Robert Jordan - Koruna z mečů

Rand podlezl provaz a zamířil přímo ke stanu, který se od ostatních lišil pouze praporem se třemi červenými květy na modrém poli na žerdi před vchodem. Penízovka nezahynula dokonce ani během saldejské zimy, a když les zničil požár, jako první se vždycky objevily její červené kvítky. Květ, který nic nezabije, erb rodu Bashere.

Bashere ve stanu již byl obutý a měl připjaté ostruhy a meč u pasu. Jako zlověstný stín s ním byla i Deira v jezdeckých šatech stejného odstínu, jako měl manžel na kabátě. Neměla sice meč, ale za pásem z těžkých stříbrných kroužků měla zastrčenou dlouhou dýku spolu s koženými rukavicemi, které prozrazovaly, že hodlá jet na koni.

„Nečekal jsem tě ještě několik dní,“ pravil Bashere a vstal ze skládací táborové stoličky. „Vlastně jsem doufal, že týdnů. Doufal jsem, že budu mít většinu těch, co mi posílá Taim, vyzbrojených tak jako Mat, a chtěl jsem – no, sebral jsem každého výrobce kuší, mám tady manufakturu a ta je vyrábí jako prasnice selata – ale zatím mám jenom patnáct tisíc kuší a vím, co s nimi.“ S tázavým výrazem zvedl stříbrný džbán, stojící na mapách rozložených na skládacím stolku. „Máme čas na punč?“

„Ne, žádný punč,“ řekl Rand netrpělivě. Bashere mluvil už dřív o mužích, které Taim našel, kteří se však nedokázali naučit usměrňovat, ale poslouchal jen na půl ucha. Záleželo jen na tom, že si Bashere myslel, že je dobře vycvičil. „Dashiva a další tři asha’mani čekají venku. Jakmile se k nim připojí Morr, budeme připravení.“ Zadíval se na Deiru ni Ghaline ťBashere, tyčící se nad svým malým manželem, s nosem jako dravčí zoban a očima, vedle kterých i dravci vypadali mírně. „Žádný punč, urozený pane Bashere. A žádné manželky. Dneska ne.“

Deira otevřela pusu a v tmavých očích jí zažhnulo.

„Žádné manželky,“ řekl Bashere a hřbetem ruky si uhladil prošedivělé kníry. „Předám rozkaz.“ Obrátil se k Deiře a natáhl ruku.

„Ženo,“ řekl mírně. Rand sebou trhl i přes jeho mírný tón a čekal výbuch.

Deira pevně stiskla rty. Mračila se na manžela, jestřáb připravený vrhnout se na myš. Samozřejmě ne že by Bashere v nejmenším připomínal myš. Jenom menšího jestřába. Zhluboka se nadechla. Deira se uměla nadechnout, až to vypadalo, že se z toho roztřese země. A odepjala si dýku v pochvě a vložila ji manželovi do dlaně. „O tomhle si promluvíme později, Davrame,“ řekla. „A pořádně.“

Rand se rozhodl, že jednoho dne, až bude mít čas, přiměje Bashereho, aby mu vysvětlil, jak to dělá. Pokud vůbec někdy bude mít čas.

„Pořádně,“ souhlasil Bashere, a když si strkal dýku za opasek, křenil se přes kníry. Možná měl prostě sebevražedné sklony.

Venku sundali provaz a Rand pak čekal s Dashivou a ostatními asha’many, než se devět tisíc saldejských lehkých jezdců seřadí do trojstupu. Někde za nimi se bude sbírat patnáct tisíc pěšáků, kteří si říkali Dračí legie. Rand je zahlédl, každý voják měl modrý kabát se zapínáním na boku, takže rudozlatý drak na prsou byl neporušený. Většina měla ocelí vyztužené kuše, někteří místo nich měli těžké, neohrabané štíty, jediný však neměl píku. Ať už Mat s Basherem upekli cokoliv, Rand doufal, že to nepovede ke smrti téhle legie.

Morr se při čekání dychtivě zubil a skoro poskakoval na místě. Možná byl prostě jenom rád, že má zpátky svůj černý kabát se stříbrným mečem na límci, nicméně Adley a Narishma se křenili skoro stejně a vlastně i Flinn do toho neměl daleko. Už věděli, kam půjdou a co tam budou dělat. Dashiva se jako obvykle mračil do prázdna a mlčky pohyboval rty. Jako obvykle. Také mlčky a podmračeně se za Deirou shromáždily saldejské ženy a přihlížely. Orlice a sokolice, celé načepýřené a vzteky bez sebe. Randovi nezáleželo na tom, jak se tváří a mračí. Když se on bude muset postavit Nandeře a ostatním Děvám za to, že je z tohohle vynechal, tak saldejší muži vydrží jakékoliv pořádné debaty. Dneska, dá-li Světlo, kvůli němu žádná žena nezemře.

