Robert Jordan - Cesta nožů

Vypadalo to, že chlapec usíná. Zavřel oči. Hrudník se mu zvedal stále pomaleji. Až se přestal zvedat úplně. Nepřestal se ale usmívat.

„Trocha něčeho do vína,“ poznamenal Rand tiše a položil Fedwina na zem. Min pálily oči, ale nechtěla plakat. Neudělá to!

„Jsi tvrdší, než jsem myslel,“ zamumlal Taim.

Rand se na něho divoce usmál. „Přidej ke svému seznamu zběhů i Corlana Dashivu, Taime. Až příště navštívím Černou věž, čekám, že na tom tvém Zrádcovském stromě uvidím jeho hlavu.“

„Dashivu?“ prskl Taim a vykulil oči. „Stane se, jak říkáš. Až příště navštívíš Černou věž.“ Rychle se vzpamatoval. Min by byla moc ráda věděla, co ty obrazy kolem něj znamenají.

„Vrať se hned do Černé věže a už sem nechoď.“ Rand vstal a nad Fedwinovým tělem se podíval na druhého muže. „Asi budu chvíli v pohybu.“

Taim se nepatrně uklonil. „Jak přikazuješ.“

Když se za ním zavřely dveře, Min dlouze vydechla.

„Nemá smysl plýtvat časem a nemám času na rozdávání,“ prohlásil Rand. Klekl si k ní, vzal si korunu a nacpal ji do tlumoku k ostatním věcem. „Min, myslel jsem si, že tu je smečka psů, která loví jednoho vlka po druhém, ale zdá se, že ten vlk jsem já.“

„Světlo tě spal,“ zasupěla, popadla ho za vlasy a podívala se mu do očí. Byly chvíli modré, chvíli šedé, jako obloha těsně před východem slunce. A byly suché. „Můžeš plakat, Rande al’Thore. Neroztečeš se, když se vybrečíš!“

„Na slzy taky nemám čas, Min,“ opáčil mírně. „Občas psi vlka chytí a přejí si, aby to neudělali. Občas se vlk obrátí proti nim nebo si na ně počíhá v záloze. Ale nejdřív musí utéct.“

„Kam půjdeme?“ zeptala se. A nepustila ho. Nehodlala ho nikdy pustit. Nikdy.

Perrin si držel kožišinou podšité krzno u těla a nechal jít Loudu krokem. Dopolední slunce nehřálo a v rozježděném sněhu na silnici vedoucí do Abily se šlo nesnadno. Jel s tuctem svých společníků a s sebou měli jen dva neohrabané volské povozy a pár sedláků v prostých tmavých šatech. Všichni se vlekli se sklopenými hlavami a v závanech větru si chytali čepice a klobouky, ale jinak se hlavně dívali, kam šlapou.

Neald za ním tiše pronesl nějaký obhroublý vtip. Grady zabručel v odpověď a Balwer nedůtklivě prskl. Na žádného z nich zřejmě to, co viděli a slyšeli za poslední měsíc, kdy překročili hranici Amadicie, ani to, co leželo před nimi, neudělalo dojem. Edarra spílala Masuri, že jí sklouzla kapuce. Edarra a Carelle měly přes plášť ještě omotanou loktuši, ale i když uznaly, že musí jet na koni, odmítly se vzdát svých baňatých sukní, takže jim nohy v tmavých punčochách trčely ven. Zima jim v nejmenším nevadila, jen ten divný sníh. Carelle začala vykládat Seonid, co se jí stane, jestli nebude mít tvář zakrytou.

Pochopitelně pokud tvář odhalí příliš brzy, výprask řemenem bude to nejmenší, čeho se musela bát, a obě s moudrou to dobře věděly. Perrin se nepotřeboval ohlížet, aby viděl, že tři strážci, kteří jeli vzadu v obyčejných pláštích, čekají, že každou chvíli budou muset tasit meč a prosekat si cestu. Takhle to pokračovalo od chvíle, kdy za úsvitu vyjeli z tábora. Přejel palcem po sekeře, kterou měl u pasu, a pak si přitáhl plášť, aby mu nevlál ve větru. Jestli se věci zvrtnou, strážci by mohli mít pravdu.

Nalevo, kousek od dřevěného mostu přes zamrzlý potok obtékající městečko, trčely ze sněhu ohořelé trámy na velkém kamenném podstavci, kolem něhož se navršily závěje. Místní pán nebyl dost rychlý, když měl přísahat věrnost Draku Znovuzrozenému, a měl štěstí, že ho jenom zbičovali a zabavili mu veškerý majetek. Hlouček mužů na mostě hleděl na blížící se jezdce. Perrin neviděl přilby ani zbroj, ale každý muž držel oštěp nebo kuši. Nemluvili spolu, jen se dívali a od úst jim stoupala pára. Kolem celého městečka stály stráže, na silnicích i mezi domy. Tohle byla prorokova země, ale bělokabátníci a vojsko krále Ailrona stále drželi větší část státu.

