Terry Pratchett - Velká jízda

„Ještě štěstí, že jsme ho nepotkali v protisměru,“ poznamenal Masklin.

„No tak, přestaň si z ní utahovat,“ napomenul ho Gurder. „Chce ti říct, že je hodná holka… Věc,“ opravil se.

„ Nechci, “ pravila Věc poněkud rychleji než obvykle. „ Toliko jsem upozorňovala, ze toto je velmi specializovaný stroj a vyžaduje zběhlost v řízení. “

„Tak to bys snad neměla tolik mluvit,“ řekl Masklin.

Věc na něj zavlnila světýlky.

„Tohle bylo sprosté,“ řekl Gurder.

„No, já jsem dělal to, o čem Věc mluví, celý život a neslyšel jsem za to ani ‚díky‘,“ řekl Masklin. „Ale jak vysoko je 16 000 metrů?“

„ Šestnáct kilometrů. Dvakrát tak daleko jako z Obchoďáku do lomu. “

Gurder se zastavil.

„Do výšky?“ podivil se. „My jsme tak vysoko?“

Podíval se na podlahu.

„Ó,“ řekl.

„ Hele , jenom nezačínej,“ řekl rychle Masklin. „Už máme dost starostí s Angalem. Přestaň se takhle lepit na zeď!“

Gurder zesinal.

„To musíme být tak vysoko jako všechny ty načechrané bílé obláčkové věci,“ vydechl.

„ Ne ,“ pravila Věc.

„Aspoň nějaká útěcha,“ řekl Gurder.

„ Jsou hluboko pod námi. “

„Ó.“

Masklin popadl Opata za rameno.

„Nezapomeň na Angala!“ povzbuzoval ho.

Gurder pomalu přikývl a sunul se se zavřenýma očima vpřed, píď po pídi.

„Nesmíme ztratit hlavu,“ řekl Masklin. „ I když jsme tak vysoko.“ Podíval se dolů. Kov pod ním byl naprosto pevný. Museli byste mít velkou představitost, abyste skrz něj viděli zemský povrch dole.

Ale on ji naštěstí měl.

„Uf,“ řekl. „Tak pojď, Gurdere. Dej mi ruku.“

„Je zrovna před tebou.“

„Promiň. Neviděl jsem ji, mám zavřené oči.“

Trvalo jim věčnost posunovat se nahoru a dolů mezi vedením, až Gurder nakonec řekl: „To nemá cenu. Tady není žádná dost velká díra. On by ji našel, kdyby tady nějaká byla.“

„Tak musíme najít cestu do kabiny, a tak ho dostat ven,“ navrhl Masklin.

„Se všemi těmi lidmi?“

„Mají toho dost na práci, než aby si nás všimli. Pravda, Věci?“

„ Pravda. “

Existuje místo tak vysoko, že není žádné dole.

Trochu níž brázdil oblohu bílý šíp, předstihl noc, předběhl slunce, v několika hodinách překročil oceán, který byl kdysi krajem světa…

Masklin se opatrně spustil na podlahu a kradl se vpřed. Lidé se jeho směrem ani nepodívali.

Doufám, že Věc ví, jak se tohle letadlo řídí, pomyslel si. Šinul se bokem k panelům, kde se snad schovával Angalo.

Tohle nebylo dobré. Nesnášel být takhle vydán náhodě. Samozřejmě v oněch dnech, kdy lovíval sám a sám, to možná bylo horší. Kdyby ho tehdy něco chytilo, vůbec by to nevěděl. Byl jenom sousto. Avšak nikdo neví, co lidé provedou s nomem, jestli ho chytí…

Vletěl do požehnaného stínu.

„Angalo!“ zasyčel.

Po chvíli se ozval hlas zpoza vedení: „Kdo je to?“

Masklin se zvedl. „Kolikrát chceš hádat?“ zeptal se svým obvyklým hlasem.

Angalo seskočil. „Honili mě!“ řekl. „A jeden strčil ruku —“

„Já vím. Pojďme, dokud mají napilno.“

„Co se děje?“ ptal se Angalo, když vyběhli do světla.

„Věc nás pilotuje.“

„Jak? Nemá ruce. Nemůže řadit rychlosti a nic —“

„Zjevně šéfuje počítačům, které to všechno dělají. Pojď už. “

„Podíval jsem se oknem,“ breptal Angalo. „Všude kolem je obloha!“

„Ani mi to nepřipomínej,“ sykl Masklin.

„Nech mě podívat se ještě jedinkrát —“ začal Angalo.

