Robert Jordan - Cesta nožů

Nesune naklonila hlavu a skoro černýma očima se ho snažila obsáhnout. Jedna rudozelená aura hovořila o poctách a slávě. Nad hlavou se jí objevila obrovská budova a zmizela. Knihovna, kterou založí. „Chci tě studovat,“ pronesla prostě. „To můžu těžko udělat, když budu nosit kamení nebo kopat jámy. Při tom máš spoustu času na přemýšlení, ale sloužit ti mi připadá jako slušná cena za to, co bych mohla zjistit.“ Rand zamrkal nad její přímostí, ale jinak se jeho výraz nezměnil.

Nejpřekvapivější odpověď přišla od Elzy, neboť ta padla na kolena a vzhlédla k němu vřelýma očima. Celá zářila vřelostí. Aury kolem ní plály a obrazy pluly, ale nic neříkaly. „Jsi Drak Znovuzrozený,“ vydechla. „Musíš zde být pro Poslední bitvu. Musím ti pomáhat tam být! Udělám, cokoliv bude potřeba!“ A padla na zem a políbila kámen před jeho nohama. Dokonce i Sorileu to zarazilo a Sarene otevřela pusu. Morr na ni zíral a pak se honem věnoval svému knoflíku. Min měla dojem, že se nervózně hihňá.

Rand se otočil na patě a zamířil k Dračímu trůnu, kde na jeho zlatem vyšívaném rudém kabátě leželo jeho žezlo a illiánská koruna. Tvář měl tak nehybnou, až k němu Min chtěla běžet, ale dál si prohlížela Aes Sedai. A Sorileu. Kolem té bělovlasé babice nikdy neviděla nic užitečného.

Náhle se Rand otočil a vrátil se tak rychle, až Beldeine a Sarene couvly. Sorilea kývla a ony se vrátily.

„Přijaly byste, že máte být zavřené v truhle?“ Hlas mu skřípal, jako když kámen drhne o kámen. „Zavřené v truhle celý den, kdy vás tlučou, než vás strčí zpátky a po tom, kdy vylezete ven?“ Tohle mu udělaly.

„Ano!“ zaúpěla Elza na podlaze. „Udělám, co budu muset!“

„Jestli to budeš chtít,“ vypravila ze sebe Erian značně roztřeseně a ostatní, bílé jako plátno, také kývaly.

Min se užasle dívala a zaťala ruce v kapsách v pěst. Že ho napadlo jim to vrátit bylo více méně přirozené, ale ona to musela nějak zarazit. Znala ho lépe, než se znal sám. Věděla, kde je tvrdý jako nůž a kde je zranitelný, ať to popírá sebevíc. Tohle by si nikdy neodpustil. Ale jak? Randovi se vzteky zkřivil obličej a potřásal hlavou, jako to dělal, když se hádal s tím hlasem, co slýchal. Zamumlal nahlas jediné slovo. Ta’veren . Sorilea s Nesune si ho klidně prohlížely. Hnědou sestrou neotřásla ani taková výhrůžka. Kromě Elzy, kroutící se a líbající podlahu, se ostatní tvářily zoufale, jako by se viděly zkroucené a spoutané jako on.

Mezi jinými obrazy kolem Randa a žen najednou bleskla jedna aura, modrá a žlutá, zabarvená dozelena, a obklopila je všechny. Min znala její význam. Zasupěla zpola překvapením a zpola úlevou.

„Budou ti sloužit, každá svým způsobem, Rande,“ vyhrkla. „Viděla jsem to.“ Sorilea mu sloužit? Náhle Min napadlo, co znamená „svým způsobem". Ta slova přišla sama, ale ona ne vždycky věděla, co slova samotná znamenají. Sloužit ale budou, to bylo jasné.

Vztek zmizel, když Rand mlčky hleděl na Aes Sedai. Několik se jich se zdviženým obočím podívalo na Min a očividně se divilo, ale hlavně se dívaly na Randa a skoro nedýchaly. Dokonce i Elza zvedla hlavu, aby na něj viděla. Sorilea po Min loupla pohledem a slabě kývla. Pochvalně, usoudila Min. Takže stařena předstírá, že jí na tom nezáleží, co?

Konečně Rand promluvil. „Můžete mi složit přísahu jako Kiruna a ostatní. Nebo se můžete vrátit tam, kde vás moudré drží. Nic menšího nepřijmu.“ Přes tvrdost v hlase se taky tvářil, že mu na tom nezáleží, jen zkřížil ruce na prsou a tvářil se netrpělivě. Přísaha, již požadoval, z nich přímo vyletěla.

