Robert Jordan - Koruna z mečů

„Jen některé,“ přiznal nepřítomně. „Dost.“ Přestal se pozorovat a shodil i převlek. Jizva na tváři byla zvlášť dobře patrná. „Dost, aby vyvolali potíže, zvlášť když jejich moudré budou usměrňovat, ale ne tolik, aby mě někdo podezíral. Ostatní jsou roztroušení od Illianu po Ghealdan. A jak a proč? Možná že to udělal al’Thor ze svých vlastních důvodů, ale já bych jich přece většinu nevyplýtval, kdyby to byla moje práce, ne?“ Znovu se zasmál, cele ho zaujala vlastní chytrost.

Graendal si upravila živůtek, aby zakryla překvapení. Soupeřit tímto způsobem bylo pozoruhodně hloupé – říkala si to desettisíckrát a nikdy se neposlechla – pozoruhodně hloupé, a teď měla pocit, že ze šatů vypadne. Což nemělo nic společného s tím, proč se polekala. Nevěděl, že Sevanna s sebou vzala jednu každou shaidskou ženu, která mohla usměrňovat. Nastal konečně čas ho opustit? Kdyby se Demandredovi vydala na milost a nemilost...

Jako by jí četl myšlenky, Sammael řekl: „Jsi ke mně připoutaná pevně jako můj opasek, Graendal.“ Otevřel se průchod do jeho soukromých komnat v Illianu. „Na pravdě už nezáleží, pokud vůbec někdy záleželo. Pozvedneš se se mnou, nebo se mnou padneš. Veliký pán odměňuje úspěchy, a nikdy se nestaral o to, jak jich bylo dosaženo.“

„Jak říkáš,“ odrušila. Demandred se slitovat neuměl. A Semirhage... „Pozvednu se, nebo padnu s tebou.“ Přesto by se dalo něco podniknout. Veliký pán odměňoval úspěch, ale ona se nenechá strhnout s sebou, pokud Sammael padne. Otevřela průchod do svého paláce v Arad Domanu, do dlouhé místnosti se sloupy, odkud se dívávala na své mazlíčky skotačící v bazénu. „Ale co když za tebou al’Thor přijde osobně? Co pak?“

„Al’Thor za nikým nepůjde,“ zasmál se Sammael. „Mně stačí jenom čekat.“ Stále se smíchem prošel průchodem a zavřel ho.

Myrddraal vyšel z hlubšího stínu, takže byl vidět. V jeho očích průchody nechávaly zbytky – tři skvrny zářící mlhy. Nepoznal jedno vlákno od druhého, ale podle pachu poznal saidín od saidaru. Saidín byl cítit ostře jako břit nože, hrot trnu. Saidar byl cítit měkce, ale jako něco, co pod tlakem ztvrdne. Žádný jiný myrddraal ten rozdíl necítil. Shaidar Haran nebyl jako žádný jiný myrddraal.

Zvedl odhozený oštěp a s jeho pomocí pak převrátil pytel, který Sammael odhodil, a pak rozhrábl kusy kamene, které vypadly. Mimo plán se děla spousta věcí. Rozvíří tyto události chaos nebo...

Po ratišti oštěpu se od Shaidarovy ruky rozběhly černé plameny, od ruky Ruky Stínu. Dřevěná tyč rychle zuhelnatěla a zkroutila se, hlavice odpadla. Myrddraal nechal zčernalou tyč upadnout a oprášil si dlaň. Pokud Sammael sloužil chaosu, bylo všechno v pořádku. Pokud ne...

Náhle ho zabolelo v šíji, slabost se mu přelila do údů. Byl příliš dlouho mimo Shayol Ghul. To pouto bude nutné nějak přerušit. S prsknutím se otočil a našel si okraj stínu, který potřeboval. Ten den přicházel. Přijde.

Rand se ve spánku zmítal, něco se mu zdálo. Divoké sny, ve kterých se hádal s Perrinem a prosil Mata, ať najde Elain, kde se mu těsně mimo zorné pole míhaly barvy a Padan Fain po něm skákal s blýskavou čepelí, a občas měl dojem, že ze srdce mlhy zaslechl hlas volající mrtvou ženu. V těch snech se snažil vysvětlit, co dělá, Elain, Aviendze, Min, všem třem najednou, a dokonce i Min se na něj dívala s opovržením.

„...nesmí být rušen!“ Cadsuanin hlas. Součást snu?

Ten hlas ho vyděsil. Ve snu křičel na Luise Therina a ten zvuk se ozýval hustou mlhou, ve které se cosi pohybovalo, lidé a koně s křikem umírali, mlhou, kde ho Cadsuane neúprosně pronásledovala a on s funěním prchal. Alanna se ho snažila uklidnit, ale také se Cadsuane bála. Cítil její strach, byl stejně silný jako jeho vlastní. Bolela ho hlava. A bok. Ta stará jizva byla jako v ohni. Cítil saidín . Někdo držel saidín . Byl to on? Nevěděl. Snažil se probudit.

