Robert Jordan - Cesta nožů

„Drak Znovuzrozený je muž, Fedwine,“ prohlásila. „A jako každý muž i on trucuje, protože si myslí, že ho nějaká žena už nechce vidět.“

Chlapec vyvalil oči a trhl sebou, jako by ho polechtala. Rand se zastavil a zamračil se na ni. Nezačala se smát jedině proto, že skrýval bolest stejně skutečnou jako rána v boku. A taky proto, že věděla, že by ho to bolelo stejně, kdyby totéž udělala ona. Ne že by někdy dostala příležitost strhávat jeho prapory, ale v podstatě to bylo totéž. Randa zprávy, které Taim přinesl z Caemlynu, nejdřív ohromily, ale jakmile černokabátník odešel, přestal se tvářit jako praštěný pavlačí a začal... Tohle!

Min vstala, upravila si světle zelený kabát, založila si ruce pod prsy a postavila se mu. „Co jiného to může být?“ zeptala se klidně. No, snažila se být klidná a téměř se jí to dařilo. Milovala ho, ale po ránu jako tohle by mu nejradši vrazila pár facek. „O Matovi ses ani nezmínil, a to ani nevíš, jestli je vůbec naživu.“

„Mat žije,“ prskl. „Věděl bych, kdyby byl mrtvý. Co myslíš tím, že -!“ Zaťal zuby, jako by to nedokázal vyslovit.

„Trucuješ,“ pomohla mu. „Už brzo začneš být mrzutý. Některé ženy si myslí, že muži jsou hezčí, když jsou mrzutí. Já k nim nepatřím.“ No, to by stačilo. Tvář mu potemněla a rozhodně se nečervenal. „Copak ses málem nezbláznil, abys zajistil, že dostane andorskej trůn? Kterej jí právem náleží. Neříkal jsi, že chceš, aby měla Andor celej, ne rozervanej jako Cairhien nebo Tear?“

„Ano!“ zařval. „A teď je její a ona mě odtamtud chce vystrnadit! Tak dobrá, říkám já! A nepovídej mně znova, abych nekřičel! Já ne -!“ Uvědomil si, že ano, a zavřel pusu, jen zavrčel. Morr si upřeně prohlížel knoflík na kabátě a kroutil jím. Za dnešní dopoledne si toho užil habaděj.

Min udržela hladkou tvář. Nepraští ho, a byl moc velký, aby mu naplácala na zadek. „Andor je její, právě jak jsi chtěl,“ řekla. Klidně. Téměř. „Teď, když strhla tvoje prapory, tak po ní nepůjdou Zaprodanci.“ V modrošedých očích se mu objevilo nebezpečné světýlko, ale ona pokračovala. „Právě jak jsi chtěl. A určitě nevěříš, že se paktuje s tvými nepřáteli. Andor půjde za Drakem Znovuzrozeným a ty to víš. Vztekáš se jedině proto, že si myslíš, že tě nechce vidět. Jdi za ní, ty troubo!“ Teď přišlo to nejtěžší. „Než řekneš dvě slova, bude tě líbat.“ Světlo, milovala Elain skoro tolik co Randa - možná stejně, i když jiným způsobem - ale jak se žena vyrovná krásné zlatovlasé královně, která za sebou má mocný stát?

„Já se... nehněvám,“ řekl Rand napjatým hlasem. A zase začal přecházet. Min by ho nejradši nakopla do zadku. Tvrdě.

Otevřely se dveře a vstoupila stará Sorilea, která odstrčila Morra, když se ještě ujišťoval, zda ji Rand vůbec hodlá přijmout. Rand otevřel ústa - rozzlobeně, ať tomu chtěl říkat jakkoliv - a za moudrou do místnosti přišlo pět žen s černými šaty zvlhlými tajícím sněhem. Ruce měly sepjaté, oči sklopené a hluboké kapuce jim ne zcela zakrývaly tvář. Nohy měly obalené hadry.

Min zasvědilo. Před očima jí tancovaly obrazy a aury, pak zmizely a objevily se jiné, kolem všech šesti žen i Randa. Doufala, že zapomněl, že těch pět je ještě naživu. Co, ve jménu Světla, ta zlomyslná stařena zase vyvádí?

Sorilea mávla rukou, až jí zlaté a slonovinové náramky zachřestily, a pětice se okamžitě seřadila na zlatém vycházejícím slunci na podlaze. Rand kolem nich prošel, shodil jim kapuce a odhalil tváře, na něž upřel chladné oči.

