Terry Pratchett - Velká jízda

Masklin ležel s přivřenýma očima a poslouchal, jak Gurder šeptem rozmlouvá s Věcí.

„Věřil jsem v Obchoďák,“ říkal, „a pak to bylo jenom cosi, co postavili lidé. A myslel jsem si, že Vnuk Richard je někdo zvláštní a ukázalo se, že je to člověk, který si zpívá, když se namáčí —“

„— dává si sprchu —“

„— a teď jsou na světě tisíce nomů! Tisíce! A věří všemu možnému! Ten pitomec Drdůlek věří, že raketoplán vyrábí oblohu, když vzlétne. Víš, co jsem si myslel, když jsem to slyšel? Pomyslel jsem si, kdyby on byl ten, co vstoupil do mého světa, myslel by si, že jsem zrovna takový hlupák! Já jsem zrovna takový hlupák! Věci?“

„ Zachovávala jsem taktní mlčení. “

„Angalo věří na blbé mašiny a Masklin věří, ach, nevím. Ve Vesmír. Nebo nevěří. A všechno pro ně pracuje. Já se snažím a věřím v důležité věci a ony nevydrží ani pět minut. Kde je v tom spravedlnost?“

„ V tomto ohledu postačí jen další taktní a chápavé mlčení. “

„Chtěl jsem jen dát životu nějaký smysl. “

„ To je chvályhodný záměr. “

„Chci říct, kde je vlastně pravda ?“

Nastala odmlka. Pak Věc pravila: „ Vybavuji si tvůj rozhovor s Masklinem o původu nomů. Chtěl ses mě zeptat. Teď ti mohu odpovědět. Byla jsem vyrobena. Vím, že tohle je pravda. Vím, že jsem předmět vyrobený z kovu a plastů, ale také vím, že jsem něco, co uvnitř toho kovu a plastů žije. Je pro mne nemožné nebýt si tím absolutně jistá. To je velká útěcha. Pokud jde o nomy, mám záznamy, které říkají, že nomové vznikli na jiném světě a přišli sem před tisíci lety. To je možná pravda. Možná to pravda není. Nejsem v stavu to posoudit. “

„Já jsem věděl, kde je mé místo tam v Obchoďáku,“ mumlal Gurder napůl pro sebe. „Ani v lomu to nebylo úplně špatné. Měl jsem něco pořádného na práci. Byl jsem pro lidi důležitý. Jak se teď můžu vrátit, když vím, že všechno, v co jsem věřil o Obchoďáku a bří Arnoldové a Vnuku Richardovi, je jenom… je jenom názor ?“

„ Nemohu posloužit radou. Je mi líto.“

Masklin usoudil, že toto je diplomatický čas se probudit. Vydal zamručení, jen aby měl jistotu, že ho Gurder slyší.

Opat strašně zrudnul.

„Nemohl jsem spát,“ řekl krátce.

Masklin vstal.

„Kolik, Věci?“

„ Dvacet sedm minut. “

„Proč jsi mě nevzbudila?“

„ Dopřála jsem ti osvěžení. “

„Ale je to ještě daleko. Jakživi tě tam nedostaneme včas. Vstávej, ty.“ Masklin strčil nohou do Angala. „Dělej, budeme muset utíkat. Kde je Pinďa? Á, tady jsi. No tak , Gurdere.“

Klusali dál křovím. V dálce bylo slyšet temné pochmurné vytí sirén.

„Šlapeš do toho vážně zostra, Maskline,“ řekl Angalo.

„Rychleji! Poběžte rychleji!“

Teď, když byli blíž, viděl Masklin raketoplán. Tyčil se beznadějně vysoko.

„Doufám, že máš nějaký dobrý plán, Věci,“ funěl, když se všichni čtyři hnali křovím, „protože já to nikdy nesvedu dostat tě až tam nahoru.“

„ Žádné strachy. Už jsme dostatečně blízko. “

„Co myslíš? Ještě je to daleko.“

„ Dostatečně blízko, abych se do něj dostala. “

„Co chceš dělat? S rozběhem skočit?“ zeptal se Angalo.

„ Položte mě na zem. “

Masklin poslušně položil černou krychličku na zem. Vysunula několik svých sond, které chvilku pomalu kroužily, potom se nasměrovaly k startujícímu letadlu.

„Na co si to hraješ?“ rozčílil se Masklin. „To je ztráta času !“

Gurder se zasmál, třebaže ne moc šťastně.

