Robert Jordan - Koruna z mečů

Rand se ani nepokoušel tasit svůj volavkou poznačený meč. Byl jako smrt v rozedraném červeném kabátě. Usměrnil a ohnivým mečem, temně tepajícím spolu se saidínem , srazil bezokému hlavu z ramen. Bylo jednodušší zničit je stejně, jako to viděl dělat asha’many u Dumajských studní, ale měnit tkaniva teď, snažit se o změnu, by mohlo být osudné. Jejich meče mohly zabít také jej. Ve tmě prozářené pouze plamenem v jeho rukou přecházel z jedné pozice do druhé a po obličejích nad ním tančily stíny, po obličejích s vlčími čenichy a kozími tlamami, pokřivenými bolestí, jak jeho ohnivá čepel pronikala černými kroužky i těly pod nimi, jako by to byla voda. Trolloci se spoléhali na přesilu a zuřivý útok. Proti němu a jeho meči z jediné síly jako by stáli nehybně a beze zbraní.

Plamenný meč zmizel. Stále ve figuře zvané Vířící vítr stál mezi mrtvými. Poslední trollok, který padl, se ještě zmítal, kozí rohy škrábaly o rozlámanou dlažbu. Bezhlavý myrddraal samozřejmě stále máchal rukama a divoce kopal nohama. Půllidé neumírali rychle, i když přišli o hlavu.

Meč ještě pořádně nezmizel a z bezmračné hvězdné oblohy sjel stříbrný blesk.

První blesk s ohlušujícím prásknutím udeřil jenom o čtyři kroky dál. Svět zbělel a prázdnota se zbortila. Země pod nohama mu poskočila, jak udeřil další blesk a ještě jeden. Do té doby si ani neuvědomil, že leží na břiše. Ve vzduchu to praskalo. Zpola omámený se zvedl a málem upadl, když prchal před krupobitím blesků, jež za hromobití padajících budov rvalo ulici na kusy. Hnal se přímo vpřed a nestaral se, kam běží, hlavně že pryč.

Náhle se mu v hlavě vyčistilo natolik, že vnímal, kde je. Motal se po kamenné podlaze poseté popadanými kusy kamene, některé byly velké jako on. Tu a tam v podlaze zely tmavé zubaté díry. Kolem se zvedaly vysoké hradby a řady arkád, jedna nad druhou, táhnoucí se kolem dokola. Zbývala jen malá část střechy v jednom rohu. Jasně svítily hvězdy.

Trhaně udělal ještě krok a podlaha se pod ním propadla. Zoufale rozhodil rukama a pravačkou se s trhnutím zachytil o zubatý okraj. Kymácel se nad černočernou tmou. Nepoznal, jestli by spadl jenom pár sáhů do sklepa nebo do jámy míli hluboké. Mohl splést pásy vzduchu kolem okraje díry nad sebou, aby se mohl lépe vytáhnout, jenže... Sammael nějak vycítil i poměrně malé množství saidínu , které použil jako meč. Blesky sice udeřily s menším zpožděním, ale Rand netušil, jak dlouho mu trvalo, než zabil trolloky. Minut? Pár vteřin?

Švihl levou rukou a zachytil se okraje díry. Bolest už netlumila prázdnota, takže měl pocit, že mu do boku znovu zajíždí dýka. Před očima mu tančily kruhy. Horší, pravá ruka mu na drolícím se kameni klouzala a cítil, jak mu slábnou prsty. Bude muset...

Za zápěstí ho popadla čísi ruka. „Jsi hlupák,“ pravil jakýsi muž hlubokým hlasem. „Máš štěstí, že se nechci dívat, jak dneska umíráš.“ Začal ho tahat nahoru. „Pomůžeš mi?“ dožadoval se muž. „Nehodlám tě vláčet na hřbetě, ani pro tebe zabíjet Sammaela.“

Rand setřásl zděšení, natáhl ruku, popadl okraj díry a přes bolest v boku se vytáhl nahoru. Přes bolest se mu podařilo znovu dosáhnout prázdnoty a uchopit saidín . Neusměrnil, ale chtěl být připravený.

Když měl hlavu a ramena nad dírou v podlaze, uviděl druhého muže. Byl to velký chlapík o něco starší než on sám, s vlasy černými jako noc a kabátem černým jako ty, které nosili asha’mani. Rand ho ještě nikdy neviděl. Aspoň to nebyl nikdo ze Zaprodanců. Jejich tváře znal. Nebo si to aspoň myslel. „Kdo jsi?“ chtěl vědět.

Muž ho ještě tahal a zasmál se. „Řekněme, že tudy jenom procházím. Vážně si chceš zrovna teď povídat?“

Rand šetřil dechem, vyškrábal se nahoru a dostal z díry hrudník a boky. Náhle si uvědomil, že podlahu kolem zalévá záře jako měsíc v úplňku.