Všechny ženy v černém byly nemyté, vlasy měly mastné a rozcuchané. Elza Penfell, zelená sestra, se na něho podívala dychtivě se zvláštním, vřelým výrazem. Nesune Bihara, štíhlá hnědá, si ho prohlížela stejně napjatě jako on ji. Sarene Nemdahl, tak krásná i přes tu špínu, až si člověk myslel, že její bezvěkost je přirozená, se svého chladu bílé adžah držela zuby nehty. Beldeine Nyram šátek získala nedávno. Předvedla nejistý úsměv, který se pod jeho upřeným pohledem vytratil. Erian Boroleos, bledá a skoro stejně milá jako Sarene, sebou trhla a pak se přinutila neuhnout pohledem. Poslední dvě byly zelené a všech pět patřilo k sestrám, které ho na Elaidin rozkaz unesly. Některé z nich ho dokonce mučily, když ho vezly do Tar Valonu. Občas se Rand ještě budil, zpocený a supící, a mumlal, že je zavřený, že ho tlučou. Min doufala, že v jeho pohledu nevidí vraždu.

„Tyhle byly jmenovány da’tsang , Rande al’Thore,“ prohlásila Sorilea. „Myslím, že teď už svou hanbu cítí až v kostech. Erian Boroleos jako první požádala, aby dostala výprask stejně jako ty, při východu a západu slunce, ale už to udělaly všechny. Ta prosba jim byla splněna. Každá požádala, aby ti mohla sloužit, jak bude moci. Toh za jejich zradu nemohou vyrovnat,“ a hlas jí zchladl, protože pro Aiely byla zrada únosu mnohem horší než to, co se událo pak, „ale znají svou hanbu a chtějí to zkusit. Rozhodly jsme se nechat volbu na tobě."

Min se zamračila. Nechat volbu na něm? Moudré málokdy nechávaly volbu, kterou mohly udělat samy, na někom jiném. A Sorilea nikdy. Vychrtlá moudrá si upravila tmavou loktuši a pozorovala Randa, jako by na tom vůbec nezáleželo. Avšak vrhla na Min ledový pohled a Min si najednou byla jistá, že kdyby tu řekla něco špatně, ta kostnatá baba by ji stáhla z kůže. To nebylo vidění, prostě už znala Sorileu líp, než by si přála.

Odhodlaně se jala studovat to, co se objevovalo a mizelo kolem žen. Nebylo to snadné, když stály tak blízko u sebe, takže si nebyla jistá, který obraz patří ke které ženě. Aspoň aury byly vždycky jasné. Světlo, ať pochopí aspoň něco z toho, co vidí!

Rand vzal Sorileino prohlášení chladně, navenek chladně. Pomalu si zamnul ruce a pak si zamyšleně prohlédl volavky vypálené do dlaní. Pak si prohlédl tváře Aes Sedai před sebou. Nakonec se soustředil na Erian.

„Proč?“ optal se mírně. „Zabil jsem dva tvé strážce. Proč?“ Min sebou škubla. Rand se uměl chovat různě, ale mírný byl málokdy. A Erian byla jednou z těch mála, které Randa ztloukly víc než jednou.

Bledá illiánská sestra se narovnala. Obrazy zatančily a aury zmizely. Min nedokázala nic z toho přečíst. Erian, ušmudlaná, s dlouhými černými vlasy rozcuchanými, sebrala veškerou autoritu Aes Sedai a podívala se mu do očí. Ale odvětila prostě a přímo. „Bylo špatné tě chytit. Dlouho jsem to zvažovala. Musíš bojovat v Poslední bitvě a my ti musíme pomáhat. Jestli mě nepřijmeš, tak to pochopím, ale budu ti pomáhat, jak si budeš přát, pokud mi to dovolíš.“

Rand na ni jen hleděl.

Stejnou otázku položil i ostatním a jejich odpovědi se různily.

„Zelené je bojové adžah,“ pověděla mu Beldeine pyšně a přes šmouhy na tvářích a tmavé kruhy pod očima vypadala jako královna bitev. Jenže u saldejských žen to zřejmě byla druhá přirozenost. „Až půjdeš do Tarmon Gai’donu, zelené tam musí být taky. Půjdu za tebou, jestli mě přijmeš.“ Světlo, ona že se spojí s asha’manem jako se svým strážcem? Jak...? Ne, to teď nebylo důležité.

„To, co jsme udělaly, bylo tehdy logické.“ Sarenina chladná vyrovnanost se změnila v obavy a ona zavrtěla hlavou. „Říkám to, abych to vysvětlila, ne omluvila. Okolnosti se změnily. Pro tebe by zřejmě logické mohlo být...“ Roztřeseně se nadechla. Obrazy a aury, vášnivá milostná aféra, no tohle! Ta žena byla jako led, i když byla krásná. A vědět, že se do ní nějaký muž zblázní, moc nepomáhalo! „Poslat nás zpátky do zajetí,“ pokračovala, „nebo nás popravit. Mně logika říká, že ti musím sloužit.“