Robert Jordan - Cesta nožů

Reanne ucukla, jako by dostala ránu. „A jak jim v tom podle tebe máme zabránit?“ zeptala se nakonec. „Vždy jsme držely uprchlice stranou, dokud jsme si nebyly jisté, že už je nehoní, a pokud je našly předtím, tak jsme je nechaly odvést. To je pravidlo, Alise. Jaké další pravidlo chceš porušit? Navrhuješ snad, abychom se postavily proti Aes Sedai?“ To bylo očividně směšné, přesto na ni Alise jen mlčky hleděla.

„Ano!“ křikl kdosi z rodinky. „Je nás hodně a jich jen pár!“ Adeleas nevěřícně hleděla na dav před sebou. Elain popadla saidar , i když věděla, že ta žena má pravdu - rodinka měla moc členek. Cítila, jak Aviendha také uchopila pravý zdroj a Birgitte se připravila.

Alise se otřepala, jako by právě přišla k sobě, a udělala něco mnohem praktičtějšího a rozhodně účinnějšího. „Sarainyo,“ řekla nahlas, „až se zastavíme na noc, ohlásíš se u mě s proutkem, který si uřízneš, než odsud odjedeme. Ty taky, Asro, poznala jsem tvůj hlas!“ A pak se obrátila na Reanne: „A já se ohlásím k tvému soudu, až se zastavíme na noc. Nevidím, že by se někdo připravoval na cestu!“

Rodinka se rozprchla a šla balit, ale Elain viděla, jak spolu cestou některé ženy tiše rozmlouvají. Když po mostě přejely zamrzlý potok, vinoucí se kolem vesnice, a Nyneiva nemohla uvěřit, co jí uteklo, takže se mračila a hledala, koho by mohla seřvat, Sarainya a Asra si nesly proutky - stejně jako Alise - a Zarya a Kirstian měly pod tmavými plášti narychlo nalezené bílé šaty. Hledačky větru na ně ukazovaly a řehtaly se jako pominuté. Ale mnoho členek rodinky si stále v hloučcích povídalo a odmlčelo se, kdykoliv se na ně podívala některá sestra či někdo z šicího kroužku. A kdykoliv se ony podívaly na Aes Sedai, měly v očích hrozbu.

Osm dní se ploužily sněhem, pokud nepadal, a skřípaly zuby v hostinci, když sněžilo. Dalších osm dní rodinka hloubala a zírala na sestry a hledačky větru se kolem rodinky a Aes Sedai naparovaly. Ráno devátého dne si Elain začínala přát, aby si všechny prostě šly po krku.

Právě si říkala, jestli těch posledních deset mil do Caemlynu dorazí bez mrtvol, když Kirstian zaklepala na dveře a vrazila dovnitř, aniž by počkala na odpověď. Prosté šaty neměla bílé, jak se slušelo na novicku, a nějak získala hodně ze své bývalé důstojnosti, jako by věděla, že budoucnost srovnala přítomnost, ale rychle se uklonila a málem si šlápla na plášť. V téměř černých očích měla úzkostlivý výraz. „Nyneivo Sedai, Elain Sedai, pán Lan říká, že máte okamžitě přijít,“ vyhrkla, „Řekl mi, abych s nikým jiným nemluvila, a vy taky nemáte s nikým mluvit.“

Elain a Nyneiva si vyměnily pohledy s Aviendhou a Birgitte. Nyneiva cosi zavrčela o muži, který nepozná soukromí od veřejnosti, ale ještě než se začervenala, bylo zcela jasné, že tomu nevěří. Elain cítila, jak se Birgitte soustředí, šíp pátrající po terči.

Kirstian nevěděla, co Lan chce, jen kam je má odvést. Do malé chýše za Cullenovým Brodem, kam Adeleas a Vandene večer odvedly Ispan. Lan stál venku, oči chladné jako sníh, a Kirstian nepustil blíž. Když Elain vstoupila, pochopila proč.

Adeleas ležela na boku vedle překocené stoličky a na dřevěné podlaze u ruky jí ležel pohár. Oči měla otevřené a z hluboké rány na jejím hrdle se rozlévala kaluž již sražené krve. Ispan ležela na palandě a zírala do stropu. Rty měla stažené v křeči, takže byly vidět zuby, a v očích měla hrůzu. A nebylo divu, protože měla mezi prsa vražený jako zápěstí silný dřevěný kolík. Kladivo, kterým byl kolík zaražen, leželo vedle na palandě na kraji tmavé skvrny, která mizela pod ní.

Elain polkla, aby se nepozvracela. „Světlo,“ vydechla. „Světlo! Kdo to mohl udělat? Jak to někdo mohl udělat?“ Aviendha udiveně kroutila hlavou a Lan se s tím ani nenamáhal. Jen se díval do devíti stran naráz, jako by čekal, že ten, kdo vraždy spáchal, se vrátí jedním ze dvou okýnek, pokud ne rovnou skrz zeď. Birgitte vytáhla nůž a z jejího výrazu bylo jasné, že si moc přeje, aby měla luk. Představa šípu v Elainině hlavě byla silnější než kdy dřív.

