Robert Jordan - Cesta nožů

„Nemohu se dočkat rozhovoru s pánem Drakem, kéž jeho jménu Světlo požehná.“ Zalétl pohledem k Aes Sedai, ale pokoušel se to zakrýt a usmál se na Perrina. Byl však cítit... ponurostí. „Opravdu se nemohu dočkat.“

„Nechce má paní, abych požádala sokolníka, aby jí přinesl dravce?“ zeptala se Maighdin. Jeden z Alliandřiných čtyř sokolníků, již se nápadně podobali svým svěřencům, přetáhl elegantního sokola s péřovou čepičkou z kruhu na svou rukavici a zvedl šedého ptáka k ní. Raroh, s namodralými špičkami křídel, seděl Alliandre na zelené rukavici. Naneštěstí byl tento pták vyhrazen jí. Alliandre znala své místo lenice, ale Faile jí nechtěla sebrat oblíbeného dravce.

Takže jen zavrtěla hlavou a Maighdin se uklonila v sedle a odvedla svou prokvetlou klisnu od Vlaštovky. Dost daleko, aby nerušila, jenomže ne tak, aby nebyla při ruce a Faile na ni musela křičet. Důstojná zlatovlasá žena byla tak dobrou komornou, jak Faile doufala, znalou své věci a schopnou. Přinejmenším od té doby, co zjistila, že ať už bylo jejich postavení u bývalé paní jakékoliv, první Faileinou služkou je Lini a je ochotná svou autoritu použít. Kupodivu bylo skutečně zapotřebí použít proutek, ale Faile předstírala, že o tom nic neví. Jenom úplný hlupák uváděl své služebnictvo do rozpaků. A taky tu stále byl problém s Maighdin a Tallanvorem. Faile si byla jistá, že Maighdin s ním začala spávat, a jestli najde důkaz, sezdá je, i kdyby na ně na oba měla vypustit Lini. Ale byla to jen maličkost, která jí nemohla zkazit dopoledne.

Sokolničení byl Alliandřin nápad, ale Faile nic nenamítala proti projížďce řídkým lesem, kde na všem ležel sníh. Stromy, které ještě měly listy, byly jaksi víc zelené. Vzduch byl svěží a voněl svěžestí.

Bain a Chiad trvaly na tom, že je budou doprovázet, ale teď dřepěly opodál se šufami omotanými kolem hlav a rozladěně ji pozorovaly. Sulin chtěla jít taky i se všemi Děvami, ale kvůli stovce příběhů o aielském pustošení stačil pohled na jediného Aiela, aby většina lidí v Amadicii utekla nebo šla hledat meč. V těch příbězích muselo aspoň zrnko pravdy být, jinak by tolik lidí Aiela nepoznalo, i když jen Světlo ví, kdo byli a odkud se tu vzali, nicméně dokonce i Sulin souhlasila, že ať už jsou kdokoliv, přesunuli se na východ, možná do Altary.

V každém případě takhle blízko Abily dvacet Alliandřiných vojáků a stejně tolik členů mayenerské okřídlené gardy jako doprovod stačilo. Fáborky na kopích, červené či zelené, povlávaly jako pentle. Jediným kazem byla Berelain. I když dívat se, jak se ta ženská třese v kožešinou podšitém červeném plášti, dost tlustém i na dvě pokrývky, bylo rozhodně zábavné. V Mayene žádné pořádné zimy nebývaly. Tahle byla jako konec podzimu v Saldeii, kde v srdci zimy zmrzlo odhalené maso stejně jako dřevo na kost. Faile se zhluboka nadechla. Bylo jí do smíchu.

Nějakým zázrakem se její manžel, její milovaný vlk, začal chovat, jak by měl. Místo aby křičel na Berelain nebo před ní utíkal, teď snášel její lichotky, choval se k ní stejně jako k dítěti, které by si mu hrálo kolem nohou. A nejlepší ze všeho bylo, že už nemusela ovládat vztek, když se chtěla vyzuřit. Když křičela, křičel na ni taky. Věděla, že není Saldejec, ale bylo to těžké, myslet si, že ji považuje za příliš slabou, aby se mu postavila. Před pár dny u večeře mu skoro řekla, že Berelain vypadne ze šatů, jestli se ještě trochu víc nakloní nad stůl. No, tak daleko nezašla, ne s Berelain. Ta běhna si pořád myslela, že ho získá. A právě dnes ráno byl velitelský, klidný, nepřipustil žádné námitky, přesně takový druh muže, u jakého žena ví, že musí být silná, aby si ho zasloužila, aby mu byla rovná. Samozřejmě ho kvůli tomu bude muset seřvat. Velitelský muž byl skvělý, jen dokud si nezačal myslet, že může velet pořád. Do smíchu? Mohla by zpívat!

