Robert Jordan - Cesta nožů

„Chci se s ním spojit jako se svým strážcem,“ řekla a pokračovala, než druhá žena stačila užasle zamrkat. „Taky se za něj hodlám provdat. Ale to nemá nic společného se Lvím trůnem. Nejdřív chci...“

Jak pokračovala, Dyelin se rozesmála. Elain by byla moc ráda věděla, jestli radostí nad jejími plány, nebo proto, že pochopila, že má cestu ke Lvímu trůnu volnou. Aspoň ale věděla, proti čemu stojí.

Daved Hanlon vjel do Caemlynu a nemohl si neuvědomit, jak skvělé by bylo ho vyplenit. Za léta, co strávil jako voják, vyplenil mnoho vesnic a měst a jednou, před dvaceti lety, i velké město, Cairhien, poté co ho opustili Aielové. Zvláštní, že Caemlyn zřejmě nechali nedotčený, ale taky kdyby tenkrát nejvyšší věže Cairhienu nehořely, bylo by těžké poznat, že tam byli. Zůstala po nich spousta zlata a dalších cenností a spousta mužů, kteří je mohli sebrat. Uměl si představit tyto široké ulice plné jezdců a prchajících lidí, tlustí kupci by se vzdali svého zlata v naději, že si zachrání život, a štíhlé dívky i tlusté ženské by byly tak vyděšené, až by je táhli do kouta, že by ani nekřičely, natož se vzpíraly. Už to všechno viděl a dělal a doufal, že na to dojde zas. Ale ne v Caemlynu, přiznal si s povzdechem. Nebýt toho, že nemohl neposlechnout rozkaz, který ho sem poslal, byl by odešel někam, kde by možná kořist nebyla tak bohatá, ale rozhodně by bylo snazší ji získat.

Jeho rozkazy byly jasné. Ustájil koně u Rudého býka v Novém Městě a pěšky došel míli k vysokému kamennému domu v boční ulici, kde bydlela bohatá obchodnice, která se svým zlatem moc nechlubila. Dům označoval malý erb namalovaný na dveřích, rudé srdce na zlaté ruce. Hromotluk, který ho pouštěl dovnitř, rozhodně nebyl sluha kupce, poněvadž měl zapadlé klouby a mrzutý výraz. Beze slova ho vedl hlouběji do domů a dolů do sklepa. Hanlon si uvolnil meč v pochvě. Mezi jinými viděl, jak neúspěšné lidi odvádějí na vlastní vyumělkovanou popravu. Sice si nemyslel, že by v něčem neuspěl, ale úspěchem se taky chlubit nemohl. Nicméně se řídil rozkazy. Což ovšem ne vždy stačilo.

V hrubém kamenném sklepě, osvětleném zlacenými lampami rozestavenými kolem dokola, mu oči padly na hezkou ženu v šarlatovém hedvábí zdobeném krajkou, s vlasy zachycenými v krajkové síťce. Nevěděl, kdo tahle urozená paní Shiaine je, ale dostal rozkaz ji ve všem poslouchat. S úsměvem předvedl svou nejlepší úklonu. Ona se na něj prostě jen dívala, jako by čekala, až si všimne, co všechno ještě ve sklepě je.

Těžko mu to mohlo ujít, poněvadž kromě pár soudků tu byl jen velký těžký, velmi podivně zdobený stůl. Do desky byly vyřezány dva ovály a z jednoho vyčnívala hlava a ramena jakéhosi muže, který měl hlavu vyvrácenou dozadu, kde ji držely kožené řemeny přibité ke stolu a upevněné ke kusu dřeva, jenž měl vražený mezi zuby. Žena, stejně připravená, tvořila druhou ozdobu. Pod stolem oba klečeli se zápěstími připoutanými ke kotníkům. Bezpečně je to drželo pro jakékoliv potěšení. Muž měl prošedivělé vlasy a tvář urozeného pána, ale divoce koulel očima, což nebylo překvapující. Ženiny vlasy, rozhozené po stole, byly tmavé a lesklé, ale obličej měla na Hanlonův vkus trochu moc protažený.

Náhle si uvědomil, nač se vlastně dívá, a ruka mu sjela k meči, než se stačil zarazit. Pustit jílec mu dalo práci, což se snažil zakrýt. Byla to tvář Aes Sedai, ale Aes Sedai, která se nechá takhle spoutat, neznamená žádnou hrozbu.

„Takže nejsi tak úplně hloupý,“ prohodila Shiaine. Podle hlasu asi byla urozeného rodu a rozhodně působila velitelským dojmem, když obešla stůl a zadívala se na spoutaného muže. „Požádala jsem velikého pána Moridina, aby mi poslal chytrého muže. Chudák Jaichim jich tu zrovna moc nemá.“

Hanlon se zamračil a okamžitě toho nechal. Jeho rozkazy pocházely od samotné Moghedien. Kdo, do Jámy smrti, je Moridin? Vlastně na tom nezáleželo, jeho rozkazy pocházely od Moghedien a to stačilo.

