Robert Jordan: Koruna z mečů

Z vysokého oblouku okna dobře osm sáhů nad zemí kousek pod vrcholkem Bílé věže Elaida dohlédla na míle za Tar Valon, na zvlněné pláně a lesy hraničící se širokou řekou Erinin, přitékající od severozápadu, než se rozdělila kolem bílých hradeb velkého ostrovního města. Dole se musely městem táhnout dlouhé dopolední stíny, ale z této výšky viděla jen jas a světlo. Dokonce ani slavné „nedokončené věže“ Cairhiems se Bílé věži nemohly doopravdy rovnat. Rozhodně se jí nerovnala žádná z tarvalonských nižších věží, přestože o nich a o vysoko se klenoucích mostech lidé mluvili široko daleko.

V téhle výšce umenšoval nepřirozené vedro, které svíralo celý svět, stálý vánek. Svátek světel už minul, nyní měl krajinu pokrývat hluboký sníh, přesto počasí jako by patřilo do vrcholného léta. Další znamení, že se blíží Poslední bitva a Temný se dotýká světa, tedy pokud by další potřebovala. Elaida samozřejmě nedovolila, aby se jí horko dotklo, ani když sešla dolů. Svoje komnaty nenechala sem nahoru, do prostých pokojů, přestěhovat kvůli ochlazení, i přes nepohodlí tolika schodů.

Červenohnědé dlaždice na podlaze a bílé mramorové stěny zdobené jen několika goblény se nemohly rovnat velkolepé nádheře amyrlininy pracovny a komnatám, přicházejícím s titulem, hluboko dole. Pořád ty komnaty občas používala – někteří lidé si je spojovali s mocí amyrlinina stolce – ale sídlila tady a často zde pracovala. Kvůli výhledu. Avšak ne na město, řeku či lesy. Na to, co začínalo na věžových pozemcích.

Přes bývalý cvičný dvůr strážců se táhly velké výkopy a základy, stály tu vysoké dřevěné jeřáby a všude se válely hromady tesaného mramoru a žuly. Zedníci a kameníci se hemžili po staveništi jako mravenci a nekonečný proud vozů, projíždějící branami na věžové pozemky, přivážel další kámen. Stranou stál dřevěný „pracovní model", jak tomu říkali kameníci, dost veliký, aby do něj mohl vstoupit přikrčený člověk a prohlédnout si veškeré podrobnosti, kam by měl přijít který kámen. Většina dělníků koneckonců neuměla číst – ani slova, ani stavební nákresy. „Pracovní model“ byl velký jako některé menší zámečky.

Když měl kdejaký král nebo královna vlastní palác, proč by měla být amyrlin odkázána pouze na obydlí jen o málo lepší, než mělo tolik obyčejných sester? Její palác bude ladit s Bílou věží svou nádherou a bude mít velkou věž o deset sáhů vyšší, než byla Věž samotná. Když to uslyšel hlavní kameník, zbledl jako křída. Věž postavili ogierové s pomocí sester používajících jedinou sílu. Stačil však jediný pohled do Elaidiny tváře a mistr Lerman se začal klanět a koktat, že samozřejmě všechno bude tak, jak si přeje. Jako by o tom bylo pochyb.

Elaida rozčileně stiskla rty. Chtěla zase ogierské kameníky, jenže ogierové se z nějakého důvodu drželi ve svých državách . Její poslové se v nejbližší z nich, Državě Jentoine v Černých horách, setkali s odmítnutím. Zdvořilým, přesto však odmítnutím, bez vysvětlení, dokonce i pro amyrlinin stolec. Ogierové byli při nejlepším samotáři. Nebo se snad nechtěli vydávat do světa plného zmatku. Ogierové se drželi stranou od lidských sporů.

Elaida důrazně zahnala ogiery z mysli. Pyšnila se tím, že dokáže oddělit to, co bylo možné, od nemožného. Ogierové byli maličkost. Do světa s městy, která postavili, se přestali plést už dávno a teď ho navštěvovali zřídkakdy, jen pokud bylo třeba něco opravit.