Nyneiva zprvu jen stála a prohlížela si vnitřek chýše. Nic moc dalšího tu nebylo, jen další trojnožka, stůl s lampou, zeleným čajníkem a druhým hrnkem a kamenný krb s vyhaslým popelem. To bylo všechno. Chýše byla maličká, jedním krokem se Nyneiva dostala ke stolu. Namočila prst do čaje a dotkla se špičky jazyka, načež vše zuřivě vyplivla a vylila celý obsah čajníku na stůl včetně lístků. Elain udiveně zamrkala.

„Co se stalo?“ zeptala se ode dveří chladně Vandene. Lan se jí postavil do cesty, ale ona ho odehnala. Elain ji chtěla vzít za ruku, ale ji odehnala také. Oči upírala na svou sestru, klidná a vyrovnaná jako správná Aes Sedai. Mrtvá žena na palandě jako by pro ni neexistovala. „Když jsem vás viděla jít sem, napadlo mě... Věděly jsme, že nám moc let nezbývá, ale...“ Mluvila klidně, ale byla to jen maska. „Co jsi našla, Nyneivo?“

Soucit se k Nyneivě příliš nehodil. Odkašlala si a ukázala na lístky, aniž by se jich dotkla. „Tohle je kořen rudotrnu,“ pronesla, a i když se snažila mluvit věcně, nedařilo se jí to. „Je sladký, takže ho v čaji přehlídneš, pokud nevíš, co to je, zvlášť když hodně sladíš.“

Vandene kývla, oči upřené na sestru. „Adeleas začala mít v Ebú Daru ráda sladké.“

„Trocha ho utišuje bolest,“ pokračovala Nyneiva. „Tolik... Tolik zabije, ale pomalu. Pár doušků by stačilo.“ Zhluboka se nadechla a dodala: „Mohly být při vědomí celé hodiny. Nemohly se hýbat, ale vnímaly. Buď ten, kdo to udělal, nechtěl, aby někdo přišel včas s protijedem - ne že bych na tak silný odvar nějaký znala – nebo chtěl, aby jedna nebo druhá věděla, kdo je zabil.“ Elain nad tou krutostí zalapala po dechu, ale Vandene jen kývla.

„Ispan, myslím, jelikož s ní zřejmě strávili víc času.“ Bělovlasá zelená zřejmě přemýšlela nahlas, luštila záhadu. Podříznout krk netrvalo tak dlouho jako vrazit někomu kolík do srdce. Z jejího klidu Elain zasvrbělo. „Adeleas by se nikdy nenapila od nikoho, koho neznala, ne, když tu byla s Ispan. Tyto dvě věci označují jistým způsobem jejího vraha. Je to temná družka a je jednou z našeho oddílu. Jednou z nás.“ Elain zamrazilo, jednou ji samotnou, podruhé to cítila od Birgitte.

„Jedna z nás,“ souhlasila nešťastně Nyneiva. Aviendha začala palcem zkoušet ostří nože a Elain pro jednou nic nenamítala.

Vandene požádala, aby mohla se sestrou zůstat chvíli o samotě, sedla si na podlahu a objala Adeleas. Venku čekal Jaem, Vandenin pokroucený starý strážce, s Kirstian.

Náhle se z chýše ozvalo zaječení, výkřik ženy truchlící nad ztrátou všeho. Nyneiva, ze všech lidí, se otočila, ale Lan ji chytil a Jaem se rozkročil přede dveřmi. Nedalo se nic dělat, mohli jenom nechat Vandene ječet bolestí a Jaema ji hlídat. A sdílet její bolest, uvědomila si Elain, jak v hlavě cítila uzlík emocí, které patřily Birgitte. Zachvěla se a Birgitte jí položila ruku kolem ramen. Aviendha ji objala z druhé strany a kývla na Nyneivu, ať se k nim připojí, což ta po krátké chvíli učinila. Vražda, o níž Elain tak klidně uvažovala, přišla a jedna z jejich společnic byla temná družka. Den byl náhle studený, ale blízkost kamarádek ji hřála.

Posledních deset pohřebních mil do Caemlynu zabralo ve sněhu dva dny, i když se hledačky větru chovaly slušněji. Ne že by Merilille otravovaly míň. Ne že by rodinka přestala mluvit, odmlčela se jenom tehdy, když se přiblížila některá ze sester nebo členka šicího kroužku. Vandene, se sestřiným stříbrem vykládaným sedlem na svém koni, vypadala stejně vyrovnaně jako u Adeleasina hrobu, ale Jaem měl v očích tichý příslib smrti, který měla v srdci jistě i Vandene. Když Elain uviděla hradby a věže Caemlynu, nemohla být šťastnější, jako by jí samotný pohled na město dal Růžovou korunu a přivedl zpátky Adeleas.