„Já vím, co dělá,“ řekl. „Posílá se na raketoplán. Pravda, Věci?“

„ Přenáším instrukční podsystém do počítače na telekomunikační družici. “ pravila Věc.

Nomové nic neříkali.

„ Neboli, jinak řečeno — ano, proměňuji počítač družice, třebaže ne moc inteligentní, ve svou součást. “

„To opravdu dokážeš?“ zeptal se Angalo.

„ Zajisté. “

„Ách. A nebude ti scházet ten kousek, co vysíláš?“

„ Ne. Protože mě neopustí. “

„Ty ho vysíláš a současně si ho necháváš?“

Angalo se podíval na Masklina.

„Rozuměl jsi z toho něčemu?“ zeptal se.

„Já ano,“ řekl Gurder. „Věc říká, že není jenom mašinka, je jakýsi… jakási sbírka elektrických myšlenek, které v té mašince žijí. Myslím si já.“

Na Věci zakroužila světýlka.

„Trvá to dlouho?“ zeptal se Masklin.

„ Ano. V tuto chvíli prosím neodebírejte životní komunikační energii. “

„Myslím, že tím míní, že nechce, aby se s ním mluvilo,“ řekl Gurder. „Soustřeďuje se.“

„S ní,“ řekl Angalo. „Je to ona. A nutila nás celou cestu sem utíkat, jenom abychom si mohli zakvaltovat a teď čekat.“

„Asi musí být blízko, když provádí… to, co provádí,“ mínil Masklin.

„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Masklin. „Zdá se mi to jako věčnost, těch sedmadvacet minut, které zbývají.“

„Aspoň dvacet sedm minut,“ poznamenal Gurder.

„Ano. Možná víc.“

Pinďa zatáhl Masklina za paži, ukázal druhou rukou na rýsující se bílou siluetu a odbrebentil dlouhou větu ve floridštině neboli, pokud měla Věc pravdu, v téměř původní nomštině.

„Já ti bez Věci nerozumím,“ řekl mu Masklin. „Promiň.“

„Nemluvit řeč od husa — hm,“ upřesnil Angalo.

Po chlapcově obličeji se šířil výraz hrůzy. Tentokrát křičel a škubal silněji.

„Myslím, že nechce být blízko raketoplánu, když startuje,“ řekl Angalo. „Asi se bojí hluku. Nemáš — rád — ten — rámus, pravda?“

Pinďa zuřivě přikyvoval.

„Na letišti to není tak zlé,“ pokračoval Angalo. „Spíš to duní. Čekám, že prostoduché lidi by to mohlo vyděsit.“

„Nemyslím, že Křoví a její lidé jsou nějak zvlášť naivní,“ pronesl Masklin zamyšleně. Díval se na tu bílou věž. Zdála se mu daleko, ale nějakým způsobem byla docela blízko.

Opravdu velmi blízko.

„Jak si myslíš, že je to tady nebezpečné?“ zeptal se. „Až to vzlétne, myslím.“

„Ale nech toho ,“ uklidňoval ho Angalo. „Věc by nás nenechala dojít až sem, kdyby to pro nomy nebylo bezpečné.“

„Jistě, jistě,“ přisvědčil Masklin. „Správně. Máš pravdu. Pitomost se tím obírat, vážně.“

Pinďa se obrátil a dal se do běhu.

Zbývající tři se ohlédli směrem k raketoplánu. Na Věci se světýlka pohybovala ve složitých obrazcích.

Někde se ozvala další siréna. Pocítili napětí, jako by se natahovala ta největší pružina na světě.

Když Masklin promluvil, připadalo mu, že ti dva ho slyší mluvit jenom v duchu.

„To je přesně ono,“ řekl velmi pomalu, „myslíte, že Věc přesně odhadne, jak těsně mohou nomové stát u raketoplánu, když startuje? Chci říct, kolik zkušeností s tím má, co myslíte.“

Podívali se na sebe.

„Možná bychom měli drobátko couvnout…“ začal Gurder.

Obrátili se a odkráčeli.

Potom si žádný z nich nemohl nevšimnout, že ostatní přidávají stále víc do kroku.

Jdou rychleji a rychleji.

Potom, jako jeden nom, vyrazili a uháněli jako o život, razili si cestu roštím a trávou, klouzali po kamenech a jejich lokty pracovaly jako písty. Gurder, který za normálních okolností byl bez dechu při jakémkoli tempu přesahujícím vycházkové, poskakoval jako míč.