Robert Jordan - Srdce zimy

„Jsem, kdo jsem,“ prohlásil Rand a vstal. „Jenom vy to nevidíte.“

Když Deni zahlédla Randa v jeho převleku, úsměv se jí dost pokřivil. Caseille spadla brada. Tolik k představám o tajných milencích , pomyslela si Elain a pobaveně se smála. Byla si jistá, že přitahuje stejně tolik pozornosti jako gardistky, jak se tak mezi nimi šoural s mrzutým výrazem. Nikoho rozhodně nemohlo ani napadnout, kdo to je. Sloužící si nejspíš mysleli, že ho chytili při nějakém zločinu. Rozhodně tak vypadal. Caseille a Deni ho pozorně sledovaly, jako by si to myslely také.

Gardistky se skoro začaly hádat, když si uvědomily, že je chce nechat čekat před svými komnatami, zatímco ho ony tři braly dovnitř. Náhle už Randův převlek vůbec nevypadal zábavně. Caseille stiskla rty a Deni nasadila umíněně nespokojený výraz. Elain jim málem musela zamávat pod nosem prstenem s Velkým hadem, než zamračeně zaujaly místa přede dveřmi. Elain tiše zavřela dveře, ale nejradši by jimi práskla. Světlo, taky si pro svůj převlek mohl vybrat něco méně ohavného.

A on šel rovnou k intarzovanému stolku a opřel se o něj. Vzduch se kolem něj zavlnil a on se znovu stal sám sebou. Dračí hlavy na hřbetech rukou se mu kovově zaleskly šarlatem a zlatem. „Potřebuju se napít,“ zamumlal a u stolu pod oknem zahlédl vysoký stříbrný džbán.

Aniž se na ně podíval, na nejistých nohou došel ke stolu a nalil si do poháru víno, které zpola vypil jediným douškem. To sladké, kořeněné víno tady zůstalo, když odnášeli Elaininu snídani. Touto dobou už muselo být studené jako led. Nečekala, že se sem vrátí tak brzy, a žhavé uhlíky v krbu byly zahrnuté popelem. On se ale nepokusil ohřát si víno usměrněním, protože jinak by viděla aspoň páru. A proč si pro víno došel, místo aby si ho usměrnil k sobě? Takové věci vždycky dělával, přisouval si poháry a zapaloval lampy.

„Jsi v pořádku, Rande?“ zeptala se Elain. „Teda, není ti něco?“ Žaludek se jí stáhl při pomyšlení, jakou nemoc by mohl mít. „Nyneiva může –“

„Jsem v pořádku, jak jen to jde,“ opáčil chladně. Přesto stál dál zády k nim. Vyprázdnil pohár a začal si ho znovu dolévat. „Tak co jste nechtěly, aby Nyneiva slyšela?“

Elain zvedla obočí a vyměnila si pohledy s Aviendhou a Min. Jestliže on prohlédl její podfuk, tak Nyneiva to prokoukla určitě . Proč je nechala odejít? A jak to prokoukl? Aviendha v údivu kroutila hlavou. Min také, ale s úsměvem, jenž říkal, že právě tohle se od něj dá občas čekat. Elain pocítila slabé bodnutí – ne tak docela žárlivosti, žárlivost nepřicházela v úvahu, ne pro ně – jenom podráždění, že s ním Min mohla trávit tolik času a ona ne. No, jestli si chtěl hrát na překvapení...

„Chceme se s tebou spojit jako s naším strážcem,“ řekla a uhladila si šaty, když si sedala. Min se posadila na kraj stolu a kývala nohama a Aviendha se se zkříženýma nohama usadila na podlaze a pečlivě si rozhrnula těžké suknice. „Všechny tři. Ale je zvykem se nejdřív zeptat.“

Otočil se tak prudce, až mu víno vyšplíchlo na ruku, a další se vylilo ze džbánu, než ho mohl narovnat. S tlumenou kletbou honem ustoupil od vlhké skvrny šířící se po koberci a vrátil džbán na podnos. Na hrubém kabátě měl mokrou skvrnu a kapky se snažil smést rukou. Velmi uspokojivé.

„Vy jste opravdu šílené,“ zavrčel. „Víte, co mě čeká. Víte, co to znamená pro každou, která se se mnou spojí. I když se nezblázní, bude muset prožít, jak umírám! A co myslíte tím, že všechny tři? Min nemůže usměrňovat. A stejně se tam před vámi dostala Alanna Mosvani a ona se s ptaním neobtěžovala. Ona a Verin vedly nějaké dvouříčské holky do Bílé věže. Jsem s ní spojený už měsíce.“

„A mně jsi to zatajil, ty tupohlavý ovčáku?“ vyjela Min. „Kdybych to věděla –!“ Obratně vytáhla z rukávu úzký nůž a pak se na něj zamračila, než ho vrátila. Tahle kúra by byla stejně tvrdá pro Randa jako pro Alannu.

