Robert Jordan - Koruna z mečů

Náhle si Rand uvědomil, že saidín necítil ani předtím, když muž usměrnil. Stačilo pouhé pomyšlení na to, jak se dva odřivousy setkaly, a znovu začal vidět dvojitě. Na okamžik znovu spatřil mužovu tvář, ostře, když všechno ostatní bylo rozmazané. Potřásal hlavou, dokud se mu nepročistil zrak. „Kdo ve Světle jsi?“ zašeptal. A po chvíli: „Co ve Světle jsi?“

Ať byl ten muž kdokoliv nebo cokoliv, byl pryč. A Sammael byl pořád v Shadar Logothu. Randovi dalo práci znovu sebrat prázdnotu, ale uspěl. Špína saidínu teď vibrovala, bzučela hluboko v jeho nitru. Sama prázdnota vibrovala. Ale svalová slabost a bolest ze zranění se vytratily. On dneska zabije jednoho ze Zaprodanců, než skončí noc.

S kulháním se plížil tmavými ulicemi a opatrně kladl nohy na zem. Nevydával žádný hluk, ale noc teď byla plná zvuků. V dálce se ozýval křik a hrdelní jek. Bezduchý Mashadar zabíjel všechno, co našel, a trolloci dnešní noci umírali v Shadar Logothu stejně jako kdysi dávno. Občas zahlédl nějaké trolloky, dva, pět, tucet, občas půlčlověka, ale těch bylo mnohem méně. Žádný si ho nevšiml a on je nechával na pokoji. Ne jen proto, že by Sammael zachytil každé usměrňování. Trolloci a myrddraalové, jež nezabil Mashadar, byli přesto mrtví. Sammael je téměř jistě přivedl po Cestách, jenomže si zřejmě neuvědomil, jak přesně si Rand poznačil zdejší bránu.

Kousek od náměstí s bránou se Rand zastavil a rozhlédl se kolem. Věž opodál vypadala celá. Nebyla tak vysoká jako některé jiné, ale vršek byl dobře pětadvacet sáhů nad zemí. Tmavý vstupní otvor u paty byl volný, dřevěné dveře dávno shnily a závěsy zrezivěly na prach. Tmou, prosvětlenou jen slabým světlem hvězd, pronikajícím dovnitř okny, pomalu vystupoval po schodech. Při každém kroku se mu od bot zvedaly obláčky prachu a při každém druhém kroku mu nohou projela bolest. Vzdálená bolest. Nahoře se opřel o hladký parapet, aby chytil dech. Mimoděk ho napadlo, že jestli tohle někdy zjistí Min, nedá mu pokoj. Min nebo Amys či Cadsuane.

Přes chybějící střechy viděl na velké náměstí, které v Aridholu bývalo z nejdůležitějších. Kdysi část pozemku pokrýval ogieří háj, ale třicet let poté, co postavili nejstarší část města, ogierové odešli a obyvatelé stromy podťali a dřevo použili na střechy pro rozšiřující se Aridhol. Ohromné náměstí obklopovaly paláce a zbytky paláců a na jednom konci byla veliká hromada rumu, ale uprostřed stála brána, vypadala jako vysoký a široký kus kamene. Nebyl dost blízko, aby viděl jemně vyřezané lístky a liány, které bránu pokrývaly, ale poznal kusy vysokého plotu, co kdysi stával kolem brány. Kov, tepaný s pomocí jediné síly, byl na hromadě a v noci se leskl bez jediné skvrnky rzi. Viděl také past, kterou kolem brány setkal a obrátil, aby ji nikdo kromě něj nemohl spatřit. Nedalo se poznat, jestli tudy trolloci a půllidé skutečně prošli, ale pokud ano, zanedlouho zemřou. Byla to ošklivá věc. Ať už tam dole Sammael nastražil jakékoliv pasti, Rand je neviděl, ale to ostatně čekal. Nejspíš taky nebyly zrovna příjemné.

Nejdřív Sammaela neviděl, ale pak se kdosi pohnul mezi kanelovanými sloupy paláce. Rand vyčkával. Chtěl si být jistý. Měl jenom jednu příležitost. Postava vyšla ze sloupoví a otáčela hlavu na všechny strany. Sammael, se sněhobílou krajkou na hrdle, čekal, že uvidí Randa vcházet na náměstí do léčky. Za ním záře v oknech paláce zesílila. Sammael se upřeně díval do tmy na náměstí a Mashadar se vyplazil z oken, hustá oblaka stříbrošedé mlhy se slévala a spojovala a zvedala se muži nad hlavu. Sammael popošel stranou a vlna se začala spouštět a cestou dolů nabírala rychlost.

