Robert Jordan - Srdce zimy

„Můj výcvik novicky,“ zopakovala Nyneiva hluše. Byla by skutečně tuze ráda, kdyby ta ženská pořád nemluvila o visení hlavou dolů. „Ano. No. O tom vážně nechceš slyšet.“ Čtyři pokolení žen s touto schopností? Světlo! Dokonce i dcera po matce byla vzácná. Věž bude Talaan opravdu chtít. Ale to se nestane. „Caire a Tebreille se asi taky milují, co?“ řekla ve snaze změnit téma.

Talaan ohrnula ret. „Má teta je mazaná a prolhaná. Slaví každé ponížení, které může způsobit mé matce. Ale má matka ji srazí, jak si zaslouží. Jednoho dne bude Tebreille sloužit na karavele pod paní plavby se železnou rukou a bolavými zuby!“ Ponuře, spokojeně při té představě kývla. A pak nadskočila jako vykulená laň, když za ní proběhl nějaký sluha. To jí připomnělo původní záměr. Znovu se rozhlédla a rychle řekla: „Během lekcí samozřejmě nesmíš mluvit, ale stačit bude kdykoliv jindy. Ohlas, že mám jít do Věže, a ony ti nedokážou odmítnout. Jsi Aes Sedai!“

Nyneiva na ni valila oči. A při příští lekci na všechno zapomenou? Ta hlupačka viděla , co jí udělaly! „Chápu, jak moc chceš jít, Talaan,“ pravila, „ale –“

„Děkuju,“ přerušila ji Talaan a rychle se poklonila. „Děkuju ti!“ A vyrazila tryskem zpátky.

„Počkej!“ zakřičela Nyneiva a popošla za ní. „Vrať se! Já ti nic neslíbila!“

Sluhové se po ní obraceli a dál vrhali užaslé pohledy jejím směrem, i když se již vrátili ke svým povinnostem. Byla by za tou husou hloupou utíkala, kdyby se nebála, že by pak narazila na Zaidu a ostatní. A ta hlupačka by na ně nejspíš vychrlila, že půjde do Věže a že jí to Nyneiva slíbila. Světlo, nejspíš jim to stejně řekne!

„Vypadáš, jako bys spolkla shnilou švestku,“ poznamenal Lan, jenž se objevil po jejím boku, vysoký, přísně pohledný, v dobře padnoucím zeleném kabátci. Napadlo ji, jak dlouho už tu asi je. Připadalo jí nemožné, že by tak velký, tak působivý muž mohl stát tak nehybně, až ho člověk přehlédl, i bez strážcovského pláště.

„Celej košík,“ zamumlala Nyneiva a přitiskla obličej na manželovu širokou hruď. Bylo příjemné opírat se o něho, cítit jeho sílu, i na chvilku, zatímco on ji jemně hladil. I když si musela odstrčit meč ze žeber. A každý, kdo chtěl zírat na tak veřejný projev lásky, se mohl jít bodnout. Viděla, jak se jedna katastrofa vrší na druhou. I když Zaidě a ostatním řekne, že nehodlá Talaan nikam brát, stejně ji stáhnou z kůže . Tentokrát to před Lanem neutají. Pokud se jí to vůbec podařilo poprvé. Reanne a ostatní to taky zjistí. A Alise! Začnou se k ní chovat stejně jako k Merilille, budou ignorovat její rozkazy a prokazovat jí tolik úcty, kolik jí hledačky větru prokazovaly Talaan. Dostane na krk Alivii a z toho vzejde nějaká pohroma, naprosté ponížení. Poslední dobou se asi k ničemu jinému nehodila, jen k různým způsobům, jak se nechat ponižovat. A každý čtvrtý den bude muset čelit Zaidě a hledačkám větru.

„Vzpomínáš, jak jsi mě včera dopoledne zdržel v našich pokojích?“ zamumlala tiše a vzhlédla právě včas, aby viděla, jak se jeho ustaraný výraz mění v úsměv. Ovšemže si vzpomínal. Zahořely jí líce. Mluvit s kamarádkami byla jedna věc, ale být otevřená k vlastnímu manželovi jí stále připadalo jako něco zcela jiného.

„No, chci, abys mě tam hned teď vzal a asi tak rok mi zabránil cokoliv si oblíknout!“ Nejdřív se kvůli tomu strašně vztekala. Ale on věděl, jak ji přimět zapomenout se vztekat.

Zvrátil hlavu dozadu a z plna hrdla se zasmál. Ona ho po chvíli napodobila. Ale bylo jí do pláče. Vlastně to ani nebyl vtip.