Hromotluk podal Shiaine trychtýř a ta ho strčila do díry vyvrtané ve dřevě mezi Jaichimovými zuby. Muži vylézaly oči z důlků. „Chudák Jaichim těžce zklamal,“ pokračovala Shiaine a usmívala se jako liška v kurníku. „Moridin chce, aby byl potrestán. Chudák Jaichim má rád kořalku.“

Couvla, ale jenom kousek, a Hanlon sebou trhl, když hromotluk přinesl ke stolu jeden soudek. Hanlon by ho sám určitě nezvedl, ale druhý muž ho snadno naklonil. Spoutaný vykřikl a pak už mu trychtýřem do krku tekla tmavá tekutina, takže jen chroptěl. Vzduchem se nesl silný pach nekvalitní žitné. Jak byl muž spoutaný, zoufale se zmítal a dokonce se mu podařilo naklonit stůl, kořalka však tekla dál. Trychtýřem stoupaly bubliny, jak se snažil křičet, ale proud byl stále stejně silný. A pak se přestal hýbat a vykulené oči upřel na strop. Kořalka mu vytékala nosem. Hromotluk nepřestal, dokud ze soudku nevytekla poslední kapka.

„Myslím, že chudáček Jaichim má konečně dost kořalky.“ Shiaine se nadšeně zasmála.

Hanlon kývl. Jenom ho napadlo, kdo ten muž asi byl.

Shiaine ještě neskončila. Na její pokyn hromotluk vytrhl řemen, držící roubík Aes Sedai, z hřebíku. Hanlon měl dojem, že jí roubík cestou ven uvolnil pár zubů, ale pokud ano, nevěnovala tomu pozornost. Začala blekotat, ještě než muž roubík pustil.

„Poslechnu tě!“ vyla. „Udělám, co Veliký pán přikáže! Zařídil, aby se můj štít rozplynul, abych mohla poslouchat! Řekl mi to! Dovol mi to dokázat! Budu se plazit! Jsem červ a ty jsi slunce! Ach, prosím! Prosím! Prosím!“

Shiaine ji umlčela, když jí položila ruku na pusu. „Jak mám vědět, že neselžeš znovu, Falion? Už jsi mě jednou zklamala a Moridin nechal tvé potrestání na mně. Dal mi jinou. Ale potřebuji vás dvě? Mohla bych ti dát druhou šanci, abys obhájila svůj případ, Falion - snad - ale jestli to udělám, budeš mě muset přesvědčit. Budu čekat opravdové nadšení.“

Falion začala zase ječet, dávala přehnané sliby, hned jak Shiaine sundala ruku, ale brzy už jen zase kňučela, když se roubík vrátil na místo a do něj trychtýř. Hromotluk postavil na stůl vedle její hlavy další soudek. Aes Sedai se snad zbláznila, koulela očima a házela sebou, až se stůl třásl.

Na Hanlona to udělalo dojem. Zlomit Aes Sedai muselo být těžší než zlomit kupce nebo jeho dceru. Ale zřejmě pomáhala jednomu z Vyvolených. Když si Hanlon uvědomil, že se Shiaine dívá na něj, přestal se usmívat na Falion. Prvním pravidlem v životě bylo neurazit nikoho, koho Vyvolení postavili nad něj.

„Pověz, Hanlone,“ řekla Shiaine, „chtěl bys dostat do rukou královnu?“

Hanlon si proti své vůli olízl rty. Královnu? To ještě nikdy nedělal.

„Nechovej se jako úplný pitomec, Rande,“ pravila Min. Zůstala sedět, dala si nohu přes nohu a jednou nohou pohupovala, ale nedokázala dostat z hlasu rozčilení. „Jdi za ní! Promluv s ní!“

„Proč?“ odsekl. „Už vím, kterému dopisu mám věřit. Takhle je to určitě lepší. Je v bezpečí. Před každým, kdo chce zasáhnout mě. V bezpečí přede mnou! Je to lepší!“ Ale neustále přecházel sem a tam před Dračím trůnem, pěsti zaťaté, a mračil se víc než obloha za okny, z níž se na Cairhien zase sypal sníh.

Min si vyměnila pohled s Fedwinem Morrem, jenž stál u dveří. Děvy teď vpustily každého, kdo neznamenal otevřenou hrozbu, bez ohlášení, ale ty, které Rand dneska dopoledne nechtěl vidět, odehnal mládenec. Na černém límci měl draka i meč a Min věděla, že již viděl víc bitev - a víc hrůz - než většina mužů třikrát starších než on, přesto to byl ještě chlapec. Dnes vrhal na Randa nejisté pohledy a vypadal mladší než dřív. Meč, který měl u pasu, pořád vypadal nepatřičně.