Robert Jordan - Koruna z mečů

Kolmá stříbrná čára se začala otáčet a otevírat, takže se objevily zešeřelé trosky dávné slávy, ale nebyla tam taková tma jako v chodbě. Průchodem byl vidět o něco větší kousek slunce, zpola zakrytý rozbitou kupolí. To místo znal. Když tu byl naposledy, přidal jedno jméno k seznamu Děv ve své hlavě. Když tu byl poprvé, sledoval ho sem Padan Fain a stal se z něj víc než jen temný druh, něco horšího než temný druh. Že Sammael uprchl do Shadar Logothu, zřejmě nejedním způsobem uzavíralo kruh. Když teď otevřel průchod, nemohl otálet. Než se průchod zastavil, už kulhavě vběhl do zničeného města, kdysi zvaného Aridhol, a jakmile mu pod nohama zakřupalo rozbité dláždění a suchý plevel, pustil tkanivo.

Kolem prvního nároží proběhl. Země se mu otřásla pod nohama, když se z místa, odkud přišel, ozvalo zadunění a šerem létaly blesky. Cítil, jak ho zalévá země, vzduch a oheň. Dunivým rachotem pronikal řev a vytí. Když bez ohlížení kulhal pryč, cítil v sobě saidín . Běžel, a jak ho plnila jediná síla, viděl jasně i ve stínech.

Kolem něj se rozkládalo veliké město, obrovské mramorové paláce se čtyřmi pěti kupolemi různých tvarů, zabarvenými zapadajícím sluncem do karmínova, na každé křižovatce stála bronzová fontána či socha, sloupořadí se táhla k věžím zvedajícím se ke slunci. Tedy pokud byly věže nedotčené, protože nejedna končila vylámanými zuby. Na každou celou kupoli tu bylo deset rozbitých skořápek s chybějícím vrškem či bokem. Sochy ležely převrácené a v kusech, a pokud stály, chyběla tu ruka, tu hlava. Hromadami trosek se hnaly rychle houstnoucí stíny a těch pár zakrnělých stromů, které na nich rostly, bylo pokroucených jako zpřelámané prsty ukazující k obloze.

Přes chodník kdysi vedoucí snad k menšímu paláci ležel vějíř cihel a kamení. Předek budovy byl z poloviny pryč a zbytek průčelí se sloupy se opile nakláněl nad ulici. Zastavil se na ulici těsně před hromadou a čekal, snažil se vycítit jiného muže usměrňujícího saidín . Držet se po straně ulice nebyl dobrý nápad, a nejen proto, že se budova mohla každou chvíli zřítit. Z oken připomínajících prázdné oční důlky ho pozoroval tisíc neviděných očí, ten pocit byl téměř jako hmatatelná neblahá předtucha. V dálce cítil, jak ho v nové ráně v boku píchá, pálilo to jako odraz zla, jež v Shadar Logothu lnulo i k prachu. Stará jizva se sevřela jako pěst. Bolest v noze byla skutečně vzdálená. Blíž, sama prázdnota kolem něj pulsovala, Temného špína na saidínu bila do rytmu s nožem sekajícím ho do žeber. Shadar Logoth byl ve dne nebezpečné místo. V noci...

Na ulici za sloupovým pomníkem, jenž jako zázrakem ještě stál, se něco pohnulo, nezřetelná postava přeběhla ve tmě přes cestu. Rand málem usměrnil, ale nevěřil, že by Sammael takhle cupital. Když poprvé vstoupil do města a Sammael se pokusil zničit všechno kolem jeho průchodu, slyšel strašlivý křik. Tehdy ho téměř nevnímal. V Shadar Logothu nežilo nic, dokonce ani krysy ne. Sammael sem musel přivést své pochopy a nezáleželo mu na tom, že je při pokusu dostat Randa zabije. Třeba by ho jeden z nich mohl za Sammaelem dovést. Běžel, jak nejrychleji mohl, a co nejtišeji. Pod nohama mu křupala rozbitá dlažba a ten zvuk připomínal praskající kosti. Rand doufal, že je tak hlasitý jen pro jeho saidínem posílené uši.

Zastavil se pod věží, kamennou jehlou pokrytou rozevlátým písmem, a vyhlédl dopředu. Postava byla pryč. Do Shadar Logothu by v noci vstoupil jen šílenec či někdo šíleně odvážný. Zlo, které špinilo Shadar Logoth, zlo, které zabilo Aridhol, nezahynulo spolu s ním. O kus dál v ulici z okna vylezlo stříbrošedé mlžné chapadlo a plížilo se k jinému, jež se mu plazilo vstříc ze široké mezery ve vysoké kamenné zdi. Z hloubi díry vycházela záře, jako by tam ležel měsíc. S nocí se svou městskou věznicí potuloval i Mashadar, který se mohl objevit na tuctu míst zároveň, na stovce. Mashadaiův dotek nebyl z nejpříjemnějších způsobů smrti. V Randově nitru špína saidínu tepala silněji, vzdálený oheň v boku blikal jako deset tisíc blesků dopadajících těsně za sebou. Dokonce i země jako by mu pulsovala pod nohama.