„Zabíjíš ho!“ zaječela Min. „Nedovolím ti ho zabít!“

Otevřel oči a uviděl její obličej. Nedívala se na něho, objímala jeho hlavu a zlobně se mračila na někoho vedle postele. Oči měla zarudlé. Prve plakala, ale nyní už ne. Ano, ležel ve své posteli ve svých pokojích ve Slunečním paláci. Viděl těžké hranaté sloupky u postele z černého dřeva s klínky slonoviny. Min, bez kabátu, ve smetanové hedvábné blůzce, ležela ochranitelsky stočená kolem něj na lněné pokrývce, která ho zakrývala až po bradu. Alanna se bála, tento pocit se mu chvěl v hlavě. Bála se o něj. Z nějakého důvodu si tím byl jistý.

„Myslím, že je vzhůru, Min,“ podotkla Amys laskavě.

Min se na něj podívala, její obličej rámovaly tmavé kučery, a najednou se na něj usmála.

Opatrně – protože se cítil slabý – ze sebe sundal její ruce a posadil se. Zatočila se mu hlava, ale nelehl si. Kolem jeho postele stála spousta lidí.

Na jedné straně byla Amys s Berou a Kirunou po boku. Amys, s příliš mladistvými rysy, se tvářila zcela bezvýrazně, ale odhodila si dlouhé bílé vlasy přes rameno a upravovala si loktuši, jako by se připravovala na zápas. Navenek byly obě Aes Sedai ztělesněný klid, ale odhodlaný klid, jedna vypadala jako královna připravená k boji o svůj trůn a druhá jako venkovanka připravená bojovat o svůj statek. Zvláštní, pokud někdy viděl tři lidi stát semknutě vedle sebe – a nejen doslovně – tak to byly tyhle tři, rameno vedle ramene, tvořily jednotnou frontu.

Na druhé straně postele viděl vedle Cadsuane, stojící s rukama v bok, Samitsu se stříbrnými zvonečky ve vlasech a štíhlou sestru s hustým černým obočím a zcuchanými havraními vlasy. Samitsu a černovlasá Aes Sedai měly šátky se žlutými třásněmi a zuby zaťaté stejně jako Bera nebo Kiruna, avšak vedle Cadsuanina výrazu vypadaly všechny čtyři váhavě. Obě skupiny žen se však nedívaly na sebe, nýbrž na muže.

V nohách postele stál Dashiva, jemuž se na límci třpytil stříbrný meč a rudozlatý drak, a Flinn s Narishmou, všichni zachmuření, snažící se sledovat ženy na obou stranách postele zároveň. Vedle nich stál Jonan Adley a černý kabát jako by měl na boku ohořelý. Všechny čtyři muže plnil saidín , až přetékal. Dashiva udržel skoro tolik, co zvládl Rand. Rand se podíval na Adleyho, jenž lehce kývl.

Náhle si Rand uvědomil, že pod pokrývkou, která se mu shrnula k pasu, nemá vůbec nic na sobě, jen obvaz kolem rány na břiše. „Jak dlouho jsem spal?“ zeptal se. „Jak to, že jsem ještě naživu?“ Nesměle si sáhl na obvaz. „Fainova dýka pochází ze Shadar Logothu. Jednou jsem viděl, jak muž po škrábnutí ve chvilce zemřel. Umíral rychle a těžce.“ Dashiva vyplivl nadávku s Fainovým jménem.

Samitsu a druhá žlutá si vyměnily polekané pohledy, ale Cadsuane jenom kývla a zlaté ozdůbky kolem ocelově šedého drdolu se zhouply. „Ano. Shadar Logoth. To by několik věcí vysvětlovalo. Můžeš poděkovat Sumeko, že jsi ještě naživu, a panu Flinnovi.“ Na prošedivělého muže s věnečkem bílých vlasů se nepodívala, ale on se zakřenil, jako by se mu poklonila. Vlastně mu žlutá překvapivě pokynula. „A taky tady Corele,“ pokračovala Cadsuane. „Každý udělal kousek, včetně pár věcí, které podle mě od Rozbití nikdo neudělal.“ Mluvila ponuře. „Beze všech tří bys už byl mrtvý. A pořád ještě můžeš zemřít, jestli se nenecháš vést. Musíš odpočívat, nesmíš se namáhat.“ Náhle mu hlasitě zakručelo v břiše a Cadsuane dodala: „Dostali jsme do tebe jen trochu vody a vývaru. Dva dny bez jídla je pro nemocného muže dlouhá doba.“