Terry Pratchett - Velká jízda

„Já z toho taky nejsem moc nadšený,“ pravil Masklin, „ale Křoví a ostatní to dělají pořád. Jenom se uhnízdíš mezi peřím a držíš se.“

„ Uhnízdím ?“ zařval Gurder. „V životě jsem nehnízdil!“

„Cestoval jsi na Condordu,“ připomněl mu Angalo. „A ten zkonstruovali a pilotovali lidé.“

Gurder se díval jako někdo, kdo se nehodlá jen tak lehce vzdát.

„No, a kdo zkonstruoval ty husy?“ otázal se.

Angalo se zašklebil na Masklina, který řekl: „Co? Já nevím. Zřejmě jiné husy.“

„Husy? Husy ? A co ty tak vědí o projektování bezpečných letounů?“

„Poslouchej,“ uklidňoval ho Masklin. „Mohou nás dopravit až na kraj světa. Floriďané na nich nalétají tisíce kilometrů. Tisíce kilometrů, a bez uzeného lososa nebo růžové třaslaviny. Na osmadvacet kilometrů to za pokus stojí, ne?“

Gurder váhal. Drdůlek si něco brumlal.

Gurder si odkašlal.

„Tak jo,“ pronesl zvysoka. „Jsem přesvědčen, že já bych neměl mít naprosto žádné obtíže, jestliže toto potrhlé individuum má ve zvyku létat na těchto předmětech.“ Zadíval se na šedavé siluety, pohupující se na laguně. „Floriďané s těmi stvořeními mluví?“

Věc se zeptala Křoví. Ta zavrtěla hlavou. Ne, řekla, husy jsou vcelku hloupé. Přítulné, ale hloupé. Proč mluvit s něčím, co nemůže odpovědět?

„Řekla jsi jí, co tady děláme?“ zeptal se Masklin.

„ Ne. Neptala se. “

„Jak si nasedneme?“

Křoví si strčila prsty do pusy a hvízdla.

Půl tuctu husí se vybatolilo na břeh. Zblízka nevypadaly o nic menší.

„Vzpomínám si, že jsem jednou o husách něco četl,“ rozumoval Gurder v jakési snové hrůze. „Že prý mohou ranou zobáku zlomit člověku ruku.“

„Křídlem,“ řekl Angalo a díval se, jak se nad ním tyčí šedě opeřená těla. „Křídlo to bylo.“

„A to dělají labutě,“ dodal schlíple Masklin. „Husy jsou ty, co se na ně nesmí dělat kšá!“

Gurder sledoval dlouhý krk, který nad ním kroužil dopředu a dozadu.

„To by mne ani ve snu nenapadlo,“ řekl.

Dlouho poté, když se Masklin dostal k napsání svého životního příběhu, líčil let na huse jako něco vůbec nejrychlejšího a nejvyššího a nejstrašnějšího.

Říkali mu, zadrž, to není pravda. Vyprávěl jsi, Maskline, že letadlo letělo tak rychle, že předběhlo svůj zvuk, a tak vysoko, že modro bylo všude kolem.

A on řekl, v tom to je. Letělo tak rychle, že jste nepoznali, jak rychle letí; letělo tak vysoko, že jste nemohli vidět, jak je to vysoko. Prostě se to dělo. A Concord vypadal, jako by byl k létání zamýšlen. Na zemi vypadal jaksi ztraceně.

Husy naopak vypadaly tak aerodynamicky jako polštář. Neřítily se do nebe a nevysmívaly se mrakům jako letadlo. Ne, běžely po vodní hladině a křídly zoufale bušily do vzduchu, a pak, zrovna když bylo jasné, že z toho nic nebude, najednou to dokázaly; voda odpadla a bylo slyšet jenom pomalé šumění křídel, která husu zvedala k nebi.

Masklin byl první, kdo by připustil, že tryskovým letadlům, strojům a mašinám nerozumí, takže možná proto se na nich nebál cestovat. Ale myslel si, že sem tam něco ví o svalech, a vědomí, že jeho život závisí jenom na páru mohutných svalů, nebylo příliš povzbudivé.

Každý cestovatel sdílel husu s jedním Floriďanem. Nikdo neřídil, pokud si mohl Masklin všimnout. Všechno prováděla Křoví, která seděla úplně vpředu, za krkem vedoucí husy.

Floriďané následovali svoji vůdkyni v dokonalém tvaru V.