Min nečekala zdráhání, ne po tom, co viděla, ale stejně ji překvapilo, když si Elza klekla a ostatní ji napodobily. Jednohlasně dalších pět Aes Sedai odpřisáhlo pod Světlem a na svou naději na spasení, že budou věrně sloužit Draku Znovuzrozenému, až dokud nepomine Poslední bitva. Nesune to říkala, jako by zkoumala každé slovo, Sarene jako by sdělovala logický princip, Elza s vítězným úsměvem, ale přísahaly všechny. Kolik Aes Sedai kolem sebe shromáždí?

Pak Rand zřejmě ztratil zájem. „Najdi jim šaty a strč je mezi ty vaše ostatní ‚učednice‘,“ sdělil nepřítomně Sorilei. Mračil se, ale ne na ni ani na Aes Sedai. „Kolik jich podle tebe budu nakonec mít?“ Min málem nadskočila, když vyslovil nahlas to, nač myslela.

„Kolik bude nutné,“ odtušila suše Sorilea. „Myslím, že přijdou další.“ Tleskla a ukázala rukou a všech pět sester vyskočilo. Jen Nesune překvapila rychlost, s níž poslechly. Sorilea se usmála, na Aielanku velmi spokojeně, a Min si nemyslela, že se usmívá kvůli tomu, jak poslouchají.

Rand kývl a otočil se. Už zase začal přecházet a mračit se kvůli Elain. Min se opět uhnízdila v křesle a přála si, aby tu měla ke čtení nějakou knihu mistra Fela. Nebo aby ji mohla hodit po Randovi. No, jednu Felovu ke čtení a nějakou jinou na házení.

Sorilea vyhnala černě oděné sestry z místnosti, ale ještě se zastavila s rukou na dveřích a ohlédla se na Randa, přecházejícího sem a tam. Zamyšleně našpulila rty. „Ta žena, Cadsuane Melaidhrin, je dnes znovu pod touto střechou,“ sdělila nakonec jeho zádům. „Myslím, že podle ní se jí bojíš, Rande al’Thore, podle toho, jak se jí vyhýbáš.“ A s tím odešla.

Rand tam dlouho jen stál a hleděl na trůn. Nebo možná na něco za ním. Náhle se otřepal a došel si pro Mečovou korunu. Ale než si ji nasadil na hlavu, zaváhal a zase ji odložil. Oblékl si kabát a korunu a žezlo nechal ležet.

„Chci zjistit, co Cadsuane chce,“ prohlásil. „Nepřichází do paláce každý den, protože se ráda prochází ve sněhu. Půjdeš se mnou, Min? Třeba něco uvidíš.“

Vyskočila rychleji než Aes Sedai. Návštěva u Cadsuane bude nejspíš stejně příjemná jako návštěva u Soriley, ale cokoliv bylo lepší než sedět tu sama. Kromě toho by mohla mít vidění. Fedwin se k nim připojil s pozorným výrazem v očích.

Šest Děv na chodbě vstalo, jenže nešly za nimi. Min z nich poznala pouze Somaru, která se na ni usmála a po Randovi vrhla nesouhlasný pohled. Ostatní se mračily. Děvy přijaly jeho vysvětlení, že odešel bez nich, aby si pozorovatelé co nejdéle mysleli, že je stále v Cairhienu, ale stejně chtěly vědět, proč pro ně neposlal později, a na to Rand odpovědět neuměl. Zamumlal si cosi pod fousy a zrychlil, takže Min musela popoběhnout.

„Pozorně Cadsuane sleduj, Min,“ řekl. „A ty taky, Morre. Má něco v plánu, jako každá Aes Sedai, ale ať shořím, jestli vím, o co jde. Nevím. Něco -“

Min jako by zezadu udeřila kamenná stěna. Měla dojem, že slyší řev, náraz. A pak ji Rand obrátil - ležela na podlaze? - a podíval se na ni ustrašeně, poprvé, co si pamatovala. Strach se vytratil, teprve když se s kašláním posadila. Všude byl prach! A pak uviděla tu chodbu.

Děvy přede dveřmi byly pryč, dveře samy byly taky pryč spolu s kusem zdi a v protější stěně zela další zubatá díra. Přes prach a suť jasně viděla do jeho komnat. Všude ležely kusy kamení a cihel a ve stropě byla díra. Do plamenů tančících mezi rumem padal sníh. Jeden sloupek u postele ještě hořel mezi kamením a ona si uvědomila, že vidí až ven na stupňovité věže ve vánici. Jako kdyby do Slunečního paláce udeřilo obrovské kladivo. A kdyby byli tam, místo aby šli navštívit Cadsuane... Min se zachvěla.

„Co to...?“ začala roztřeseně a potom se zarazila. Každý hlupák mohl vidět, co se stalo. „Kdo?“ zeptala se místo toho.