richard pomalu napřáhl ruku a zahučel: „Húmp?“

Masklin skočil.

Nom může spadnout dost hluboko a nezranit se a v každém případě slanina, salát a tomatový sendvič zmírnily jeho pád.

Kde se vzala, tu se vzala činorodá čmouha a sendvič se zvedl na třech párech nožek. Uháněl po podlaze a bryndal majonézu.

Vnuk Richard po něm hodil ručník. Netrefil.

Sendvič přelezl práh dveří a zmizel do cvrlikající, sametové nebezpečné noci.

Kromě pádu z větve existují i jiná nebezpečí. Jednu žabku slupla ještěrka. Několik dalších se obrátilo zpět, jakmile se octly mimo stín svého květu, protože, jak zdůraznily, „.-.-“ Žabák v čele se ohlédl na svou scvrkávající se družinu. Tedy jedna… a jedna a jedna a jedna a jedna, což dává dohromady — svraštil čelo úsilím je sečíst — ano, jednu.