Terry Pratchett - Velká jízda

„Protože držíš pořádný kámen,“ řekl Angalo suše. „Nic o nich nevím, ale kdybys šel proti mně a držel v ruce něco takového, pěkně bych se vyděsil.“

„Nevím určitě, jestli ho chci zahodit,“ řekl Masklin.

„Třeba nám nerozumějí —“

Gurder se pohnul.

Opat neřekl ani slovo od chvíle, kdy se noví nomové objevili. Jenom velmi zbledl.

Teď se v něm spustilo nějaké vnitřní péro. Odfrkl si, vrhl se kupředu a obořil se na Drdůlka jako přetlakovaný balón.

„Jak se opovažuješ nás obtěžovat, ty — ty Venkovní !“ zaječel.

Angalo si zakryl rukama oči. Masklin sevřel kámen.

„É, Gurdere —“ začal.

Drdůlek ucouvl. Vypadalo to, že ostatní zmátla ta malá, výbušná postava, která se náhle ocitla mezi nimi. Gurdera zachvátil ten druh vzteku, který je skoro stejně dobrý jako pancíř.

Drdůlek na Gurdera něco zavřískal.

„Nech si svoje proslovy, ty pohane jeden nemytá,“ křikl Gurder. „To si myslíš, že nám všechna tahle kopí opravdu nahánějí strach?“

„Ano,“ zašeptal Angalo. Přisunul se blíž k Masklinovi. „Co to do něj vjelo?“

Drdůlek zavolal něco na své nomy. Dva z nich nerozhodně zvedli kopí. Zdálo se, že někteří další mají námitky.

„Jde do tuhého,“ procedil skrz zuby Angalo.

„Ano,“ přisvědčil Masklin. „Myslím, že bychom —“

Nějaký hlas za nimi vyštěkl rozkaz. Všichni Floriďané se ohlédli. Masklin rovněž.

Z trávy vystoupili dva nomové. Jeden byl chlapec. Druhý byla malinká baculatá žena, taková, od které s chutí přijmete kus štrůdlu. Vlasy měla svázané do uzlu a, jako Drdůlek, do něj měla vetknuto dlouhé šedivé péro.

Floriďané se tvářili bojácně. Drdůlek držel obšírnou řeč. Žena pronesla pár slov. Drdůlek rozpřáhl paže a zamumlal něco k obloze.

Žena obešla Masklina a Angala, jako by to byly výstavní exponáty. Když si Masklina prohlédla od hlavy k patě, zachytil její pohled a pomyslel si: vypadá jako drobná babička, ale vede to tady. Jestli se jí nebudeme líbit, bude to průšvih.

Natáhla ruku a vzala mu kámen. Neodporoval.

Potom se dotkla Věci.

Věc promluvila. Co říkala, znělo velmi podobně jako slova, která užila ta žena. Prudce odtáhla ruku a prohlížela si Věc s hlavou ke straně. Potom o krok ustoupila.

Na další rozkaz se Floriďané sešikovali, ne do řad, ale do tvaru V se ženou na špičce a cestovateli uvnitř.

„To jsme vězni?“ zeptal se Gurder, který už trošku vychladl.

„To nemyslím,“ odpověděl Masklin. „Ne docela, prozatím.“

K jídlu byla nějaká ještěrka. Masklinovi celkem chutnalo; připomínalo mu to doby, když býval Venkovní, než našli Obchoďák. Ostatní dva ještěrku snědli jenom proto, že nejíst by bylo nezdvořilé, a pravděpodobně není dobry nápad být nezdvořilý vůči lidem, kteří mají kopí, zatímco vy ne.

Floriďané je vážně pozorovali.

Bylo jich aspoň třicet, všichni měli na sobě stejné šedé oblečení. Celkem se podobali nomům z Obchoďáku, až na to, že byli trochu tmavší a mnohem hubenější. Mnozí měli veliký impozantní nos, o kterém Věc řekla, že je dokonale okej a že za všechno může genetika.

Věc s nimi rozmlouvala. Tu a tam vysunula jeden ze svých senzorů a užila ho k načrtnutí tvarů do prachu.

„Věc jim patrně říká ‚e-mává-křídly‘ “ řekl Angalo.

Věc prostě dlouho opakovala ženě její vlastní slova.

Nakonec už to Angalo nemohl vydržet.