„Poslyš, Gurder na nás čeká a už nestojíme o žádné potíže —“

„Ale tohle je lepší než všechny náklaďáky —“

Zaslechli tlumený zvuk.

Vzhlédli.

Jeden z lidí je pozoroval. Ústa měl otevřená a v obličeji výraz někoho, kdo bude moc těžko vysvětlovat, co právě vidí, hlavně sám sobě.

Člověk se už zvedal na nohy.

Angalo s Masklinem se na sebe podívali.

„Utíkej!“ zařvali.

Gurder nenápadně číhal v nepatrném stínu u dveří, když proběhli kolem, ruce i nohy se jim míhaly jako písty. Popadl suknici svého šatu a cupital za nimi.

„Co se děje? Co se děje?“

„Pronásleduje nás člověk!“

„Nenechávejte mě tady! Nenechávejte mě tady!“

Masklin byl právě v čele, když se hnali uličkou mezi řadami lidí, kteří si vůbec nevšimli tří drobných šmouh, běžících mezi sedadly.

„Neměli… jsme tam… okounět!“ lapal po dechu Masklin.

„Možná… už… nebudeme mít… nikdy takovou příležitost,“ odmlouval Angalo.

„To máš pravdu !“

Podlaha se lehce naklonila.

„ Věci ! Co to děláš?“

„ Dělám legraci. “

„Ne! Tudy!“

Masklin se vrhl kolem páru obřích bot mezi dvě sedadla a plácl sebou na koberec. Ostatní se tam vřítili za ním.

Pár coulů od nich byly obrovské lidské nohy.

Masklin si přidržel Věc u obličeje.

„Vrať jim to letadlo!“ zasyčel.

„ Doufala jsem, že s ním budu moci přistát, “ pravila Věc. I když měla hlas stále plochý a bez výrazu, Masklin si přesto pomyslel, že zní posmutněle.

„Umíš s těmihle věcmi přistávat?“ zeptal se jí Masklin.

„ Ráda bych se to příležitostně naučila —“

„Koukej jim to okamžitě vrátit!“

Věc se trochu zakolébala a změnila obrazec světýlek. Masklin vydechl.

„Tak co, budeme se všichni pět minut chovat rozumně?“ zeptal se.

„Promiň, Maskline,“ řekl Angalo. Snažil se tvářit omluvně, ale nešlo mu to. Masklin poznal vytřeštěné oči a mírně šílený úsměv někoho, octnuvšího se velmi blízko jejich soukromému nebi. „Bylo to takové… víte, že pod námi je rovnoměrně modro? Jako když tam dole není žádná zem! A —“

„Jestli se Věc pokusí o další praktické cvičení v pilotáži, mohli bychom se všichni přesvědčit, jestli je to pravda,“ řekl Masklin pochmurně. „Tak budeme hezky sedět a budeme zticha, jasný?“

Seděli pod křeslem a chvíli mlčeli.

Najednou se ozval Gurder: „Ten člověk má díru v ponožce.“

„A co má být?“ zeptal se Angalo.

„Vlastně nevím. Jenom to, že tě jakživo nenapadne, že by lidé mohli mít děravé ponožky.“

„Když máš ponožky, díry nejsou daleko,“ prohodil Masklin.

„Ale ponožky jsou to pěkné,“ řekl Angalo.

Masklin si je prohlížel. Připadaly mu podřadné. V Obchoďáku je nomové používali jako spací pytle.

„Jak to poznáš?“ zeptal se.

„Jsou to Módní Puchuvzdorné,“ řekl znalecky Angalo. „Zaručeně pětaosmdesátiprocentní Polyprotipot. V Obchoďáku jsme je prodávali. Byly o moc dražší než jiné ponožky. Podívej, tady vidíš značku.“

Gurder si povzdechl.

„Byl to dobrý Obchoďák,“ zamumlal.

„A ty boty,“ pokračoval Angalo a ukázal kousek stranou na velké bílé útvary podobné člunům, vytaženým na břeh. „Vidíš je? Tulačky Křížemkráž s Podrážkou z Mechové Gumy. Velmi drahé.“

„Ty já jsem nikdy neuznával,“ pravil Gurder. „Moc okázalé. Dával jsem přednost Pánským, Hnědým, Šněrovacím. V takové botě si nom pěkně pospal.“

„Ty Tulačky, to jsou taky boty z Obchoďáku, ne?“ zeptal se opatrně Masklin.

„No jo. Speciální zboží.“