Terry Pratchett - Velká jízda

„Je to sprostý trik, že jo,“ řekl Angalo s jistým obdivem.

„Ne, nechceme tu udělat žádný převrat,“ řekl Masklin Věci. „Chceme si jenom ukrást jeden z těch jejich kolmostartujících letounů. Jak se jim zase říká?“

„ Raketoplán. “

„Správně. A pak zmizíme. Nechceme způsobit žádné potíže.“

Taška sebou házela, a pak ji někdo položil.

Tichoučký zvuk řezání naprosto zanikl v hluku letiště. V kůži se objevila malinká dírka.

„Co to dělá?“ ptal se Gurder.

„Přestaň do mě strkat,“ řekl Masklin. „Nemůžu se soustředit. Teď… to vypadá, jako bychom stáli s nějakými lidmi v řadě.“

„Už tady čekáme věčnost,“ brblal Angalo.

„Počítám, že se každého vyptávají, jestli nechce provést nějaký převrat,“ pravil moudře Gurder.

„Nerad se o tom zmiňuji,“ řekl Angalo, „ale jak najdeme ten raketoplán?“

„To si promyslíme, až nadejde čas,“ odpověděl Masklin nejistě.

„Čas nadešel,“ řekl Angalo rozhodně. „Nebo ne?“

Masklin bezmocně pokrčil rameny.

„Snad sis nemyslel, že přijedeme do téhleté Floridy a všude budou cedule ‚Tudy do vesmíru‘, co?“ zeptal se ironicky Angalo.

Masklin doufal, že se mu myšlenky nedají vyčíst z výrazu obličeje. „Toť se ví, že ne,“ bránil se.

„No tak co bude dál?“ naléhal Angalo.

„No… no… optáme se Věci,“ řekl Masklin. Vypadal, že se mu ulevilo. „Jo, zeptáme se. Věci?“

„ Ano ?“

Masklin pokrčil rameny. „Co budeme dělat dál?“

„No prosím,“ řekl Angalo, „tomu já říkám plánování.“

Brašna se posunula. Vnuk Richard, 39, postoupil ve frontě.

„Věci? Ptal jsem se, co budeme dělat —“

„ Nic .“

„Jak nic?“

„ Prováděním neexistence aktivity. “

„Co z toho?“

„ Noviny psaly, že Richard Arnold cestuje na Floridu k vypuštění telekomunikační družice. Tudíž je teď na cestě k místu, kde ona družice je. Ergo, my jdeme s ním. “

„Kdo je Ergo?“ otázal se Gurder a rozhlížel se.

Věc na něj zamrkala světýlky.

„Znamená to ‚tudíž‘, “ pravila.

Masklin se tvářil pochybovačně. „Ty myslíš, že si vezme tuhle tašku s sebou?“

„ Nepředvídatelné. “

V brašně toho mnoho nebylo, to musel Masklin uznat. Zahrnovalo to hlavně ponožky, noviny, několik drobností jako kartáče na vlasy a knihu, nazvanou Špion bez kalhot. Tato poslední položka jim způsobila jisté znepokojení, když se, ihned po přistání, zdrhovadlo na brašně otevřelo, ale Vnuk Richard vsunul knihu mezi noviny, aniž nahlédl dovnitř. Když už uvnitř bylo trochu vidět, pokusil se v ní Angalo číst. Tu a tam si zamumlal něco pod vousy.

„Tak se mi zdá,“ řekl Masklin konečně, „že Vnuk Richard rovnou nevyrazí podívat se, jak satelit odlétá. Vím určitě, že nejdřív se půjde někam prospat. Víš, kdy ten raketoplán poletí, Věci?“

„ Nepředvídatelné. Mohu hovořit s jinými počítači, toliko jsou-li v mém dosahu. Zdejší počítače znají jenom záležitosti letiště. “

„Stejně bude muset jít brzo spát,“ řekl Masklin. „Lidé prospí většinu noci. Myslím, že tou dobou bychom měli radši z tašky vylézt.“

„A potom ho můžeme oslovit,“ navrhl Gurder.

Ostatní si ho změřili.

„No, kvůli tomu jsme sem přišli, ne?“ ujišťoval je Opat.