Rand pohodil hlavou. Sammael patřil jemu. Prameny pro odřivous jako by se vytvořily samy i přes vzdálenou ozvěnu Cadsuanina hlasu. Zvedl ruku.

Tmou pronikl skřek, žena ječela neuvěřitelnou bolestí. Rand si všiml, jak se Sammael obrací k ohromné hromadě zdiva, zároveň s tím, jak se sám podíval stejným směrem. Na hromadě stála postava v kabátci a spodcích, rýsující se proti noční obloze, a její nohy se dotýkalo tenké Mashadarovo chapadlo. Žena s rozpaženýma rukama sebou zmítala, neschopná pohnout se z místa, a z jejího kvílení jako by bylo slyšet Randovo jméno.

„Liah,“ zašeptal. Mimoděk natáhl ruku, jako kdyby dosáhl přes celou tu dálku a mohl ji odtamtud vyprostit. Ale nic, čeho se dotkl Mashadar, se už nedalo zachránit, stejně jako by nic nezachránilo jej, kdyby mu Fain vbodl dýku do srdce. „Liah,“ zašeptal. A z ruky mu vyskočil odřivous.

Její postava jako by tam ještě chvíli setrvala, úplně černá a sněhově bílá, a pak byla pryč, zemřela dřív, než začala její agónie.

Rand s výkřikem švihl odřivousem na náměstí, rum se sypal sám a on seslal smrt mimo čas – a pustil saidín dřív, než se bílá tyč dotkla Mashadarova jezera, jež se nyní valilo přes náměstí a vzdouvalo se kolem brány směrem k řekám, zářící šedi, které vytékaly z dalších míst na protější straně. Sammael musel být mrtev. Musel. Neměl čas utéci, neměl čas setkat průchod, a i kdyby ano, Rand by byl cítil saidín při práci. Sammael byl mrtev, zabilo ho zlo skoro tak velké, jako byl sám. Po prázdnotě proběhly pocity. Rand se chtěl smát či plakat. Přišel sem zabít jednoho ze Zaprodanců a místo toho zabil ženu, kterou tu zanechal jejímu osudu.

Dlouho jenom stál na věži a dorůstající měsíc ve třetí čtvrti se posouval po obloze. Stál tam a díval se, jak Mashadar cele vyplnil náměstí, až nad hladinou mlhy vyčníval jen vršek brány. Mlha pomalu řídla, šla na lov jinam. Kdyby byl Sammael naživu, mohl teď Draka Znovuzrozeného snadno zabít. Rand si nebyl jist, jestli by mu na tom záleželo. Nakonec otevřel průchod pro klouzání a udělal plošinu, kotouč bez zábradlí, zpola bílý a zpola černý. Klouzání bylo pomalejší než cestování, cesta do Illianu mu trvala nejméně půl hodiny, a celou tu dobu si opakoval Liažino jméno, bičoval se jím. Chtěl plakat. Ale zřejmě zapomněl, jak se to dělá.

Čekali na něj v Královském paláci v trůnním sálu. Bashere, Dashiva a ostatní asha’mani. Sál byl úplně stejný jako ten na druhé straně náměstí, včetně kandelábrů, výjevů vytesaných do mramorových stěn a dlouhého bílého stupínku. Přesně stejný, jenom byl ve všech směrech o maličko větší, a místo devíti křesel na stupínku stálo pouze jediné, velký zlacený trůn s opěrkami pro ruce ve tvaru panterů a devíti jako pěst velkými zlatými včelami, které by byly vidět nad hlavou člověka sedícího na podušce. Rand se unaveně posadil na schůdky ke stupínku.

„Soudím, že Sammael je mrtvý,“ řekl Bashere a prohlédl si ho od hlavy k patě, jak měl na sobě roztrhaný kabát a prach.

„Je mrtvý,“ řekl Rand. Dashiva si hlasitě vydechl úlevou.

„Město je naše,“ pokračoval Bashere. „Nebo bych měl říci tvé.“ Náhle se zasmál. „Boje skončily docela rychle, jakmile správní lidé zjistili, že jsi přišel ty. Nakonec to stejně za moc nestálo.“ Na roztrženém rukávě kabátu měl skvrnu zaschlé krve. „Rada se nemůže dočkat, až se vrátíš,“ dodal s hořkým úsměvem.

Na konci trůnního sálu stálo osm zpocených mužů již ve chvíli, kdy Rand vstoupil. Měli tmavé hedvábné kabátce se zlatou a stříbrnou výšivkou na klopách i rukávech a záplavu krajky u krku a na zápěstích. Někteří měli plnovous a oholený horní ret, avšak každý měl přes prsa širokou šerpu ze zeleného hedvábí s devíti zlatými včelami.