Robert Jordan - Cesta nožů

Dokonce ani Caemlyn, jedno z největších měst na světě, takový oddíl ještě nikdy neviděl, a když byli za pětadvacet sáhů vysokými hradbami ze šedého kamene, upoutali pozornost. V širokých, přeplněných ulicích Nového Města se to jenom hemžilo lidmi, kárami a vozy. Kramáři stáli ve dveřích a civěli. Vozkové zastavovali spřežení a zírali. Vysocí Aielové a Děvy na ně hleděli z každého rohu. Aielů si lidé zřejmě nevšímali, ale Elain ano. Milovala Aviendhu jako sebe samu, víc, ale nelíbilo se jí, když ulicemi Caemlynu pochodovali ozbrojení Aielové.

Vnitřní Město, obklopené hradbami z bílého kamene se stříbrnými žilkami, bylo potěchou pro oko, a Elain se konečně začala cítit zase jako doma. Ulice sledovaly kopce a všude byly vyhlídky na zasněžené parky a památníky rozložené tak, aby byly vidět shora stejně jako zblízka, a v odpoledním slunci se leskly různobarevné tašky na střechách věží. A potom se ocitli před samotným královským palácem, změtí světlých věží, zlatých kopulí a složitých kružeb. Skoro všude vlály andorské vlajky, stříbrný lev na rudém poli. A taky Dračí praporec a Praporec Světla.

Před vysokou zlacenou bránou do paláce Elain popojela dopředu. Měla na sobě šedé, špinavé jezdecké šaty. Tradice a legenda říkaly, že ženy, které se k paláci poprvé přiblíží v nádheře, neuspějí. Ona dala jasně najevo, že tohle musí zvládnout sama, ale skoro si přála, aby ji Aviendha a Birgitte přehlasovaly. Polovinu ze dvou tuctů gardistu před bránou tvořily aielské Děvy, zbytek byli muži v modrých přilbách a kabátech s rudozlatým drakem na prsou.

„Jsem Elain z Trakandů,“ ohlásila hlasitě a překvapilo ji, jak klidně mluví. Mluvila hodně hlasitě a lidé na velkém náměstí se po ní otáčeli. Z úst jí vyšla starodávná formule. „Ve jménu rodu Trakandů, právem potomka Ishary jsem přišla s nárokem na Lví trůn Andoru, bude-li to vůle Světla.“

Brána se otevřela.

Tak snadné to samozřejmě nebude. Dokonce ani vlastnit palác ještě nestačilo k získání samotného andorského trůnu. Předala své společníky do péče užaslé Reene Harforové - a velmi ji potěšilo, že palác je stále ve schopných rukou šedivé první komorné, kulaté a vznešené jako královna - a kotérie sloužících v červenobílé livreji a spěchala do Velkého sálu, trůnního sálu Andoru. Opět sama. Tohle nepatřilo k rituálu, zatím. Měla by se jít převléknout do rudého hedvábí s perlami vyšívaným živůtkem a stříbrnými lvy na rukávech, ale něco ji pohánělo. Tentokrát se dokonce ani Nyneiva nepokoušela něco namítat.

Ohromný sál lemovaly bílé sloupy deset sáhů vysoké. Byl stále prázdný. To dlouho nepotrvá. Skleněnými tabulkami ve vysokých oknech ve zdech pronikalo jasné odpolední světlo a mísilo se s barevným světlem dopadajícím stropními okny, kde se stříbrní lvi Andoru střídali s výjevy z andorských vítězství a tvářemi nejstarších královen, počínaje samotnou Isharou, tmavou jako Atha’an Miere a autoritativní jako Aes Sedai. Žádná vládkyně Andoru nemohla zapomenout na své předchůdkyně, které tento stát vytvořily a teď na ni zíraly ze stropu.

Jedna věc, jíž se bála - obludný trůn, samý zlacený drak, který viděla stát na stupínku tohoto sálu v Tel’aran’rhiodu - tu nebyla, díky Světlu. Lví trůn už taky nestál na vysokém podstavci, nýbrž tam, kde být měl, na stupínku. Bylo to těžké křeslo, vyřezávané a zlacené, vhodné pro ženu. Stříbrný lev, vyložený měsíčními kameny na rubínovém poli, byl vidět nad hlavou ženy, která na trůn usedla. Žádný muž se na tomto trůně nemohl pohodlně usadit, protože, jak pravila pověst, musel vědět, že si tím zpečetil svůj osud. Elain si myslela, že řemeslníci prostě zajistili, že se do něj žádný muž nevejde.