„Hlavně proto? Požádat ho, aby ušetřil kamenolom?“

„On je člověk !“ vyhrkl Angalo. „Teď už si to musíš uvědomit i ty! Nebude nám pomáhat! Proč by nám měl pomáhat? Je to jenom člověk, jehož předkové postavili ten obchodní dům! Proč pořád věříš, že je to nějaký velký nom z nebes?“

„Protože jinak nemám, v co bych věřil!“ zvolal Gurder. „A když ve Vnuka Richarda nevěříš, proč jsi v jeho tašce?“

„To je jenom shoda náhod —“

„To ty říkáš vždycky ! Vždycky řekneš, že je to jenom shoda náhod!“

Brašna se pohnula, takže oni zase ztratili rovnováhu a skáceli se jeden přes druhého.

„Hýbeme se,“ řekl Masklin, který se stále díval otvorem a téměř uvítal, že něco přetrhlo tu hádku. „Kráčíme po podlaze. Venku je mnoho lidí. Spousta lidí.“

„To je vždycky,“ vzdychl Gurder.

„Někteří drží cedule se jmény.“

„Celí lidé,“ dodal Gurder.

Nomové byli zvyklí na lidi s cedulemi. Někteří lidé v Obchoďáku nosili na sobě jména pořád. Lidé měli podivná dlouhá jména, jako Paní J. E. Vildova Kontrolorka a Vítejte Jmenuji se Bláža. Nikdo nevěděl, proč musí lidé mít na sobě svoje jméno. Možná by je jinak zapomněli.

„Počkej,“ řekl Masklin, „tohle nemůže být pravda. Jeden drží nápis ‚Richard Arnold‘. Jdeme k němu! Mluvíme s ním!“

Hluboké, dunivé hřmění lidského hlasu se valilo nad nomy jako bouřka.

Húum-vúm-búm?

Fúm-húm-zúm-búm.

Húum-zúm- búum -fúm?

Búum.

„Rozumíš tomu, Věci?“ zeptal se Masklin.

„ Ano. Ten muž s nápisem sem přišel, aby našeho člověka dopravil do hotelu. To je místo, kde lidé spí a krmí se. Zbytek jsou jenom věci, které si lidé říkají, aby se navzájem ujistili, že jsou ještě naživu. “

„Co máš na myslí?“ zeptal se Masklin.

„ Říkají si takové věci jako ‚Jak se vám daří‘, ‚Pěkný den přeji‘ a ‚A co říkáte tomu počasí?‘. Tyto zvuky znamenají asi tolik ‚Já jsem živ a ty rovněž‘.“

„Ale nomové říkají to samé, Věci. Říká se tomu ‚vycházet s lidmi‘. Možná by to i tobě stálo za pokus.“

Brašna se zhoupla a do něčeho narazila. Nomové uvnitř se zoufale zachytávali. Angalo se držel jednou rukou. Snažil se založit si místo v knize.

„Já už zase dostávám hlad,“ pronesl Gurder. „Není tady v té tašce něco k jídlu?“

„V téhle tubě je trochu zubní pasty.“

„Bez zubní pasty se obejdu, díky.“

Vtom se ozvalo zahřmění. Angalo vzhlédl. „ Tenhle zvuk znám,“ pronesl. „Pekelný spalovací stroj. Jsme v dopravním prostředku.“

„ Už zas? “ zeptal se zkroušeně Gurder.

„Vystoupíme, jakmile to bude možné,“ uklidňoval ho Masklin.

„Co je to za náklaďák, Věci?“ zeptal se Gurder.

„ Je to helikoptéra. “

„Rozhodně je hlučná,“ řekl Gurder, který se s tímto slovem ještě nesetkal.

„To je ‚letadlo bez křídel‘,“ vysvětlil mu Angalo, který se s tím slovem již setkal.

Gurder tomu věnoval několik okamžiků důkladného a zmateného přemýšlení.

„Věci?“ řekl pomalu.

„Co ji drží nahoře ve —“ začal Gurder.

„ Věda. “

„ Ó. No né. Věda? Dobrá. Tak to je v pořádku.“

Ten hluk trval dlouho. Po chvíli se stal součástí světa nomů, takže když ustal, působilo ticho jako výbuch.

Leželi na dně brašny, tak skleslí, že ani nemluvili. Cítili, že někdo brašnu nese, pokládá, zvedá, opět ji nese, pokládá, ještě jednou ji zvedá, a pak ji hází na něco měkkého.

A potom nastal blažený klid.

Nakonec řekl Gurderův hlas: „Tak jo. Jakou příchuť má ta pasta?“

Masklin vypátral Věc na dně brašny v hromádce kancelářských svorek, prachu a zkroucených papírků.

„Tušíš, kde jsme, Věci?“ zeptal se.

„ Pokoj 103, hotel Na vyhlídce, Cocoa Beach, “ oznámila Věc. „ Monitoruji komunikaci. “