Obrátil se a nejraději by byl odešel. Sammael už byl nejspíš pryč, když nyní Mashadar vylezl. Nejspíš ho sem vlákal v naději, že bude pátrat v troskách, dokud ho Mashadar nezabije. Obrátil se a ztuhl, přikrčený u věže. Ulicí se kradli dva trolloci, mohutné postavy v černé kroužkové zbroji, o polovinu vyšší, než byl on, nebo víc. Na ramenou a loktech zbroje měli ostré hroty a nesli oštěpy s dlouhými černými hlavicemi a ošklivými háky. Svýma saidínem posílenýma očima jim jasně viděl do tváří, jedna byla pokřivená orlím zobanem místo úst a nosu, druhá kančím rypákem i s kly. Z každého jejich plíživého pohybu přímo čišel strach. Trolloci milovali zabíjení, milovali krev, ale Shadar Logoth je děsil. Někde tu budou i myrddraalové, protože žádný trollok by do tohoto města nevkročil, kdyby ho nepoháněl myrddraal. A žádný myrddraal by sem nevstoupil, kdyby ho nepoháněl Sammael. Což všechno znamenalo, že zde Sammael musí ještě být, jinak by se trolloci hnali o sto šest k branám a nelovili by. A oni byli na lovu. Kančí rypák větřil.

Náhle z okna nad trolloky vyskočila postava v hadrech a s již napřaženým oštěpem na ně dopadla. Aielka, šufu měla omotanou kolem hlavy, avšak závoj jí visel dole. Trollok s orlím zobákem zavřískl, když mu její oštěp zajel hluboko do boku. A vzápětí bodla znovu. Když jeho společník s kopáním padal, kančí rypák se s prskáním otočil a bodl, ale ona se pod černým zahnutým hrotem sehnula a bodla trolloka do břicha. Obluda se zhroutila na zmítající se hromadu vedle prvního trolloka.

Rand už byl na nohou a bez přemýšlení se rozběhl. „Liah!“ křičel. Myslel si, že je mrtvá, že ji tu opustil, že pro něj zemřela. Liah Cosaida Chareen. To jméno žhnulo v seznamu v jeho hlavě.

Otočila se k němu s oštěpem v jedné a hovězinou potaženým puklířem v druhé ruce. Tvář, již si pamatoval jako hezkou i přes jizvy na obou tvářích, měla pokřivenou vzteky. „Moje!“ zasyčela výhrůžně mezi zuby. „Moje! Nikdo sem nesmí! Nikdo!“

Na místě se zastavil. Oštěp čekal, připravený vjet i jemu mezi žebra. „Liah, vždyť mě znáš,“ řekl tiše. „Znáš mě. Vezmu tě zpátky k Děvám, zpátky k tvým sestrám oštěpu.“ Natáhl ruku.

Její vztek se proměnil v zamračení. Naklonila hlavu na stranu. „Rand al’Thor?“ řekla pomalu. Vykulila oči, podívala se na mrtvé trolloky a zatvářila se zděšeně. „Rand al’Thor,“ zašeptala a rukou, v níž držela oštěp, si přetáhla závoj přes obličej. „ Car’a’carn! “ zakvílela. A utekla.

Kulhal za ní, škrábal se přes hromady rumu na ulici, upadl, roztrhl si kabát, upadl znovu a málem si kabát rozerval úplně, překulil se, zvedl se a znovu se rozběhl. Slabost těla byla vzdálená, i jeho bolest, ale i když se vznášel hluboko v prázdnotě, mohl se namáhat jen po určitou mez. Liah zmizela do noci. Měl dojem, že za dalším rohem ve tmě.

Kulhal pořád dál, jak nejrychleji to šlo. A málem vrazil do dalších čtyř trolloků v černém brění a myrddraala, jehož inkoustově černý plášť visel nepřirozeně nehybně, jakkoliv se mizelec pohyboval. Trolloci překvapeně zaprskali, ale ohromení je vmžiku přešlo. Hákové oštěpy a kosiny se zvedly a myrddraal svíral v pěsti mrtvolně černou čepel, zasazující rány téměř stejně smrtící jako Fainova dýka.