Mít manžela znamenalo, že se nemusela dělit o postel s jinou ženou nebo dvěma a získala i obývací pokoj. Nebyl velký, ale vždycky vypadal útulně, byl tu velký krb a stolek se čtyřmi křesílky. Víc s Lanem rozhodně nepotřebovali. Ale jakmile vstoupili do pokoje, její naděje na soukromí zhasly. Čekala tu první panská, majestátní jako královna a upravená, jako by se právě oblékla, a rozhodně ne v dobré náladě. A v rohu postával hrubě oblečený hrbáč se strašnou bradavicí na nose a těžkým tlumokem přes rameno.

„Tento muž tvrdí, že má něco, co naléhavě chceš,“ hlásila paní Harforová, jakmile předvedla nepatrné pukrle. Velmi malé, i když slušné. Neplýtvala jimi na nikoho kromě Elain. A mluvila stejně protivně na Nyneivu i na chlapíka s bradavicí. „Promiň, že to říkám, ale nelíbí se mi, jak vypadá.“

Jak byla Nyneiva unavená, uchopit pravý zdroj bylo téměř nad její síly, ale podařilo se jí to, jak si vzpomněla na vrahy a Světlo ví co. Lan musel zachytit nějakou změnu v jejím výraze, neboť popošel blíž k tomu muži. Na meč nesáhl, avšak náhle vypadal, jako by již tasil. Jak se mu občas dařilo číst její myšlenky, když jeho pouto patřilo jiné, to netušila, nicméně ji to potěšilo. Podařilo se jí vyrovnat Talaan – přinejmenším v síle! – ale nebyla si jistá, zda by teď dokázala usměrnit natolik, aby převrátila křeslo. „Já nikdy,“ začala.

„Promiň, paní,“ zamumlal honem hrbáč a zatahal se za mastnou kštici. „Paní Thaneová říkala, že mě chcete hned vidět. Prej věc ženskýho kroužku. Něco o Cennovi Buie.“

Nyneiva se otřepala a teprve po chvíli si vzpomněla, že má zavřít pusu. „Ano,“ řekla pomalu s pohledem upřeným na chlapíka. Vnímat cokoliv kromě té hrozné bradavice bylo těžké, ale byla si jistá, že se s ním ještě nikdy nesetkala. Věc ženského kroužku. K tomu by si žádný muž ani nepřičichl. Bylo to tajné. Saidar však držela dál. „Já si... už vzpomínám. Děkuju, paní Harforová. Určitě musíš zařídit spoustu jiných věcí.“

První panská si narážky nevšímala a podezíravě se na ni mračila. Pak se zamračila i na Lana a nechala toho. Kývla, jako by to, že tu Lan je, znamenalo nějaký rozdíl! „Tak vás tu nechám. Urozený pán Lan ho určitě dokáže zvládnout.“

Nyneiva potlačila nával vzteku a skoro nepočkala, až se dveře zavřou, a už se otočila k hrbáči. „Co jsi zač?“ vyjela. „Odkud znáš ta jména? Ty nejsi z Dvouř –“

Ten muž se... zavlnil. Jiné slovo pro to neexistovalo. Zavlnil se a natáhl a náhle tu stál Rand, šklebil se a polykal, v pomačkaných vlňácích s těmi hroznými rudozlatými hlavami na hřbetech rukou a koženým tlumokem přes rameno. Kde se to naučil? Kdo ho to naučil? Odolala pokušení zamaskovat se taky, jen aby mu ukázala, že dokáže totéž.

„Vidím, že ses neřídil vlastní radou,“ řekl Rand Lanovi, jako by tam ona ani nebyla. „Ale proč ji necháváš předstírat, že je Aes Sedai? I když jí to snad opravdické Aes Sedai dovolují, mohla by si ublížit.“

„Protože ona je Aes Sedai, ovčáku,“ odpověděl Lan tiše. A na ni se taky ani nepodíval! A pořád vypadal připravený okamžitě tasit. „A to ostatní... Občas je to silnější než ty. Pochopil jsi?“

Tehdy se na ni Rand podíval. A nevěřícně se zamračil. I když si okatě upravila šátek se žlutými třásněmi. Potřásl hlavou a pravil: „Ne. Máš pravdu. Občas jsi prostě příliš slabý, abys udělal, co bys měl.“

„O čem to vy dva blekotáte?“ vyjela ostře.

„Jen takové ty věci, o kterých se baví muži,“ odtušil Lan.

„Tomu bys nerozuměla,“ dodal Rand.

Zafrkala. Klepy a liché řeči, o ničem jiném se muži v devíti případech z deseti nebavili. Přinejlepším. Unaveně pustila saidar . Neochotně. Před Randem se určitě chránit nemusela, ale ráda by ho ještě chvíli držela, jen tak, i když byla tolik utahaná.