Robert Jordan - Srdce zimy

„V jedné věci má pravdu,“ ozval se Lan přes troubel fajfky stejně klidným hlasem. Další muž, jenž zřejmě nikdy nebyl chlapcem. Oči měl jako modrý led. „Každý v jeho blízkosti je ve velkém nebezpečí. Každý.“ Z nějakého důvodu si Nyneiva odfrkla. Potom položila ruku na kožený tlumok s tvrdými vybouleninami na stole a usmála se. I když po chvíli její úsměv pohasl.

„Cítí snad má první sestra a já nebezpečí?“ chtěla vědět Aviendha a založila si ruce v bok. Šátek jí sklouzl z ramen a spadl na podlahu, ale ona se tak soustředila, že si toho ani nevšimla. „Tento muž k nám má toh , aan’alleine, a my k němu. Musíme to vyřídit.“

Min rozhodila rukama. „Nevím, co má něčí tok s něčím společnýho, ale nepůjdu nikam, dokud si s nima nepromluvíš, Rande!“ Rozhodla se nevšímat si Aviendžina rozhořčeného pohledu.

Rand se s povzdechem opřel o roh stolu a prohrábl si tmavé, narudlé kudrny, jež mu spadaly po ramena. Zřejmě se v duchu hádal sám ze sebou.

„Mrzí mě, že jste dostaly na krk sul’dam a damane ,“ řekl nakonec. Mluvil trochu nešťastně, ale jen trochu. Mohlo mu být líto, že je tu zima. „Taim je měl předat těm sestrám, o kterých jsme si mysleli, že tu jsou s vámi. Ale takovou chybu by mohl udělat asi každý. Možná si myslel, že všechny ty vědmy a moudré ženy, které tu Nyneiva shromáždila, jsou Aes Sedai.“ Usmíval se klidně. Do očí mu ale úsměv nedostoupil.

„Rande,“ štěkla Min varovným tónem.

Měl tu drzost tázavě se na ni podívat, jako by nepochopil. A pokračoval rovnou dál. „A stejně jich tady očividně máte dost, aby tu hrstku žen udržely, než je předám... ostatním sestrám, těm s Egwain. Věci se nikdy nevyvrbí tak, jak očekáváte, co? Kdo by si pomyslel, že pár sester, co utekly před Elaidou, se rozroste v povstání proti Bílé věži? S Egwain jako amyrlin! A Bandou Rudé ruky jako jejím vojskem. Mat tam asi může ještě chvíli zůstat.“ Z nějakého důvodu zamrkal a dotkl se čela, a potom pokračoval tím protivně nedbalým tónem. „No, rozhodně je to zvláštní zvrat událostí. Tímto tempem by mě ani nepřekvapilo, kdyby se ukázalo, že mé přítelkyně ve Věži nakonec seberou dost odvahy, aby vyšly na veřejnost.“

Elain zvedla obočí a podívala se na Nyneivu. Vědmy a moudré ženy? Banda je Egwainino vojsko a Mat je s ní? Nyneivin pokus o vykulenou nevinnost ji označil za vinnou zcela nepochybně. Jestli ho donutí jít za Egwain, zjistí pravdu brzy. V každém případě s ním potřebovala probrat důležitější věci. Ten muž plácal nesmysly, jakkoli nevzrušeně hovořil, a předhazoval jim sousta, o kterých doufal, že po nich skočí, v naději, že odláká pozornost.

„To nepůjde, Rande.“ Elain zaťala ruce do sukní, aby mu nezahrozila prstem pod nosem. Nebo pěstí. Nebyla si jistá, co by to bylo. Ostatní sestry? Opravdové Aes Sedai, to chtěl říci. Jak se opovažuje? A jeho přítelkyně ve Věži! Copak ještě pořád věří tomu divnému dopisu od Alviarin? Hlas měla chladný, pevný a vyrovnaný, nepřipouštějící žádné hlouposti. „Na ničem z toho teď nezáleží, ne teď. Ty, Aviendha, Min a já, o tom si musíme promluvit. A taky promluvíme. My všichni , Rande al’Thore, a ty neodejdeš z paláce, dokud to neuděláme!“

Velmi dlouho se na ni prostě jenom díval, aniž se jeho výraz sebeméně změnil. Poté se slyšitelně nadechl a obličej se mu změnil v žulu. „Miluju tě, Elain.“ Bez odmlky pokračoval, slova se z něj jen hrnula jako voda z protržené přehrady. A jeho tvář byla jako kamenná hráz. „Miluju tě, Aviendho. Miluju tě, Min. A ani o fous míň než ostatní. Nechci jenom jednu z vás, chci vás všechny tři. Tak, tady to máte. Jsem proutník. Teď můžete odejít a ani se neohlídnout. Stejně je to šílené. Nemůžu si dovolit někoho milovat!“

„Rande al’Thore!“ zavřeštěla Nyneiva, „to je ta nejstrašnější věc, jakou jsem kdy od tebe slyšela! Už jenom ten nápad, říkat třem ženám, že je miluješ! Jsi horší než proutník! Okamžitě se omluv!“ Lan vyndal fajfku z úst a jen na Randa zíral.

