Robert Jordan - Cesta nožů

Ta bariéra by zadržela cokoliv kromě odřivousu. Včetně vzduchu k dýchání. Rand ji propustil a se supěním se vyškrábal na nohy. Hluk výbuchu mu pořád zněl v uších, ve vzduchu visel prach a všude se sypaly kousky mramoru. Pustil kuklu jak proto, aby se mohl nadechnout, tak i proto, že co drželo jedinou sílu venku, drželo ji také uvnitř. Usměrnil oheň a vzduch, ale spletl je jinak než pro složené světlo. Z levé ruky mu vyletěly tenké červené drátky a rozšířily se, jak prorazily kamennou stěnu, míříce k místu, kde předtím stál Dashiva a ostatní. Z levé ruky mu létaly ohnivé koule, oheň propletený vzduchem, rychleji, než stačil sledovat, a propálily se kamenem, než vybuchly v té komnatě. Palác se jen třásl. Prach byl zase zvířený a vzduchem svištělo kamení.

Ale vzápětí už zase utíkal zpátky kolem Aililiných komnat. Muž, který udeřil a zůstal stát, si přímo prosil o smrt. Rand byl připravený zemřít, ale ještě ne. S frkáním se hnal další chodbou, seběhl po úzkých schodech na přízemí.

Opatrně se vracel k místu, kde zahlédl Dashivu, a měl připravená smrtící tkaniva.

Měl jsem je všechny zabít hned na začátku, š kytal Luis Therin. Měl jsem je zabít všechny!

Rand ho nechal zuřit.

Velkou komnatou se přehnal oheň. Z nástěnných koberců zůstaly jen ožehnuté útržky, jež ještě olizovaly plameny, a do podlahy a do stěn byly vypálené na krok široké rýhy. Schodiště, po němž chtěl Rand prve sestoupit, končilo asi v polovině své výšky. Po trojici mužů nebylo ani vidu, ani slechu. Úplně by ale neshořeli, něco by bylo zůstalo.

Z malých dveří hned vedle schodiště na druhé straně místnosti opatrně vykoukl sluha v černém kabátě. Zrak mu padl na Randa, a vzápětí vyvrátil oči a zhroutil se na podlahu. Z chodby vyhlédla služka a pak si zvedla sukně a rozběhla se zpátky, přičemž z plna hrdla pronikavě ječela, že Drak Znovuzrozený vraždí všechny v paláci.

Rand s úšklebkem vycouval. Tuze se mu dařilo děsit lidi, kteří mu nemohli ublížit. A velmi dobře uměl ničit.

Zničit, nebo být zničen , smál se Luis Therin. Když máš na vybranou, znamená to nějaký rozdíl?

Někde v paláci usměrnil nějaký muž dost silně na to, aby si udělal průchod. Dashiva a ostatní prchali? Nebo chtěli, aby si to myslel?

Procházel palácem a už se nenamáhal schovávat. Jenže ostatní ano. Těch pár sloužících, které zahlédl, s křikem uteklo. Prohledával jednu chodbu po druhé, k prasknutí naplněný saidínem , naplněný ohněm a ledem, jež se ho snažily zničit stejně jako Dashiva, naplněný špínou prosakující mu do duše. Nepotřeboval šílený smích a blábolení Luise Therina, aby toužil zabíjet.

V chodbě zahlédl černý kabát a zvedl ruku, z které mu vyletěl oheň a urazil roh chodby. Rand nechal tkanivo zeslábnout, ale nepustil ho. Zabil ho?

„Můj pane Draku,“ vykřikl za rohem kdosi, „to jsem já, Narishma! A Flinn!“

„Nepoznal jsem tě,“ zalhal Rand. „Vylezte.“

„Myslím, že máš příliš rozbouřenou krev,“ zavolal Flinn. „Myslím, že raději počkáme, než všichni vychladnou.“

„Ano,“ řekl Rand pomalu. Opravdu se pokusil zabít Narishmu? Usoudil, že tohle nemůže házet na Luise Therina. „Ano, to bude nejlepší. Na chvíli.“ Žádná odpověď. Slyšel kroky, jak odcházeli? Dal ruce dolů a obrátil se.

Celé hodiny prohledával palác, ale po Dashivovi a ostatních nenašel ani stopy. Chodby a sály, dokonce i kuchyně, byly prázdné, nikde ani živáčka. Nenašel nic a nezjistil nic. Ne. Uvědomil si, že jednu věc zjistil. Důvěra byla jako nůž a jílec byl stejně ostrý jako čepel.

Pak našel bolest.

Malý pokojík s kamennými zdmi byl hluboko pod Slunečním palácem. Bylo tu teplo, ale Min byla zima. Tři zlacené lampy na dřevěném stolečku vydávaly dost tepla. Rand říkal, že odsud se dokáže dostat pryč, i kdyby se někdo pokusil vyvrátit palác ze země. A neznělo to, jako by žertoval.

