Robert Jordan - Cesta nožů

Oba muži, od hlavy k patě pokrytí prachem a s potrhanými kabáty, vypadali, jako by se kutáleli chodbou - což se možná stalo. Min měla dojem, že jsou o dobrých deset kroků dál ode dveří, než se pamatovala. Od místa, kde bývaly dveře. V dálce se ozval úzkostný křik. Nikdo jí neodpověděl.

„Můžu ti věřit, Morre?“ zeptal se Rand.

Fedwin se mu podíval do očí. „Svým životem, můj pane Draku,“ odpověděl prostě.

„Ten ti taky svěřuju,“ opáčil Rand, pohladil Min po tváři a vstal. „Hlídej ji i za cenu svého života, Morre.“ Hlas měl tvrdý jako ocel. Ponurý jako smrt. „Jestli jsou ještě v paláci, ucítí, jak se pokoušíš udělat průchod, a udeří, než to dokončíš. Neusměrňuj, pokud nebudeš muset, ale buď připravený. Odveď ji dolů ke sluhům a zabij každého, kdo by se k ní snažil dostat. Každého!“

Naposledy se na ni podíval - ach, Světlo, kdykoliv jindy by byla štěstím bez sebe, kdyby se na ni takhle podíval! - a odběhl. Pryč od ní. Kdokoliv se ho pokoušel zabít, půjde po něm.

Morr ji poplácal po ruce a chlapecky se zakřenil. „Neboj se, Min. Já se o tebe postarám.“

Ale kdo se postará o Randa? Můžu ti věřit, zeptal se tohohle kluka, který byl mezi prvními, kdo ho přišli požádat o učení. Světlo, kdo bude chránit jeho?

Rand zahnul za roh a zastavil se s rukou opřenou o stěnu, aby uchopil pravý zdroj. Byla to hloupost, že nechtěl, aby ho Min viděla, jak se potácí, když se ho někdo snaží zabít, ale tak to bylo. Ne jen tak někdo. Muž, Demandred, nebo se možná konečně vrátil Asmodean. Možná oba. Ale bylo tu něco divného, jako by tkaniva přišla z různých směrů. Ucítil usměrňování příliš pozdě, aby mohl něco udělat. Byl by zemřel ve svém pokoji. Byl připravený zemřít. Ale ne Min, ne, ne Min. Elain na tom byla lépe, když se takhle obrátila proti němu. Ach, Světlo, to tedy byla!

Popadl pravý zdroj a saidín ho zaplavil roztaveným chladem a mrazivým horkem, životem a sladkostí, špínou a smrtí. Stáhl se mu žaludek a chodba se zdvojila. Na okamžik měl dojem, že vidí obličej. Ne svýma očima, ale ve své hlavě. Muž, mihotavý, neznámý, vzápětí byl pryč. Vznášel se v prázdnotě, plný jediné síly.

Nevyhraješ, řekl Luisi Therinovi. Jestli umřu, umřu jako já!

Měl jsem poslat Ilienu pryč , odpověděl Luis Therin. Byla by jistě žila .

Rand ho zahnal, odstrčil se od zdi a kradl se palácovými chodbami. Zlehka našlapoval a šel těsně u stěn ověšených koberci, kolem zlatem vykládaných truhlic a zlacených skříněk s křehkým zlatým porcelánem a slonovinovými soškami. Pátral po útočnících. Nespokojí se, dokud nenajdou jeho tělo, ale k jeho pokojům se budou přibližovat velmi opatrně pro případ, že nějakým vrtochem osudu ta’veren přežil. Počkají, aby zjistili, jestli se pohne. V prázdnotě byl jedno s jedinou silou, jak jenom to šlo. V prázdnotě, jako s mečem, byl jedno se svým okolím.

Všude se ozýval zoufalý křik a rámus, někdo chtěl vědět, co se stalo, další hulákali, že se Drak Znovuzrozený asi zbláznil. Uzlík zmatku v jeho hlavě patřící Alanně taky nepomáhal. Byla mimo palác, jako každé dopoledne, možná dokonce za městem. Přál si, aby Min byla taky mimo město. Občas na chodbách někoho zahlédl, sloužící v černé livreji většinou utíkali, padali a škrábali se na nohy. Zřejmě ho neviděli. S jedinou silou v sobě slyšel každé šeptnutí. Včetně tichých kroků.

Opřel se zády o stěnu vedle dlouhého stolu s porcelánem, rychle kolem sebe spletl oheň a vzduch a ve složeném světle zůstal nehybně stát.