„Miluji tě, Rande,“ odpověděla Elain prostě, „a třebaže ses nezeptal, ano, chci si tě vzít.“ Slabě se zarděla, ale zanedlouho hodlala být mnohem otevřenější, takže se to moc nepočítalo. Nyneiva pohybovala rty, ale nevydala ze sebe ani hlásku.

„Mé srdce je ve tvých rukou, Rande,“ přidala se Aviendha a jeho jméno vyslovila jako něco vzácného a drahocenného. „Uviješ-li pro mne a mou první sestru svatební věneček, zvednu ho.“ A taky se začervenala a snažila se to zakrýt tím, že se sehnula pro svůj šátek a upravila si ho. Podle aielských zvyků nic z toho vůbec říkat neměla. Nyneiva ze sebe konečně dostala zvuk. Zakvičela.

„Jestli jsi ještě nepochopil, že tě miluju,“ prohlásila Min, „tak jsi slepej, hluchej a mrtvej!“ Ona se rozhodně nečervenala, v tmavých očích měla potutelná světýlka a vypadala, že je jí do smíchu. „A co se svatby týče, no, my tři si to nějak vyřešíme!“ Nyneiva popadla svůj cop oběma rukama a zatahala a ztěžka dýchala nosem. Lan si začal pozorně prohlížet obsah své fajfky.

Rand si prohlížel je tři, jako by ještě jaktěživ neviděl ženu a přemýšlel, co jsou zač. „Všechny jste se zbláznily,“ prohlásil nakonec. „Vzal bych si kteroukoliv z vás – vás všechny, Světlo mi pomáhej! – ale nejde to a vy to víte.“ Nyneiva se zhroutila do křesla a kroutila hlavou a cosi si mumlala, i když Elain zachytila jenom něco o tom, že ženský kroužek spolkne jazyky.

„Musíme probrat ještě něco,“ řekla Elain. Světlo, Min a Aviendha jako by se dívaly na paštiku! Dalo jí práci neusmívat se tak... dychtivě. „V mých komnatách, myslím. Není třeba obtěžovat Nyneivu a Lana.“ Vlastně se spíš bála, že se je Nyneiva bude pokoušet zarazit, až to zjistí. Ta ženská moc ráda používala svou autoritu, když došlo na záležitosti Aes Sedai.

„Ano,“ přitakal Rand pomalu. A potom kupodivu dodal: „Říkal jsem, že jsi vyhrála, Nyneivo. Neodejdu, aniž bychom se ještě viděli.“

„Ach!“ vyhrkla Nyneiva. „Ano. Ovšemže ne. Viděla jsem ho vyrůstat,“ blekotala a pokřiveně se usmála na Elain. „Skoro od začátku. Viděla jsem ho, když začínal chodit. Nemůže odejít, aniž by si se mnou pořádně promluvil.“

Elain si ji podezíravě prohlížela. Světlo, pro všechno na světě, mluvila jako zestárlá chůva. Třebaže Lini nikdy neblábolila. Doufala, že je Lini naživu a v pořádku, ale bála se, že ani jedno není pravda. Proč Nyneiva tohle říká? Ta ženská měla něco za lubem, a jelikož nevyužila svého postavení, aby si to prosadila, šlo o něco, o čem i ona věděla, že to není správné.

Náhle se Rand zavlnil, jako by se vzduch kolem něj vlnil z horka, a všechno ostatní Elain vypadlo z hlavy. Ve chvilce byl... někým jiným, byl menší, tlustší, drsnější a krutější. A tak odpudivý na pohled, že ji ani nenapadlo, že používá mužskou polovici pravého zdroje. Do nezdravě bledého obličeje, jemuž dominovaly chlupaté bradavice včetně té na baňatém nose a nad ochablými rty, mu visely mastné černé vlasy. Zavřel oči a polkl a sevřel křeslo, jako by tu nedokázal stát a dívat se, jak se ony dívají na něj.

„Pořád jsi krásný, Rande,“ sdělila mu laskavě.

„Cha!“ vyprskla Min. „Z toho ksichtu by omdlel i kozel!“ No, byla to pravda, ale říkat to nemusela.

Aviendha se zasmála. „Máš skvělý smysl pro humor, Min Farshaw. Z toho obličeje by omdlelo stádo koz.“ Ach, Světlo, omdlelo! Elain se přestala hihňat právě včas.