„To bylo proti zvyklostem,“ pronesla Aviendha zpola tázavě. Poposedla si a pohladila nůž u pasu.

„To rozhodně,“ opáčila Elain ponuře. Že to nějaká sestra udělá kterémukoliv muži, bylo nechutné. Že to Alanna udělala Randovi...! Vzpomínala si na snědou, ohnivou zelenou s rtuťovitým humorem a rtuťovitou náladou. „Alanna k němu má větší toh , než může splatit za celý život! A k nám taky. A i kdyby ne, bude si přát, abych ji jen zabila , jen co ji dostanu do rukou!“

„Jen co ji dostaneme do rukou,“ opravila ji Aviendha důrazně.

„Aha.“ Rand se zadíval do poháru. „Chápete, že to nemá smysl. Já... já myslím, že bych se měl vrátit k Nyneivě. Jdeš taky, Min?“ Přes to, co mu řekly, mluvil, jako by tomu nevěřil, jako by ho Min teď mohla opustit. A nebál se toho, jen mluvil odevzdaně.

„Tohle má smysl,“ naléhala Elain. Naklonila se k němu a snažila se ho hlasem přimět, aby přijal, co říká. „Jedno pouto tě nechrání před jiným. Sestry se se stejným mužem nespojují ze zvyku , Rande, protože se o něj nechtějí dělit , ne proto, že by to nešlo. A není to ani proti věžovému zákonu.“ Pochopitelně některé zvyky byly stejně silné jako zákon, alespoň v očích sester. Nyneiva zřejmě každý den víc a víc přejímala aessedaiovské zvyky a důstojnost. Až tohle zjistí, nejspíš proletí stropem. „No, my se o tebe chceme dělit! Budeme se o tebe dělit, jestli s tím budeš souhlasit.“

Jak snadno se to říkalo! Kdysi si byla jistá, že to nedokáže. Dokud si neuvědomila, že Aviendhu miluje stejně tolik co jej, jen jiným způsobem. A Min též, jako další sestru, i když se neadoptovaly. Stáhla by za to Alannu z kůže, jakmile by se jí naskytla příležitost, ale s Aviendhou a Min to bylo jiné. Ty byly její součástí. Jistým způsobem byly jí a ona jimi.

Změkčila tón. „Žádám tě, Rande. My tě žádáme. Prosím, dovol nám se s tebou spojit.“

„Min,“ zamumlal téměř vyčítavě. V očích upřených na Min měl zoufalství. „Tys to věděla, že? Věděla jsi, že jestli je uvidím...“ Potřásl hlavou a nemohl či nechtěl pokračovat.

„O tom poutu jsem to nevěděla, dokud mi to před hodinou neřekly,“ přiznala a podívala se na něj nejněžněji, co u ní kdy Elain viděla. „Ale věděla jsem, doufala, co se stane, jestli je znovu uvidíš. Některé věci se musí stát, Rande. Musí.“

Rand zíral do svého vína snad celé hodiny, než ho vrátil na podnos. „Dobrá,“ pravil tiše. „Nemůžu říct, že jsem to nechtěl, protože to není pravda. Světlo mě za to spal! Ale zvažte následky. Pomyslete na cenu, jakou za to zaplatíte.“

Elain na cenu myslet nepotřebovala. Od začátku to věděla, probírala to s Aviendhou, aby se ujistila, že ona také chápe. Vysvětlila to Min. Vezmi si, co chceš, a zaplať za to, znělo staré rčení. Žádná z nich nemyslela na cenu. Znaly ji a byly ochotné platit. Neměly však času nazbyt. I teď by ji nepřekvapilo, kdyby se rozhodl, že je cena příliš vysoká. Jako by toto rozhodnutí bylo na něm!

Otevřela se saidaru a propojila se s Aviendhou. Usmály se na sebe. Vždycky bylo příjemné dělit se se sestrou o emoce a intimní pocity, uvědomovat si jedna druhou. Bylo to velmi podobné tomu, co budou brzy sdílet s Randem. Tohle si pečlivě promyslela a prostudovala to ze všech úhlů. Všechno, co dokázala zjistit o aielských adopčních tkanivech, jí velice pomohlo. Právě tento obřad jí vnukl celý nápad.