Objevily se Děvy, zahalené, a proběhly kolem něj, aniž by ho viděly. Směrem k jeho komnatám. Nemohl jim dovolit, aby ho doprovázely. Slíbil jim to, ale že je nechá bojovat, ne že je nechá povraždit. Až se podaří najít Demandreda a Asmodeana, budou moci Děvy jedině umřít, a on už musel ke svému seznamu přidat dalších pět jmen. Somara, Daryne z Ohnutého vršku, už na něm byla. Slib, který musel dát, který musel dodržet. Za samotný ten slib si zasloužil zemřít!

Orlové a ženy můžou být v bezpečí pouze v kleci , řekl Luis Therin, jako by někoho citoval, a pak, když zmizela poslední Děva, se rozplakal.

Rand se vydal dál, procházel palácem sem a tam v obloucích směrem od svých komnat. Na složené světlo bylo třeba jen velmi málo jediné síly - tak málo, že žádný muž nemohl vycítit saidín , pokud nebyl přímo u něj - a on ho používal, kdykoliv ho někdo mohl zahlédnout. Útočníci nezaútočili na jeho komnaty jen proto, že by tam mohl náhodou být. Měli špehy v paláci. Možná ho odtamtud vytáhlo působení ta’veren , pokud ta’veren mohl působit sám na sebe, a možná to byla jen náhoda, ale možná mu to, jak tahal za vzor, mohlo přivést útočníky do spárů, zatímco ho budou považovat za mrtvého či zraněného. Luis Therin se při tom pomyšlení zachechtal. Rand skoro cítil, jak si ten muž nadšeně mne ruce.

Ještě třikrát se musel schovat za jedinou sílu, když kolem klusaly Děvy, a jednou zahlédl Cadsuane, hrnoucí se chodbou v čele ne méně než šesti Aes Sedai, z nichž ani jednu nepoznal. Zřejmě byly na lovu. Šedovlasé sestry se nebál, ne tak úplně. Ne, ovšemže se nebál! Ale počkal, až byla hezky z dohledu, než maskovací tkanivo pustil. Luis Therin se Cadsuane nesmál; dokud nezmizela, mlčel jako mrtvola.

Rand odešel od zdi a vedle něho se otevřely dveře, z nichž vyhlédla Ailil. Ani netušil, že je u jejích komnat. Za jejím ramenem stála tmavá žena se silnými zlatými kruhy v uších a řetízek s medailonky jí vedl přes levou líc ke kroužku v nose. Shalon, hledačka větru Harine din Togara, atha’anmierské vyslankyně, která se se svým doprovodem přestěhovala do paláce, jakmile ho Merana informovala o dohodě. A schází se tu se ženou, která ho možná chce mít mrtvého. Při pohledu na něj obě vykulily oči.

Byl tak jemný, jak jen to šlo, musel si však pospíšit. Vzápětí už cpal poněkud pomačkanou Ailil pod postel vedle Shalon. Možná neměly s tím, co se stalo, nic společného. Možná. Být opatrný bylo lepší než litovat. Obě ženy se na něj mračily s pusou plnou Aililiných šátků a kroutily se v poutech z roztrhaného povlečení. Štít, který zavázal nad Shalon, ji den dva udrží, než se uzel rozváže, ale někdo je najde a ostatní pouta jim přeřízne mnohem dřív.

Ustaraný kvůli tomu štítu pootevřel dveře, aby se ujistil, že je chodba prázdná, než vyběhl ven. Nemohl nechat hledačku větru usměrňovat, ale na to, aby odstínil ženu, potřeboval značné množství jediné síly. Kdyby byl některý z útočníků dost blízko... Ale nikoho neviděl.

Padesát kroků od Aililiných pokojů se chodba otevírala na balkon z modrého mramoru se širokým schodištěm po obou stranách ve čtvercové komnatě s vysokým klenutým stropem a stejným balkonem na druhé straně. Na stěnách visely pět sáhů dlouhé nástěnné koberce, na nichž po obloze poletovali ptáčci v přesných vzorech. Dole se rozhlížel Dashiva a nejistě si olizoval rty. Byli s ním Gedwyn a Rochaid! Luis Therin zase začal o zabíjení.

„...povídám vám, že já nic necítil,“ říkal Gedwyn. „Je mrtvý!“

A Dashiva zahlédl Randa na schodišti.

Jediné varování, jehož se mu dostalo, bylo, jak se Dashivovi náhle zkřivila tvář. Dashiva usměrnil a Rand neměl čas na přemýšlení, takže setkal - jako tak často, nevěděl co, prostě cosi děsivého ze vzpomínek Luise Therina, ale nebyl si ani jistý, zda to celé udělal sám nebo jestli se saidínu zmocnil Luis Therin - vzduch, oheň a zemi, propletené určitým způsobem. Oheň, který vyslal Dashiva, roztříštil mramor a mrštil Randem do chodby, kde se ve své kukle chvíli kutálel.