Ohlédl se přes rameno a uviděl Mashadara. Z balkonu se valilo ne chapadlo, nýbrž zářící stříbrošedá vlna a natahovala se jim přes hlavy. Klesala.

Rand bez přemýšlení zvedl volnou ruku a vzhůru vyletěl odřivous – tyč tekutého bílého ohně se prořízla vlnou spouštějící se k nim. Nejasně si uvědomil, že i muž vedle něj vypustil z ruky, kterou ho nedržel, druhou tyč světlého ohně, letící směrem k jeho. Setkaly se.

Randovi zvonilo v hlavě, jako kdyby to byl gong, až se zkroutil v křeči. Saidín i prázdnota se roztříštily. Všechno viděl dvakrát, arkády i kusy kamene na podlaze. Vypadalo to, že druhý muž je tu dvakrát, a oba si rukama svírali hlavu. Rand zamrkal a hledal Mashadara. Mlžná vlna zmizela. Záře na arkádách nad nimi zůstala, jenže byla méně jasná a slábla, jak se Randovi pročistil zrak. Před odřivousem zřejmě prchal i bezduchý Mashadar.

Nejistě se zvedl a napřáhl ruku. „Myslím, že bychom si měli pospíšit. Co se tu stalo?“

Druhý muž se zašklebil na Randovu ruku a vstal. Byl vysoký jako Rand, což bylo u všech kromě Aielů vzácnosti. „Nevím, co se stalo,“ prskl. „Utíkej, jestli chceš žít.“ Okamžitě se zařídil podle své rady a vyrazil k řadě otevřených oblouků. Ne k nejbližší zdi. Odtamtud se předtím vynořil Mashadar.

Rand, zápasící s prázdnotou, za ním kulhal, jak nejrychleji dokázal, ale než se dostali přes místnost, znovu udeřily blesky, bouře stříbrných šípů. Dva proletěly obloukem, následované duněním, jak za nimi padaly zdi, aspoň podle oblaků prachu a krupobití kamenů. Přikrčený, kašlající a s rukou přes obličej Rand proběhl rozlehlou místností, kde z otřásajících se arkád podpírajících strop padal déšť kamení.

Vyběhl na ulici dřív, než si to uvědomil, a udělal tři klopýtavé kroky, než se zarazil. Kvůli bolesti v boku by se nejraději předklonil, ale bál se, že by ho při tom zradily nohy. Ve zraněné noze ho píchalo. Měl pocit, že ho ten druhý drát z ohně a vzduchu do paty bodl už před rokem. Jeho zachránce tam stál a díval se na něj. Ačkoliv byl od hlavy k patě pokrytý prachem, dařilo se mu vypadat jako král.

„Kdo jsi?“ zeptal se Rand znovu. „Jeden z Taimových mužů? Nebo ses učil sám? Můžeš jít do Gaemlynu, víš, do Černé věže. Nemusíš žít ve strachu z Aes Sedai.“ Z nějakého důvodu se při tom muž zamračil. Rand nechápal proč.

„Já se Aes Sedai nikdy nebál,“ štěkl muž a pak se zhluboka nadechl. „Nejspíš bys měl odejít, ale jestli hodláš setrvat a zabít Sammaela, tak bys měl začít přemýšlet jako on. On vždycky rád každého muže zničil, pokud to bylo jen trochu možné, když už si ten druhý myslel, že má vítězství na dosah ruky. Pokud to nešlo, tak někde, kde si to ten člověk označil za své.“

„Brána,“ řekl Rand pomalu. Pokud se dalo říci, že si v Shadar Logothu něco označil za své, tak to musela být brána. „Čeká u brány. A nastavil pasti.“ A zřejmě rovněž ochrany, jako ty v Illianu, aby zachytil mužské usměrňování. Tohle si Sammael dobře naplánoval.

Muž se trpce zasmál. „Zřejmě dokážeš najít cestu. Jenom když tě někdo vede za ruku. Snaž se nezakopnout. Jestli se necháš zabít, spousta plánů se bude muset přepracovat.“ Obrátil se a vyrazil k boční uličce těsně před nimi.

„Počkej,“ zavolal Rand. Muž šel dál bez ohlížení. „Kdo jsi? Jaké plány?“ Muž zmizel v uličce.

Rand klopýtal za ním, ale když dorazil k ústí uličky, byla prázdná. Neporušené zdi se táhly dobře sto kroků k druhé ulici, kde záře prozrazovala další část Mashadara, muž však byl pryč. Což bylo zhola nemožné. Měl sice samozřejmě čas udělat průchod, pokud věděl jak, ale zbytek by byl vidět, a kromě toho kdyby spletl tolik saidínu , přímo by to křičelo.