Vystoupila po schodech z bílého mramoru a položila ruku na trůn. Neměla právo na něj usednout, zatím ne. Ne, dokud nebude prohlášena královnou. Ale skládat přísahy na Lví trůn byl zvyk starý jako Andor sám. Musela odolat touze prostě padnout na kolena a plakat na sedadle. S matčinou smrtí se sice smířila, ale tohle přivedlo zpět všechnu bolest z té ztráty. Teď se nesměla zhroutit.

„Pod světlem budu ctít tvou památku, máti,“ řekla tiše. „Budu ctít jméno Morgasy z Trakandů a snažit se přinášet rodu Trakandů jenom čest.“

„Nařídila jsem strážím, aby držely zvědavce a prosebníky dál. Tušila jsem, že tu budeš chtít být chvíli sama.“

Elain se pomalu otočila k Dyelin Taravin. Zlatovláska přicházela ke stupínku. Patřila k prvním lidem, kteří podpořili Elaininu matku, když usilovala o trůn. Teď měla víc bílých vlasů, než si Elain pamatovala, a víc vrásek v koutcích očí. Stále byla velice krásná. Silná žena, a mocná, ať jako přítel, či jako nepřítel.

Zastavila se pod stupínkem a vzhlédla. „Poslední dva dny pořád slyším, že jsi naživu, ale doteď jsem tomu nevěřila. Přišla jsi tedy přijmout trůn od Draka Znovuzrozeného?“

„Mám na trůn právo, Dyelin, já sama. Lví trůn není tretka, již přijmeš od muže.“ Dyelin kývla, bylo to nasnadě. Pro každého Andořana. „Kde stojíš, Dyelin? S Trakandy, nebo proti nim? Cestou sem jsem tvoje jméno slyšela často.“

„Jelikož žádáš o trůn podle práva, tak s ním.“ Jen málokdo uměl mluvit tak suše jako ona. Elain se posadila na schod a kývla na starší ženu, aby se k ní připojila. „Je tu ale pár překážek,“ pokračovala Dyelin, když usedla. „Už několik žen si na něj dělá nárok, jak zřejmě víš. Naean a Elenii mám zamčené. Za obvinění z velezrady, které je většina lidí ochotná přijmout. Prozatím. Elenii její manžel stále podporuje, i když v tichosti, a Arymilla, ta husa hloupá, rovněž vznesla nárok. Má jistou podporu, jenže nic, s čím by sis musela dělat starosti. Skutečným problémem - kromě toho, že město je plné Aielů, kteří čekají, až se vrátí Drak Znovuzrozený - jsou Aemlyn, Arathelle a Pelivar. Luan a Ellorien tě zatím podpoří, ale mohli by přejít k těm třem.“

Stručný seznam, pronesený tónem vhodným k handlování o koních. O Naean a Elenii už věděla, i když ne to, že si Jarid neustále myslel, že jeho žena má naději trůn získat. Arymilla byla husa, jestli si myslela, že ji lidé přijmou, ať už ji podporoval kdokoliv. Posledních pět jmen jí ale dělalo starosti. Každý z nich podporoval její matku, stejně jako Dyelin, a vedl silný rod.

„Takže Arathelle a Aemlyn chtějí trůn,“ zamumlala Elain. „Nemůžu uvěřit, že je v tom i Ellorien.“ Pelivar mohl jednat za některou ze svých dcer, ale Luan měl jenom vnučky a žádná nebyla dost stará. „Mluvíš, jako kdyby se mohli sjednotit, všech pět rodů. Za kým?“ To by byla velká hrozba.

Dyelin si opřela bradu do dlaně. „Zřejmě si myslí, že bych trůn měla dostat já. Tak co míníš udělat s Drakem Znovuzrozeným? Už nějaký čas tu nebyl, ale zřejmě se může zjevit z ničeho nic.“

Elain zavřela oči, jenže když je zase otevřela, pořád seděla na schodě ve Velkém sále a Dyelin se na ni pořád usmívala. Její bratr bojoval za Elaidu a z jejího polobratra se stal bělokabátník. Naplnila palác ženami, které se na sebe mohly každou chvíli vrhnout, nemluvě o tom, že jedna z nich je temná družka, možná dokonce černá adžah. A nejsilnější hrozba, jíž při získávání trůnu čelila, velmi silná hrozba, stála za ženou, která tvrdila, že ji podporuje. Svět byl docela šílený. Klidně mohla taky něco přidat.