Masklin se zavrtal do peří. Bylo to pohodlné, i když bylo trochu chladno. Floriďanům, jak se později dověděl, nedělalo žádné potíže na letící huse spát. Z pouhého pomyšlení na to ho jímala hrůza.

Vykoukl na tak dlouho, aby zahlédl, že se vzdálené stromy příliš rychle míhají, a zase hlavu schoval.

„Kolik času máme, Věci?“ zeptal se.

„ Odhaduji náš přílet do okolí startovací rampy na hodinu před startem. “

„Tak — máš nějaký návrh, jak se dostaneme na ten stroj?“

„ Je to téměř nemožné. “

„To jsem si myslel, že řekneš.“

„ Ale mohli byste tam dostat MNE, “ dodala Věc.

„Ano, ale jak? Připevníme tě zvenčí?“

„ Ne. Doneste mne co nejblíž a já udělám zbytek. “

„Zbytek čeho?“

„ Zavolám Loď. “

„Ano, kde je ta Loď? Žasnu, že do ní družice a podobně ještě nenarazily.“

„ Ona čeká. “

„Občas nám náramně pomůžeš.“

„ Děkuji. “

„To bylo míněno ironicky.“

„ Já vím. “

Vedle Masklina se ozvalo zašustění a jeho floridský spoluletec rozhrnul peří. Byl to onen chlapec, kterého viděl s Křoví. Nic neříkal, ale jenom upřeně pozoroval Masklina a Věc. Teď se zaculil a pronesl pár slov.

„ Chce vědět, jestli je ti špatně. “

„Cítím se dobře,“ zalhal Masklin. „Jak se jmenuje?“

„ Jmenuje se Pinďa. Je to nejstarší syn Křoví. “

Pinďa se na Masklina znovu povzbudivě usmál.

„ Chce vědět, jak to vypadá v letadle, “ pravila Věc. „ Říká, že vydávají hrozný hluk. Občas je vídají, ale drží se od nich stranou. “

Husa se naklonila po křídle. Masklin se na ní snažil udržet rukama nohama.

„ Musí to být mnohem dobrodružnější než na huse, říká, “ pravila Věc.

„No, to nevím,“ řekl Masklin chabě.

Přistání bylo mnohem horší než let. Na vodu by bývalo bylo lepší, dozvěděl se později Masklin, ale Křoví je dovedla na zem. Husám se to moc nelíbilo. Znamenalo to, že musí skoro stát ve vzduchu, zuřivě plácat křídly a potom poslední kousek cesty padat.

Pinďa pomohl Masklinovi, jemuž se zdálo, že se zem komíhá ze strany na stranu. Ostatní cestovatelé k němu vrávorali v tlačenici ptáků.

„Země!“ vyhrkl Angalo. „Byla tak blízko! Žádné z nich to zřejmě nevadilo!“

Klesl na kolena.

„A kejhaly!“ naříkal. „A ustavičně se nakláněly ze strany na stranu! A pod tím peřím mají všude husí kůži!“

Masklin pohyboval pažemi, aby si rozproudil krev.

Země kolem jim nepřipadala o moc jiná než místo, které opustili, až na to, že vegetace byla nižší a Masklin neviděl žádnou vodu.

„ Křoví říká, že tady je to nejblíž, kam až husy mohou “ řekla Věc. „ Blíž je to příliš nebezpečné. “

Křoví přikývla a ukázala na obzor.

Byla tam bílá silueta.

„Tohle?“ řekl Masklin.

„To je ono?“ zeptal se Angalo.

„ Ano. “

„Moc velká nevypadá,“ pronesl tiše Gurder.

„Je ještě dost daleko,“ usoudil Masklin.

„Vidím vrtulníky,“ řekl Angalo. „Není divu, že Křoví nechtěla, aby husy letěly ještě blíž.“

„Musíme vyrazit,“ řekl Masklin. „Zbývá hodina a počítám, že to jen taktak stihneme. É. Radši bychom měli dát Křoví sbohem. Můžeš jí to vysvětlit, Věci? Řekni jí, že — že se vynasnažíme ji zase vyhledat. Potom. Když všechno dobře dopadne. Doufám.“

„Jestli nějaké potom bude, “ dodal Gurder. Vypadal jako špatně vyřezaný svatý.

Křoví přikývla, když Věc vše přeložila, a pak postrčila Pinďu kupředu.

Věc řekla Masklinovi, co si Křoví přeje.

„Cože? Nemůžeme ho vzít s sebou!“ zvolal Masklin.