Robert Jordan - Koruna z mečů

Adley se narovnal. Měl cosi v očích pod tím hustým obočím. V Cairhienu se tomu říkalo, že viděl vlka. „Vznešený pán Weiramon nechal pěchotu za sebou a spěchal s jízdou,“ hlásil škrobeně. „Aielové samozřejmě udrželi krok.“ Zamračil se. „Včera jsme se setkali s Aiely, se Shaidy. Nevím, jak se tam dostali. Bylo jich dohromady tak devět deset tisíc, avšak zřejmě s sebou neměli žádné moudré, které by usměrňovaly, a ani nás moc nezpomalili. K pevnostem jsme dorazili dneska v poledne.“

Rand by nejradši vrčel. Nechat pěchotu vzadu! Copak si Weiramon myslí, že dobude palisádou obehnané pevnosti na kopcích jen s jezdci? Možná. Ten člověk by vzadu nejspíš nechal i Aiely, kdyby je dokázal předběhnout. Hloupí šlechtici a jejich hloupá čest! Ale vlastně na tom nezáleželo. Jen mužům, kteří zemřou, protože vznešený pán Weiramon pohrdal každým, kde nebojoval z koňského hřbetu.

„S Ebenem jsme hned po příjezdu začali likvidovat první palisády,“ pokračoval Adley. „Weiramonovi se to moc nelíbilo. Myslím, že nás chtěl zarazit, ale bál se. No, tak jsme začali zapalovat klády a dělat díry do hradeb, ale jenom jsme začali, a dorazil Sammael. Teda aspoň muž, co dokáže usměrňovat saidín , a o hodně silnější než Eben nebo já. Řekl bych, že tak silný jako ty, můj pane Draku.“

„On tam byl hned?“ zeptal se Rand nevěřícně, ale pak pochopil. Byl si jistý, že Sammael zůstane v bezpečí v Illianu za ochranami spletenými s pomocí jediné síly, pokud by si myslel, že čelí Randovi. Příliš mnoho Zaprodanců to zkusilo a skoro všichni teď byli mrtví. Rand se proti své vůli zasmál – a musel se chytit za bok. Smích bolel. Všechny ty složité lsti, aby Sammaela přesvědčil, že bude kdekoliv jinde, jenom ne s útočícím vojskem, aby ho vylákal z Illianu, a všechno to pokazil nůž v ruce Padana Faina. Dva dny. Tou dobou už každý, kdo měl v Cairhienu špehy – k nimž určitě patřili i Zaprodanci – věděl, že Drak Znovuzrozený leží na pokraji smrti. To klidně mohl házet mokré dříví do ohně jako si myslet opak. „Muži pletichaří a ženy intrikují, avšak kolo tká, jak si kolo přeje.“ Tohle se říkalo v Tearu. „Pokračuj,“ vybídl Adleyho. „Včera v noci s vámi byl Morr, ne?“

„Ano, můj pane Draku. Fedwin přichází každou noc, jak taky má. Včera v noci bylo jasný jako Ebenův nos, že dneska dorazíme k pevnostem.“

„Já tomu vůbec nerozumím.“ Dashiva mluvil nešťastně a cukal mu sval ve tváři. „Tys ho vylákal ven, ale proč? Jakmile ucítí muže, co dokáže usměrňovat tak silně jako ty, uprchne zpátky do Illianu mezi pasti, které setkal. Tam se na něj nedostaneš. Okamžitě pozná, když se na míli od města otevře průchod.“

„Můžeme zachránit vojsko,“ vyhrkl Adley, „to můžem udělat. Když jsem odcházel, Weiramon pořád ještě nechal útočit na pevnost a nechal Sammaela, aby každý útok rozsekal na cucky přese všechno, co jsme s Ebenem dokázali.“ Zvedl ruku s ožehnutým rukávem. „Museli jsme zaútočit a hned utéct, ale on nás přesto párkrát skoro spálil. Aielové mají taky ztráty. Bojují jenom s Illiánci, co vylezou ven – ostatní pevnosti už musej být prázdný, tolik jich přicházelo, když jsem odcházel – ale pokaždý, když Sammael uvidí padesát našich pohromadě, Aielů nebo ostatních, roztrhá je na kusy. Kdyby tam byli tři jako on, nebo jenom dva, tak nevím, jestli bych po návratu našel ještě někoho naživu.“ Dashiva na něj zíral, jako by se zbláznil, a Adley náhle pokrčil rameny, jako by cítil, jak je jeho prázdný límec lehký ve srovnání s mečem a drakem na límci staršího muže. „Odpusť, asha’mane,“ zamumlal zaraženě a pak dodal ještě tišším hlasem: „Ale aspoň je můžem zachránit.“

„Zachráníme je,“ ujistil ho Rand. Jenom ne tak, jak Adley čekal. „Dneska mi všichni pomůžete zabít Sammaela.“ Pouze Dashiva se zatvářil poplašeně. Ostatní muži jen kývli. Už je neděsili dokonce ani Zaprodanci.