„Měl jsem pravdu, že jsem ji nevzal s sebou,“ zamumlal, „ale stejně za to zaplatím.“

„Ovšemže zaplatíš,“ frkl Elyas. Na muže, který skoro patnáct let chodil pěšky, svého myšáka zvládal pozoruhodně dobře. Při kostkách s Gallennem získal plášť lemovaný černou liškou. Aram, jedoucí po Perrinově druhém boku, se na Elyase zamračil, ale vousáč si ho nevšímal. Nevycházeli spolu právě nejlépe. „Muž vždy zaplatí, dřív nebo později, ať už si to zaslouží či ne. Ale měl jsem pravdu, ne?“

Perrin kývl. Zdráhavě. Pořád mu nepřipadalo správné nechat si o své ženě radit od jiného muže, byť oklikou, ale zřejmě to fungovalo. Samozřejmě odporovat Faile bylo těžké, stejně jako odporovat Berelain, ale to druhé se mu podařilo docela často a to první několikrát. Elyasovými radami se řídil do písmene. No, do většiny písmen. Jak to jenom šlo. Při pohledu na Berelain ten žárlivý puch vždycky vyletěl, ale ten ublížený cestou na jih postupně vymizel. Přesto byl neklidný. Když jí rázně oznámil, že s ním dnes ráno nepojede, ani slovíčkem neprotestovala! Dokonce byla cítit... potěšením! Kromě dalších věcí, včetně překvapení. A jak mohla být zároveň naštvaná i potěšená? Ani ždibíček toho se jí neukázal ve tváři, jeho nos mu však nikdy nezalhal. Nějak měl dojem, že čím víc toho o ženách ví, tím míň toho vlastně ví!

Když Loudova kopyta dutě zaduněla na silných dřevěných prknech, stráže na mostě se mračily a hladily zbraně. Byla to obvyklá sebranka, která šla za prorokem, špinaví muži v hedvábných kabátech, jež jim byly příliš velké, zjizvení pouliční rváči a růžovolící učedníci, bývalí kupci a řemeslníci, vypadající, že ve svých, kdysi ne zrovna laciných šatech spávají už celé měsíce. Ale o své zbraně očividně pečovali. Někteří měli horečnatý výraz v očích, zbytek zachovával ostražitý klid. A vedle špíny z nich byla cítit dychtivost, úzkost, oddanost, obavy, všechno dohromady.

Nesnažili se jim bránit v cestě, jen se dívali. Z toho, co Perrin slyšel, přicházeli za prorokem nejrůznější lidé, od dam v hedvábí po žebráky, a všichni doufali, že když se mu osobně pokloní, získají požehnání navrch. Nebo možná ochranu navrch. Proto přijel tudy a jen s malou družinou. Když bude muset, tak Masemu vyděsí, pokud se nechá vyděsit, ale lepší zřejmě bylo dostat se k němu bez toho, aby musel vybojovat bitvu. Cítil v zádech oči strážných, dokud nebyli všichni hodný kus za mostem v dlážděných ulicích Abily. Ale když to přestalo, žádnou úlevu mu to nepřineslo.

Abila byla celkem slušně velké město s několika hodně vysokými strážními věžemi, a mnoho domů mělo až čtyři poschodí. Všechny střechy byly břidlicové. Občas mezeru mezi dvěma domy vyplňovalo kamení či trámy, jak byl stržen hostinec či dům nějakého kupce. Prorok neschvaloval majetek získaný obchodem, stejně jako nesnášel hýření či to, čemu jeho stoupenci říkali obscénní chování. Neschvaloval hodně věcí a své pocity dával najevo odstrašujícími příklady.

Ulice byly plné lidí, ale Perrin a jeho společníci byli jediní na koních. Sníh byl dávno rozdupaný do zamrzající, po kotníky hluboké břečky. Davem pomalu projížděla spousta vozů tažených voly, ale jenom málo povozů a v dohledu nebyl jediný kočár. Kromě těch, kteří na sobě měli ošoupané šaty, jež někdo zahodil nebo které možná ukradli, všichni nosili bezvýrazné oděvy. Jediní, kdo nespěchal, byli muži se zbraněmi. Na ulicích byla cítit hlavně špína a strach. Perrinovi z toho naskočila husí kůže. Kdyby došlo na nejhorší, tak z města bez hradeb se aspoň dostanou stejně snadno, jako se dostali dovnitř.