Robert Jordan: Koruna z mečů

„Aes Sedai,“ řekla potichu. Ony se k ní naklonily za hromadného cinkání náramků a náhrdelníků, aby zachytily její tichá slova. „Drží Randa al’Thora, Car’a’carna . Musíme jim ho sebrat.“ Některé se zamračily. Většina si myslela, že chce Car’a’carna živého, aby pomstila smrt Couladina, svého druhého manžela. To chápaly, ale nepřišly sem kvůli tomu. „Aes Sedai,“ zasyčela Sevanna rozzlobeně. „My svůj slib dodrželi, ony svůj porušily. My nic neporušili, ale ony porušily všechno. Víte, jak byla zavražděna Desain.“ A ony to samozřejmě věděly. Oči, které se na Sevannu upíraly, náhle zbystřily. Zabít moudrou se rovnalo zabití těhotné ženy, dítěte či kováře. Některé pohledy byly velmi ostré. Pohledy Theravin, Rhialin a dalších. „Pokud dovolíme, aby to těm ženským prošlo, tak jsme my horší než zvířata, my nemáme žádnou čest. Já svou čest udržuju.“

S tím si důstojně zvedla suknice a s hlavou zdviženou, bez ohlížení, šplhala do kopce. Byla si jistá, že ji ostatní budou následovat. Therava, Norlea a Dailin na to dohlédnou, i Rhiale, Tion, Meira a ostatní, které ji před několika dny doprovázely, když se šla podívat, jak Randa al’Thora tlučou Aes Sedai a strkají ho zpdět do dřevěné bedny. Její připomínka platila těm třinácti víc než ostatním, a ony se neopováží ji zklamat. Pravda o tom, jak Desain zemřela, je k ní připoutala navěky.

Moudré, se suknicemi přehozenými přes ruku, aby měly volné nohy, neudržely krok s algai’d’siswai v cadin’sorech , i když běžely, co měly sil. Pět mil zvlněnou krajinou, nebyla to dlouhá cesta, a když překonaly hřeben, viděly, že tanec s oštěpy již začal. Jistým způsobem.

Tisíce algai’d’siswai utvořily obrovské šedohnědé jezero kolem kruhu mokřinských vozů, jenž samotný obkružoval malý háj, jakých bylo v této oblasti plno. Sevanna se rozzlobeně nadechla. Aes Sedai měly dokonce čas přivést dovnitř koně. Oštěpy obklíčily vozy, tlačily se na ně a sypaly na ně šípy, ale bojovníci vepředu jako by se tlačili proti neviditelné zdi. Šípy, které létaly vysoko, zprvu tuto hradbu překonávaly, ale pak začaly narážet na něco neviditelného a odrážely se zpět. Moudré začaly tiše mručet.

„Vidíte, co Aes Sedai dělají?“ optala se jich Sevanna, jako by také viděla, jak je jediná síla splétána. Chtěla se ofrňovat, Aes Sedai byly hlupačky, s těmi jejich vychvalovanými třemi přísahami. Až se konečně rozhodnou, že musejí použít jedinou sílu jako zbraň, místo aby jenom vytvářely bariéru, bude příliš pozdě. Tedy pokud ovšem moudré nebudou moc dlouho civět. Někde na těch vozech byl Rand al’Thor, možná stále stočený v bedně jako štůček hedvábí. Čeká, až ho ona vytáhne. Když ho dokážou udržet Aes Sedai, zvládne to i ona, s pomocí moudrých. „Theravo, vezmi teď svou polovičku na západ. Buď připravená udeřit, až to udělám já. Za Desain a toh , které nám Aes Sedai dluží. Donutíme je splnit toh , jako to ještě nikdy nikdo neudělal.“

Bylo dost hloupé chvástat se tím, že někoho donutí splnit závazek, který neuznával, přesto ostatní ženy začaly rozzlobeně mumlat a Sevanna slyšela zuřivé sliby, že Aes Sedai svému toh dostojí. Jenom ty, které na Sevannin rozkaz zabily Desain, mlčely. Therava lehce stiskla úzké rty, ale nakonec řekla: „Stane se, jak říkáš, Sevanno.“

