Robert Jordan - Koruna z mečů

Kdysi dávno usoudil, že Sammael musel ve městě splést ochrany, které spustí poplach, pokud by tady někdo usměrnil saidín . Převrácené ochrany, aby je nenašel nikdo kromě Sammaela, ochrany, které mu přesně prozradí, kde je muž, který usměrňuje, aby ho mohl okamžitě zničit. S trochou štěstí teď byly spuštěny všechny tyto ochrany. Luis Therin si byl jist, že je Sammael vycítí, ať je kdekoliv, dokonce i na dálku. Proto teď budou k ničemu. Tenhle druh musel být po spuštění znovu vyroben. Sammael přijde. Za celý svůj život se nikdy nevzdal ničeho, co považoval za své, byť byl jeho nárok sebepochybnější, ne bez boje. To všechno věděl od Luise Therina. Pokud byl skutečný. Musel být. Na to byly jeho vzpomínky příliš podrobné. Ale copak nemohl šílenec snít sny plné podrobností?

Luisi Therine! zavolal v duchu. Odpověděl mu vítr vanoucí nad Illianem.

Tammuzovo náměstí dole bylo opuštěné a tiché, prázdné až na pár opuštěných kár. Průchod otočený bokem by byl neviditelný, nebýt vláken.

Rand sáhl pro tkanivo a rozvázal uzel, a když průchod vzápětí zmizel, propustil saidín . Všechny prameny zmizely z oblohy. Některý asha’man možná ještě držel pravý zdroj, on jim ale řekl, aby to nedělali. Musel jim říci, že každého muže, kterého v Illianu ucítí usměrňovat poté, co sám přestane, hodlá zabít bez varování. Nechtěl pak zjistit, že usměrňujícím byl jeden z nich. Opřel se o zeď a čekal, nejraději by se byl posadil. Bolely ho nohy a v boku ho pálilo, ať se postavil jakkoliv, jenže možná bude potřebovat tkanivo vidět stejně jako cítit.

Město nebylo úplně tiché. Z několika stran slyšel křik a slabé řinčení kovu o kov. Dokonce i když Sammael přesunul tolik mužů na hranici, nenechal Illian zcela bez ochrany. Rand se obrátil a snažil se vidět na všechny strany zároveň. Myslel si, že Sammael přijde do Královského paláce nebo do toho na druhém konci náměstí, ale nebyl si jistý. V ulici zahlédl skupinku Saldejců bojujících se stejným počtem jezdců v lesklých kyrysech. Ze strany najednou přicválali další Saldejci a bojovníci zmizeli za domem. O kus dál uviděl část Dračí legie, pochodující přes nízký most nad kanálem. V čele asi dvacítky mužů s pavézami kráčel důstojník, jehož bylo lze poznat podle vysokého červeného chocholu na přilbě, a za nimi následovaly asi dvě stovky vojáků s těžkými kušemi. Jak budou bojovat? Z dálky se sem nesl křik a zvonění ocele o ocel a slabý jek umírajících.

Slunce klouzalo dolů a stíny nad městem se dloužily. Soumrak, a slunce bylo karmínovou kupolí nízko nad západním obzorem. Objevilo se pár hvězd. Nezmýlil se? Neodejde Sammael prostě někam jinam, nenajde si k ovládnutí nějakou jinou zemi? Neposlouchal celou dobu jen vlastní šílené blábolení?

Nějaký muž usměrnil. Rand na okamžik ztuhl a zíral na Radnici. Bylo tam dost saidínu na průchod. Menší usměrnění nemusel přes celé náměstí vycítit. Musel to být Sammael.

Vmžiku se chopil pravého zdroje, spletl průchod a proskočil jím, blesky mu již vyskakovaly z rukou. Ocitl se v rozlehlé místnosti, osvětlené velkými zlatými kandelábry se zrcadly a lustry visícími na řetězech ze stropu. Na sněhobílých mramorových stěnách byly reliéfní vlysy s bitevními výjevy a s vyobrazením lodí v blaty obklopeném illiánském přístavu. Na druhém konci místnosti stálo na vysokém bílém stupníku se schůdky vepředu devět hustě vyřezávaných a zlacených křesel jako trůny, prostřední křeslo pak mělo nejvyšší opěradlo. Než za sebou stačil propustit průchod, vrcholek věže, kde stál, vybuchl. Cítil, jak se přes něj přelévá oheň a země a průchodem proletěl déšť úlomků kamene a prachu, který ho srazil na zem. Když dopadl, projela mu bokem bolest a do prázdnoty, v níž se vznášel, se zarylo ostré rudé kopí, a díky tomu, stejně jako kvůli ostatním věcem, propustil průchod. Byla to bolest někoho jiného, slabost někoho jiného. V prázdnotě si jich mohl nevšímat.