„Co se děje , Věci?“ zeptal se. „Proč mluví jenom ta ženská?“

„ Ona je vůdcem celé tlupy ,“ pravila Věc.

„Ženská? To myslíš vážně?“

„ Já myslím všechno vážně. To je automatické. “

„Hm.“

Angalo strčil do Masklina. „Jestli se tohle doví Grimma, tak jsme vážně v háji,“ řekl.

„ Jmenuje se Velmi-malý-strom neboli Křoví, “ pokračovala Věc.

„A ty jí rozumíš?“ zeptal se Masklin.

„ Pozvolna ano. Jejich řeč se velmi blíží původní nomštině. “

„Co tím myslíš, původní nomštině?“

„Jazyku, kterým mluvili vaši předkové.“

Masklin pokrčil rameny. Teď nemělo smysl pokoušet se tomu porozumět.

„Řekla jsi jí o nás?“ zeptal se.

„ Ano. Říká —“

Drdůlek, který si pro sebe něco bručel, najednou vstal a velmi zostra a zeširoka se rozhovořil s mnoha gestikulacemi k zemi a k nebi.

Věc mrkala několika světýlky.

„ Říká, že jste vstoupili na půdu patřící Tvůrci oblak. Říká, že to je velmi zlé. Říká, že Tvůrce oblak se bude velmi hněvat. “

Ozvalo se mnohohlasé mumlání na souhlas. Křoví k nim rázně promluvila. Masklin natáhl ruku, aby zabránil Gurderovi vstát.

„Co, é, Křoví zamýšlí?“ zeptal se.

„ Myslím, že jí ta drdůlková osoba není moc sympatická. Jmenuje se Ten-který-ví-co-si-myslí-Tvůrce-oblak. “

„A kdo je Tvůrce oblak?“

„ Vyslovit jeho pravé jméno přivolává neštěstí. Stvořil zemi a ještě dodělává nebe. Je —“

Drdůlek znovu promluvil. Znělo to zlostně.

Musíme získat tyhle lidi za přátele, pomyslel si Masklin. Nějak to musí jít.

„Tvůrce oblak je…“ Masklin usilovně přemýšlel, „… něco jako bří Arnoldové (zal. 1905)?“

„ Ano ,“ pravila Věc.

„Je skutečný?“

„ Myslím, že ano. Jsi připraven riskovat? “

„Cože?“

„ Myslím, že znám totožnost Tvůrce oblak. Myslím, že vím, kdy bude tvořit další kus oblohy. “

„Co? Kdy?“ zeptal se Masklin.

„ Za tři hodiny a deset minut.“

Masklin se zarazil.

„Počkej chvilku,“ řekl pomalu. „To zní jako stejný čas, co —“

„ Ano. Všichni tři, připravte se k útěku, prosím. Já teď napíšu jméno Tvůrce oblak. “

„Proč budeme muset utíkat?“

„ Možná by se mohli velmi rozhněvat. Ale nemáme času nazbyt. “

Věc máchla senzorem. Nebyl zamýšlen jako psací náčiní a tvary, které načrtala, byly hranaté a těžko se četly.

Načmárala do prachu čtyři.

Účinek byl okamžitý.

Drdůlek se opět dal do křiku. Několik Floriďanů vyskočilo na nohy. Masklin popadl oba cestovatele.

„Ještě chvíli, a já toho dědka vážně bacím,“ prohlásil Gurder. „Jak může být někdo takhle zabedněný?“

Křoví mlčky seděla, zatímco kolem zuřila vřava. Potom promluvila velmi hlasitě, ale velmi klidně.

„ Říká jim, “ informovala Věc, „ že psát jméno Tvůrce oblak není nesprávné. Sám Tvůrce oblak je často píše. Jak proslulý musí Tvůrce oblak být, když jeho jméno znají i tito cizinci, říká. “

Jako by to většinu nomů upokojilo. Drdůlek si začal brumlat pro sebe.

Masklin se trochu uvolnil a podíval se na písmena v písku.

„N… A…8… A?“ četl.

„ To je ‚S‘ ,“ pravila Věc. „ Žádná osma. “

„Ale ty jsi s nimi mluvila jenom chvilku!“ zvolal Angalo. „Jak můžeš vědět tohle všechno?“

„ Protože vím, jak nomové uvažují, “ pravila Věc. „ Vy vždycky věříte tomu, co čtete, a všichni jste velmi literárně založení. Opravdu. Velmi literárně založení. “