Tolik mužů se za minutku seřadit nemohlo, ani když tento rozkaz očekávali, přesto v pozoruhodně krátkém čase zvedl Bashere meč a zvolal: „Můj pane Draku!“

Ten křik opakoval velký zástup za ním. „Můj pane Draku!“ Rand popadl pravý zdroj a udělal průchod mezi dřevěnými kůly, dva sáhy na dva, a jak zavazoval tkanivo, již proběhl na druhou stranu, plný saidínu , s asha’many za patami, na otevřené veliké náměstí obklopené mohutnými bílými sloupy s mramorovými hlavicemi v podobě věnce z olivových větviček. Na dvou koncích náměstí stály téměř stejné paláce s purpurovou střechou, sloupořadími, vysokými balkony a štíhlými věžemi. Byly to Královský palác a o něco menší Radnice rady a náměstí bylo Tammuzovo náměstí v srdci Illianu.

Při pohledu na to, jak se tu z čista jasna objevil Rand s černě oděnými asha’many za zády, spadla brada hubenému muži v modrém kabátě s plnovousem a oholeným horním rtem a macatá ženská v zelených šatech se sukní tak krátkou, až jí byly vidět zelené střevíčky a kotníky v zelených punčochách, si přitiskla ruce na obličej a stála před nimi jako přikovaná, jenom tmavé oči jí vylézaly z důlků. Všichni lidé stáli a zírali, obchodníci s podnosy, vozkové zastavovali voly, muži, ženy a děti civěli s otevřenou pusou.

Rand zvedl ruce a usměrnil. „Jsem Drak Znovuzrozený!“ Jeho slova se nyní nesla celým náměstím, zesílená vzduchem a ohněm, a z prstů mu vyletěly pětadvacet sáhů vysoké plameny. Za ním asha’mani zaplnili oblohu ohnivými koulemi, které létaly na všechny strany. Všichni kromě Dashivy, který nad náměstím vytvořil praskající báň z modrých blesků.

Víc nebylo třeba. Lidská záplava se s jekem rozprchla na všechny strany, hlavně pryč z Tammuzova náměstí. Uprchli právě včas. Rand a asha’mani uhnuli od průchodu a Davram Bashere provedl divoce povykující Saldejce do Iilianu, záplavu jezdců, kteří hned za průchodem tasili meče a mávali jimi nad hlavou. Bashere vedl prostřední zástup přímo vpřed, tak jak to před zdánlivě dávnými časy naplánovali, a boční zástupy uhnuly do stran. Jezdci zamířili od průchodu, dělili se do menších skupin, cválali do ulic vedoucích od náměstí.

Rand nečekal, až projede poslední jezdec. Když jich projela teprve asi třetina, okamžitě udělal další, menší otvor. Když chtěl člověk urazit jen krátkou vzdálenost, nemusel kvůli cestování vůbec znát místo, kde se nacházel. Za sebou cítil, jak Dashiva a ostatní setkávají své průchody, ale on už prošel tím svým a nechal ho za sebou zavřít na jedné ze štíhlých věží Královského paláce. Nepřítomně ho napadlo, jestli je Mattin Stepaneos den Balgar, illiánský král, někde v budově pod ním.

Vrcholek věže měl jenom pět kroků napříč a byl obkroužen zídkou z červeného kamene, sahající stěží do výše prsou. S výškou pětadvaceti sáhů to bylo nejvyšší místo v celém městě. Odsud viděl přes střechy, červené, zelené, všech možných barev, lesknoucí se v odpoledním slunci, na dlouhé hatě, protínající rozlehlá blata s vysokou trávou kolem města a přístavu. Ve vzduchu byla cítit sůl. Obklopen bažinami Illian nepotřeboval hradby. Pokud ovšem útočník nedokázal udělat díru do vzduchu. Ale pak by mu hradby stejně byly k ničemu.

Bylo to hezké město, domy byly převážně ze světlého tesaného kamene, město křižovalo stejně tolik kanálů co ulic a z výšky připomínaly modrozelenou síť, ale on je neobdivoval. Nízko nad střechami taveren, krámků a paláců s věžemi usměrnil prameny vzduchu, vody, ohně, země a ducha, a obracel se při tom. Nesnažil se prameny splétat, prostě s nimi šlehl nad městem a dobrou míli nad blaty. I z dalších pěti věží vyletěly prameny, a kde se nekontrolovatelně dotkly, vyšlehly blesky a jiskry a objevila se oblaka barevné páry, jaké by mohli závidět všichni ohňostrůjci. Lepší způsob, jak vyděsit lidi a zahnat je pod postele, aby nezavazeli Bashereho vojákům, si neuměl představit, i když to nebyl hlavní důvod.