Na muže dole, lezoucí po staveništi jako brouci, se zamračila. Stavba pokračovala hlemýždím tempem. Ogierové sice byli nedostupní, ale možná by se znovu dala použít jediná síla. Několik sester bylo skutečně silných při tkaní země, ale na posílení kamene či spojování kvádrů nebylo třeba tolik. Ano. V duchu už měla palác postavený, chodníky se sloupořadím a velké kupole lesknoucí se zlatem i tu věž sahající k nebesům... Zvedla oči k bezmračné obloze, kde bude mít věž vrchol, a dlouze vydechla. Ano. Dnes vydá rozkazy.

Vysoké stojací hodiny v pokoji za ní ohlásily třetí východ a gongy a zvony ve městě odzvonily celou. Tady, tak vysoko nad městem, znělo vyzvánění docela slabě. Elaida s úsměvem odešla od okna, uhladila si červeně prostřihávané šaty ze smetanového hedvábí a upravila si širokou pruhovanou štólu amyrlinina stolce na ramenou.

Na zdobených zlacených hodinách se spolu se zvoněním pohybovaly maličké zlaté a stříbrné smaltované postavičky. Trolloci s rohy a vyceněnými zuby prchali před Aes Sedai v plášti a jinde se muž představující falešného Draka snažil ubránit stříbrným bleskům, které vrhala druhá sestra. A nad ciferníkem klečel korunovaný král s královnou před amyrlin na svém smaltovaném stolci s plamenem Tar Valonu, vyřezaným z obrovského měsíčního kamene, na zlaceném oblouku nad její hlavou.

Elaida se nesmála často, ale nemohla si pomoci, aby se při pohledu na hodiny nezasmála. Cemaile Sorenthaine, pozvednutá ze šedého adžah, je pořídila, když snila o návratu časů před trollockými válkami, kdy žádný panovník neusedl na trůn bez schválení Věže. Cemailiny plány však přišly vniveč, jakož i sama Cemaile, a po tři století stály hodiny v zaprášeném skladišti, trapná záležitost, kterou se nikdo neodvážil vystavit. Až přišla Elaida. Kolo času se otočilo. Co bylo kdysi, může být zas. Bude zas.

Stojací hodiny stály proti dveřím do jejího obývacího pokoje, ložnice a oblékárny za ní. Každý nádherný nástěnný koberec, barevná práce z Tearu, Kandoru a Arad Domanu, na které se třpytila zlatá a stříbrná nit mezi pouze obarvenými vlákny, visel přesně naproti svému protějšku. Elaida měla vždycky ráda řád. Běhoun, pokrývající skoro celou podlahu, pocházel z Tarabonu, vzor byl červenozelenozlatý. Hedvábné koberce byly nejdražší. V každém rohu místnosti stála na mramorovém podstavci s nenápadně vyřezanými svislicemi bílá váza z křehkého porcelánu Mořského národa se dvěma tucty pečlivě naaranžovaných červených růží. Aby růže vykvetly v této době, bylo zapotřebí jediné síly, zvlášť při takovém suchu a horku. Podle jejího názoru to bylo vhodné využití. Jak jediné křeslo – nyní v její přítomnosti nesměl nikdo sedět – tak psací stůl pokrývaly zlacené řezby, avšak nábytek byl ve strohém cairhienském stylu. Byl to vážně prostý pokojík, stěží dva sáhy vysoký, ale bude stačit, dokud nebude připravený její palác. Díky té vyhlídce bude stačit.

Na vysokém opěradle křesla byl plamen Tar Valonu složený z měsíčních kamenů, a když seděla, skvěl se nad její tmavou hlavou. Leštěný povrch stolu nic nenarušilo, stály na něm jen tři kazety z altarského laku, přesně rozestavené. Elaida otevřela kazetu zdobenou zlatými jestřáby mezi bílými oblaky a z hromádky hlášení a dopisů uvnitř vyndala uzoučký proužek tenkého papíru.