„Maighdin, myslím, že nakonec si...“ Maighdin se okamžitě objevila vedle ní s tázavým úsměvem, avšak Faile se odmlčela, když před sebou spatřila tři jezdce, kteří se hnali sněhem, jak nejrychleji to šlo.

„Aspoň je tu dost zajíců, má paní,“ hlásila Alliandre a zamířila se svým vysokým běloušem vedle Vlaštovky, „ale doufala jsem... Kdo je to?“ Její raroh přešlápl na rukavici, až rolničky na řemíncích zazvonily. „Vypadá to na tvé lidi, má paní.“

Faile ponuře kývla. Už je taky poznala. Parelean, Arrela a Lacile. Ale co dělají tady? Ti tři přitáhli otěže a jejich koním šla od huby pára. Parelean vypadal stejně vykuleně jako jeho grošák. Lacile, s bledou tváří téměř schovanou v kapuci pláště, úzkostně polykala a Arrela byla popelavá. „Má paní,“ vyhrkl Parelean, „špatné zprávy! Prorok Masema se schází se Seanchany!“

„Seanchany!“ vykřikla Alliandre. „Určitě nemůže věřit, že oni půjdou za pánem Drakem!“

„Mohlo by to být prostší,“ ozvala se Berelain a zavedla svou ohnivou klisnu vedle Alliandre z druhé strany. Když tu nebyl Perrin, aby se na něj snažila dělat dojem, měla docela slušné tmavě modré jezdecké šaty s límcem až pod bradou. Stále se třásla. „Masema nemá rád Aes Sedai a Seanchané drží ženy, které dokážou usměrňovat, jako zajatkyně.“

Faile rozčileně mlaskla. To byly opravdu špatné zprávy, pokud byly pravdivé. A mohla jenom doufat, že Parelean a ostatní si zachovali natolik chladnou hlavu, aby aspoň předstírali, že ten rozhovor vyslechli čirou náhodou. Přesto se musela ujistit, a to rychle. Perrin už mohl být u Masemy. „Jaký máte důkaz, Pareleane?“

„Mluvili jsme se třemi sedláky, kteří před čtyřmi dny viděli velkého létajícího tvora, má paní. Ten přinesl ženu, již odvedli k Masemovi, a ona s ním zůstala tři hodiny.“

„Dokázali jsme ji vystopovat až k místu, kde Masema přebývá v Abile,“ dodávala Lacile.

„Všichni tři si mysleli, že ten tvor byl zplozenec Stínu,“ přisadila si Arrela, „ale vypadali docela spolehlivě.“ Aby ona řekla, že kterýkoliv muž, jenž nepatřil k Cha Faile, je docela spolehlivý, bylo totéž, jako kdyby kdokoliv jiný řekl, že je naprosto poctivý.

„Myslím, že musím zajet do Abily,“ prohlásila Faile. „Alliandre, vezmi Maighdin a Berelain s sebou.“ Kdykoliv jindy by ji to, jak Berelain stiskla rty, pobavilo. „Parelean, Arrela a Lacile mě doprovodí -“ Kdosi zaječel a všichni sebou trhli.

O padesát kroků dál se jeden z Alliandřiných vojáků v zeleném kabátě hroutil ze sedla a vzápětí šel k zemi okřídlený gardista se šípem v krku. Mezi stromy se objevili Aielové, zahalení a s luky. Padali další vojáci. Bain a Chiad vyskočily a tmavé závoje jim halily obličeje - kromě očí. Oštěpy měly prostrčené řemeny pouzder s luky, které již držely v rukou, ale dívaly se po Faile. Všude kolem byli Aielové, stovky jich byly, a smyčka se stahovala. Vojáci na koních skláněli kopí a stahovali se v kruhu kolem Faile a ostatních, ale aielské šípy je kosily bez ustání.

„Někdo musí doručit tu zprávu o Masemovi urozenému pánu Perrinovi,“ řekla Faile Pareleanovi a oběma ženám. „Jeden z vás se k němu musí dostat! Jeďte jako vítr!“ Podívala se na Alliandre a Maighdin. A Berelain. „Vy všichni, ujíždějte, nebo tady umřete!“ Ani nepočkala, až kývnou, a řídila se svým rozkazem. Pobídla Vlaštovku do slabin a proletěla neužitečným kruhem vojáků. „Jeďte!“ křikla. Někdo musel zpravit Perrina. „Jeďte!“

Sklonila se Vlaštovce nad krk a pobídla vranku do cvalu. Klisně od kopyt odletoval sníh, když se hnala rychle jako její jmenovkyně. Asi sto kroků si Faile myslela, že prorazí. Pak Vlaštovka zařičela, klopýtla a s ostrým křupnutím prasknuté kosti se zřítila do sněhu. Faile proletěla vzduchem, tvrdě dopadla a vyrazila si dech. Lapajíc po dechu se vyškrábala na nohy a vytrhla nůž od pasu. Vlaštovka zařičela dřív, než klopýtla a křupla kost.