Sevanna odvedla polovinu moudrých lehkým klusem na východní část bojiště, pokud se tomu tak dalo říkat. Chtěla zůstat na pahorku, odkud by měla dobrý výhled – tak by měl kmenový náčelník či válečný náčelník řídit tanec oštěpů – ale v téhle jediné věci nenašla podporu dokonce ani u Theravy a ostatních, jež se s ní dělily o tajemství Desaininy smrti. Moudré tvořily ostrý protiklad k algai’d’siswai , když se seřadily ve svých bílých jupkách z algode a tmavých vlněných suknicích a loktuších, s třpytícími se náramky a náhrdelníky a vlasy do pasu, přidržovanými tmavými složenými šátky. Přes to, že se rozhodly, když už mají tančit s oštěpy, že se tance zúčastní plně a nebudou stát stranou, Sevanna si myslela, že si ještě neuvědomily, že dneska vybojují opravdovou bitvu ony. Po dnešku už nic nebude stejné a spoutání Randa al’Thora bude jenom maličkost.

Mezi algai’d’siswai hledícími na vozy jenom výška odlišovala muže od Děv. Závoje a šujy zakrývaly hlavy a obličeje všem a cadin’sor byl cadin’sor , lišily se pouze střihem, označujícím kmen, klan a společenstvo. Ti na vnějším okraji kruhu vypadali zmatení, brumlali si mezi sebou, jak čekali, až se něco stane. Přišli připravení zatančit si s blesky Aes Sedai, a nyní se netrpělivě hemžili, příliš daleko, aby mohli použít aspoň rohovinové luky, které měli pořád v pouzdrech na zádech. Bude-li po Sevannině, nebudou muset čekat dlouho.

S rukama v bok oslovila ostatní moudré. „Ty na jih ode mě zničí, co Aes Sedai udělaly. Ty na sever zaútočí. Kupředu, oštěpy!“ S rozkazem se obrátila, aby přihlížela zkáze Aes Sedai, které si myslely, že budou čelit pouze oceli.

Nic se nestalo. Před ní se masa algai’d’siswai jenom neužitečně přesouvala a nejhlasitějším zvukem bylo občasné zabušení oštěpů o puklíře. Sevanna sebrala svůj hněv, natáčela ho jako přízi z přeslice. Byla si tak jistá, že jsou připravené, když jim byla předvedena Desainina roztrhaná mrtvola, ale jestli jim stále připadal útok na Aes Sedai nemyslitelný, poštve je na ně, i kdyby je měla zahanbit tak, až by se dožadovaly gai’šainské bílé.

Najednou k vozům zamířila koule čistého ohně o velikosti lidské hlavy, syčící a svištící, pak další, tucty. Hlouček uprostřed se rozdělil. Od západu přilétaly další koule, od Theravy a ostatních. Z hořících vozů začal stoupat kouř, zprvu šedé proužky, potom zhoustly v černé sloupy. Mumlání algai’d’siswai se změnilo, nabralo na síle, a ti přímo před ní se trochu pohnuli, náhle se všichni tlačili dopředu. Od vozů se ozval křik, muži ječeli vzteky a vřískali bolestí. Bariéra, kterou Aes Sedai vztyčily, byla dole. Začalo to a mohlo to skončit jen jediným způsobem. Rand al’Thor bude její. On jí dá Aiely, aby přemohli všechny mokřiňany, a než zemře, dá jí dcery a syny, aby vedli Aiely po ní. To by se jí mohlo líbit. Byl docela hezký, vážně, silný a mladý.

Nečekala, že Aes Sedai padnou zvlášť snadno, a taky nepadly. Mezi oštěpy začaly dopadat ohnivé koule, měnící postavy v cadin’sorech v pochodně, a z čisté oblohy sjížděly blesky, vyhazující do vzduchu lidi i hlínu. Moudré se však učily z toho, co viděly, nebo to možná už věděly dopředu a předtím jen váhaly. Většina usměrňovala zřídka, zvlášť tam, kde by to mohl vidět někdo jiný než moudré, takže jenom moudré věděly, co která žena dokáže. Ať už byl důvod jakýkoliv, první blesky teprve dopadaly mezi shaidské oštěpy a další už udeřily do vozů.

Ne všechny zasáhly cíl. Ohnivé koule létaly vzduchem, některé teď byly velké téměř jako kůň, a k zemi sjížděly stříbrné blesky jako oštěpy vrhané z nebes, některé náhle odražené stranou, jako by blesk narazil na neviditelný štít, nebo prudce vybuchly ve vzduchu nebo prostě úplně zmizely. Všude se ozýval řev a třesk, střetávající se s křikem a jekem. Sevanna nadšeně hleděla k obloze. Bylo to jako ohňostroj, o nichž čítávala.