Min měla v klíně illiánskou korunu a pozorovala Randa. Pozorovala Randa pozorujícího Fedwina. Zaťala ruce na koruně a hned ji zase pustila, jak se popíchala o mečíky skryté mezi vavřínovými listy. Zvláštní, že koruna a žezlo přežily, když z Dračího trůnu zůstala jen hromada pozlacených třísek mezi sutí. Vedle jejího křesla ležel velký kožený tlumok, o nějž Rand opřel svůj meč. V tlumoku bylo všechno, co Rand dokázal zachránit. Většina z toho byly podle jejího názoru jen divné krámy.

Ty hňupe, pomyslela si. I když nebudeš myslet na to, co máš přímo pod nosem, tak to stejně nezmizí.

Rand seděl se zkříženýma nohama na kamenné podlaze, stále celý od prachu a poškrábaný, s roztrhaným kabátem. Obličej jako by měl vytesaný z kamene. Fedwina pozoroval bez mrknutí. Chlapec taky seděl na podlaze, nohy natažené a jazyk mezi zuby, jak se soustředil na stavbu věže z dřevěných kostek. Min ztěžka polkla.

Stále si vzpomínala na tu hrůzu, když si uvědomila, že chlapec, který ji teď „hlídá", má mysl malého děcka. Smutek taky přetrvával - Světlo, je to jenom kluk! Není to spravedlivé! - ale doufala, že ho Rand odstínil. Nebylo snadné Fedwina přemluvit, aby si hrál s kostkami, místo aby s pomocí jediné síly vytahoval kvádry ze zdí, aby z nich postavil „velkou věž, ve které budeš v bezpečí". A pak tam ona seděla a hlídala jeho, dokud nepřišel Rand. Ach, Světlo, bylo jí do pláče. Kvůli Randovi ještě víc než kvůli Fedwinovi.

„Zřejmě se schováváš v hloubce.“

Hluboký hlas ještě nedomluvil, když Rand vyskočil a otočil se k Mazrimu Taimovi. Muž s orlím nosem měl jako obvykle černý kabát s modrozlatými draky vyšitými na rukávech. Na rozdíl od ostatních asha’manů nenosil na límci ani meč, ani draka. Tvářil se skoro stejně bezvýrazně jako Rand. Když se ten podíval na Taima, zaskřípal zuby. Min uvolnila nůž, jejž nosila v rukávě. Kolem obou tančila spousta obrazů a aur, ale nezačala se mít na pozoru kvůli svým viděním. Už párkrát viděla muže, který se snaží rozhodnout, jestli má někoho zabít, a teď to tu bylo zas.

„Ty si sem přijdeš a držíš saidín , Taime?“ řekl Rand příliš mírně. Taim rozhodil rukama a Rand dodal: „To už je lepší.“ Ale neuvolnil se.

„Jenom jsem se bál, že mě někdo omylem probodne,“ vysvětloval Taim, „poněvadž když jsem přicházel, byly chodby plné těch aielských žen. Vypadaly podrážděně.“ Oči nespouštěl z Randa, ale Min si byla naprosto jistá, že ji viděl, jak sahá pro nůž. „Což je pochopitelné,“ pokračoval hladce. „Neumím vyjádřit radost nad tím, že tě vidím živého, po tom, co jsem našel nahoře. Přišel jsem ohlásit zběhy. Normálně bych se neobtěžoval, ale tihle jsou Gedwyn, Rochaid, Torval a Kisman. Zřejmě byli nespokojení s událostmi v Altaře, ale nemyslel jsem si, že zajdou tak daleko. Neviděl jsem nikoho z těch, které jsem nechal s tebou.“ Zalétl pohledem k Fedwinovi. Jen na okamžik. „Byly i... další... oběti? Jestli chceš, tohohle vezmu s sebou.“

„Pověděl jsem jim, ať se drží z dohledu,“ pronesl drsně Rand. „O Fedwina se postarám. Je to Fedwin Morr, Taime, ne ‚tenhle‘.“ Couvl a ze stolku zvedl stříbrný pohár. Min zadržela dech.

„Vědma v mé vesnici dokáže vyléčit cokoliv,“ pravil a klekl si k Fedwinovi. Podařilo se mu usmát se na něj, aniž spustil oči z Taima. Fedwin se na něj na oplátku taky usmál a pokusil se vzít pohár, ale Rand mu ho přidržel u úst. „Ví víc o bylinkách než všichni ostatní, co znám. Něco málo jsem se od ní naučil, co je bezpečné a co ne.“ Když odtáhl ruku s pohárem, Fedwin si jen povzdechl a Rand si ho přivinul k hrudi. „Spi, Fedwine,“ zašeptal.