Rand čekal, že se Min bude hádat, možná chtít jít s ním, ale překvapila ho. „Asi bys rád, aby nikdo nezjistil, že jsi pryč, dokud neodejdeš, ovčáku.“ Kývl a ona si povzdechla. Možná byli i Zaprodanci závislí na holubech a špezích, stejně jako všichni ostatní, ale spolehnout se na to by mohla být osudová chyba.

„Děvy budou chtít jít taky, jestli se to dozvědí, Min.“ Chtěly by a on by měl těžký úkol jim odmítnout. Pokud by jim dokázal odmítnout. Přesto i kdyby zmizela jen Nandera a ty, které poslala na stráž, bylo by to příliš.

Min si znovu povzdechla. „Asi bych si mohla s Nanderou promluvit. Třeba se mi je podaří tak hodinku zdržet v chodbě, ale nebudou ze mě mít radost, až na to přijdou.“ Skoro se znovu zasmál, než si vzpomněl, že nemá. Rozhodně z ní nebudou mít velkou radost, a z něj také ne. „Důležitější je, sedláčku, že radost nebude mít Amys. Nebo Sorilea. Pořád tě nechávám, abys mě dostával do malérů.“

Rand otevřel ústa, aby jí řekl, že ji o nic nežádal, jenomže než stačil říci slovíčko, ona k němu přistoupila. Vzhlédla k němu skrz dlouhé řasy, položila mu ruku na prsa a zaťukala prsty. Hřejivě se usmála a mluvila mírně, ale prsty ji zrazovaly. „Jestli dovolíš, aby se ti něco stalo, Rande al’Thore, pomůžu Cadsuane, ať to bude potřebovat nebo ne.“ Její úsměv se na okamžik rozjasnil, téměř rozveselil, než se otočila ke dveřím. Díval se, jak odchází. Občas mu pěkně zamotala hlavu – tohle nejmíň jednou dvakrát dokázala každá žena, kterou kdy potkal – ale moc rád se na ni díval, když šla.

Najednou si uvědomil, že ji pozoruje i Dashiva. A olizuje si rty. Rand si odkašlal dost hlasitě, aby ho bylo slyšet přes zavírání dveří. Dashiva z nějakého důvodu zvedl ruce na obranu. Ne že by se na něj Rand mračil. Nemohl se mračit na muže jen proto, že Min nosila těsné spodky. Ponořil se do prázdnoty, popadl saidín a přinutil mrazivý oheň a roztavenou špínu vytvořit tkanivo průchodu. Když se průchod otevřel, Dashiva odskočil. Možná kdyby mu odřízl ruku, přestal by si olizovat rty jako kozel. Po prázdnotě se rozběhla jakási pokřivená, rudá pavučina.

Rand prošel průchodem na holou hlínu s Dashivou a ostatními za patami, a jakmile byli všichni na druhé straně, propustil saidín . Když to udělal, cítil ztrátu, Alannu si náhle uvědomoval mnohem slaběji. Ztráta nebývala tak velká, dokud s ním byl Luis Therin, ne tak ohromná.

Slunce zde již bylo v polovině cesty k obzoru. Poryv větru mu zpod bot zvedl prach, aniž by se trochu ochladilo. Průchod se otevřel na vyčištěném místě, označeném provazem nataženým mezi čtyřmi dřevěnými sloupky. V každém rohu stály stráže v krátkých kabátech a baňatých kalhotách nacpaných do holínek, s mírně prohnutými meči u boku. Některým mužům visely dlouhé kníry až na bradu, jiní měli hustý plnovous, a všichni bez výjimky měli drzé nosy a zešikmené tmavé oči. Jakmile se Rand objevil, někteří se rozběhli.

„Co tady děláme?“ chtěl vědět Dashiva a nevěřícně se rozhlížel kolem sebe.

Kolem stály stovky špičatých stanů, šedých a špinavě bílých, a řady provazů, u nichž byli uvázáni již nasedlaní koně. Caemlyn ležel o pár mil dál, skrytý za lesem, a Černá věž byla rovněž blízko, ale Taim se o tomhle nedozví, pokud tu neměl špehy. Jedním z úkolů Fedwina Morra bylo poslouchat – vnímat – jestli někdo nešpehuje. Od provazů se rozběhly vlny šeptání, muži s drzými nosy a vlnitými meči se zvedali z podřepu a vyčkávavě se obraceli k Randovi. Tu a tam se zvedla i nějaká žena. Saldejské ženy často vyjížděly do války po boku svých manželů, alespoň manželky šlechticů a důstojníků. Dnes s nimi ale žádná nepojede.