Pohnul se, přinutil svaly jiného muže k pohybu, zvedl se na nohy a klopýtavě se rozběhl ke stupínku ve chvíli, kdy ze stropu sjely stovky rudých vláken, která se propálila mořsky modrou mramorovou podlahou v širokém kruhu kolem místa, kde ještě zhasínaly zbytky jeho průchodu. Jedno vlákno mu projelo podpatkem i patou, a on slyšel sám sebe, jak při pádu křičí. Nebyla to jeho bolest, v boku ani v noze. Nebyla jeho.

Převalil se na záda a stále viděl pozůstatky těch žhavých rudých drátů, viděl je dost jasně, aby rozeznal jemu dosud neznámý způsob, jakým byly oheň a vzduch spleteny. Dost na to, aby přesně poznal, odkud přišly. Černé díry v podlaze a složitý bílý štuk na stropě při styku se vzduchem syčely a hlasitě praskaly.

Zvedl ruce a setkal odřivous. Začal ho setkávat. Cizí tvář zabolela po políčku, na nějž si pamatoval, a v hlavě mu syčel a praskal Cadsuanin hlas, jako díry, které vytvořila ta rudá vlákna. Už nikdy, chlapče. Tohle už nikdy neuděláš . Měl dojem, že v dálce strachy z toho, co hodlal vypustit, co kdysi téměř zničilo svět, kňučí Luis Therin. Odpadla všechna vlákna kromě ohně a vzduchu a ta setkal, jak to viděl před chvílí. Mezi rukama mu vykvetl tisíc jemných rudých vlásků a cestou nahoru se vlákna rozletěla i do stran. V úlomcích kamení a prachu z omítky ze stropu spadl kruh loket v průměru.

Teprve když to udělal, napadlo ho, že by mezi ním a Sammaelem mohl být někdo jiný. Hodlal dnes Sammaela zabít, ale když to dokáže bez toho, aby zabil někoho jiného... Tkanivo zmizelo a on se znovu zvedl na nohy a kulhal ke dveřím ze sálu, vysokým dveřím s panely, do nichž byly zasazeny zlaté včely o velikosti pěsti. Než ke dveřím dorazil, otevřel jedno křídlo dveří pramínkem vzduchu, příliš malým, než aby se dal zachytit z dálky. Vykulhal do chodby a klesl na koleno. Ten druhý muž měl bok jako v ohni a pata ho bolela jako ďas. Rand vytáhl meč, opřel se o něj a čekal. Za rohem vykoukl čistě oholený chlapík s růžovými tvářemi. Byl mu vidět dost velký kus kabátu, aby bylo jasné, že je to sluha. Aspoň jeho napůl zelený a napůl žlutý kabát vypadal jako livrej. Uviděl Randa a pomalu, jako by mohl projít nepovšimnut, pokud se bude pohybovat dost pomalu, vycouval z dohledu. Dřív nebo později musí Sammael...

„Illian patří mně!“ Ten hlas se nesl ze všech stran a Rand zaklel. Muselo to být stejné tkanivo, jaké sám použil na náměstí, nebo něco velmi podobného. Vyžadovalo tak málo jediné síly, že by si pramenů nevšiml, ani kdyby byl od toho muže na deset kroků. „Illian je můj! Nezničím, co mi patří, tím, že tě zabiju, a nedovolím ani tobě, abys ho zničil. Tys měl odvahu přijít sem za mnou? Máš odvahu sledovat mne dál?“ Do dunivého hlasu se vloudil posměšný tón. „Máš odvahu?“ Někde nahoře se otevřel a zavřel průchod. Rand nepochyboval, co to bylo.

Odvahu? Jestli má odvahu! „Já jsem Drak Znovuzrozený,“ zavrčel, „a zabiju tě.“ Spletl průchod a prošel jím nahoru.

Byla tu další chodba lemovaná nástěnnými koberci s vyobrazenými loděmi na moři. Na druhém konci sloupořadím prosvítal poslední karmínový srpeček slunce. Ve vzduchu visel zbytek Sammaelova průchodu, rozplývající se prameny slabě zářily. Jenomže nebyly tak slabé, aby je Rand nerozeznal. Začal tkát, pak se zarazil. Skočil sem bez toho, aby pomyslel na past. Jestli zopakuje to, co udělal Sammael, vyjde na přesně stejném místě jako on, nebo tak blízko, že to nebude znamenat rozdíl. S jedním malým rozdílem. Nedalo se poznat, bude-li ta změna pět sáhů nebo pět set, ale pořád to bylo dost blízko.