Robert Jordan - Srdce zimy

Talaan šoupala bosýma nohama po zeleném koberci se vzorem a marně se snažila prorazit štít, který Nyneiva snadno udržela, pak si poraženecky povzdechla a sklopila oči. I když se jí dařilo sledovat Nyneiviny příkazy, chovala se, jako kdyby neuspěla, a teď se choulila tak sklíčeně, jako by ji vzpřímeně drželo jenom tkanivo vzduchu.

Nyneiva prameny propustila, upravila si šátek a otevřela ústa, aby Talaan řekla, co udělala špatně. A poukázala – znovu – že nemá smysl snažit se prorazit, pokud nebude o hodně silnější než ta, kdo ji odstíní. Mořský národ zřejmě nevěřil ničemu, co se jim řeklo, dokud se jim to neřeklo desetkrát a neukázalo dvacetkrát.

„Využila proti tobě tvou vlastní sílu,“ poznamenala Senine din Ryal neomaleně, než stačila Nyneiva promluvit. „A zase odlákala tvou pozornost. Je to jako zápas, holka. A to ty umíš.“

„Zkus to znovu,“ přikázala Zaida a kývla tmavou, potetovanou rukou.

Všechna křesla v místnosti byla odsunuta ke zdi, i když nebylo zapotřebí prostor vyčistit, a Zaida lekci sledovala spolu se šesti hledačkami větru v křiklavých červených, žlutých a modrých hedvábných brokátech a jasně obarveném lnu, se spoustou náušnic, kroužků v nose a řetízcích s medailonky. Tak to bylo vždy. Ke skutečné lekci se použila jedna ze dvou učednic – nebo místo učednice donutily Merilille, jak slyšela Nyneiva, pokud sama neučila – zatímco Zaida a nějaká skupina hledaček větru se dívaly. Paní vln pochopitelně nemohla usměrňovat, i když ta tu byla vždy, a žádná z hledaček větru se nemohla ve skutečnosti tak snížit, aby se zúčastnila osobně. Ach, to nikdy.

Podle Nyneivina odhadu byla dnešní skupina dost divná, vzhledem k posedlosti Mořského národa hodnostmi. Zaidina vlastní hledačka větru, Shielyn, seděla napravo. Byla to štíhlá, rezervovaná žena, skoro tak vysoká jako Aviendha, o hodně vyšší než Zaida. Tak to bylo správné, aspoň pokud tomu Nyneiva rozuměla, ale po Zaidině levici byla Senine a ta sloužila na karavele, jednom z menších plavidel Mořského národa, a její bylo nejmenší z nejmenších. Samozřejmě ta svraštělá žena s vrásčitou tváří a šedými vlasy kdysi nosila víc než současných šest náušnic a víc zlatých medailonků na řetízku přes levou tvář. Bývala hledačkou větru paní lodí, než na to místo byla zvolena Nesta din Reas, ale podle jejich zákona, když zemřela paní lodí nebo paní vln, její hledačka větru musela začít znovu na nejnižší úrovni. Ale bylo toho víc než jen úcta k Seninině současné pozici, tím si byla Nyneiva jistá. Rainyn, mladá žena s tvářemi jako jablíčka, také sloužící na karavele, seděla hned vedle ní, a vedle Shielyn zase Kurin, žena s kamennou tváří, připomínající černou řezbu. Díky tomu musely sedět Caire a Tebreille až úplně na kraji, a ty obě byly hledačkami paní vln, se čtyřmi tlustými náušnicemi v každém uchu a se skoro tolika medailonky jako Zaida. Možná proto, aby ty dvě povýšené sestry držely co nejdál od sebe. Nenáviděly se s vášní, které dosáhnou jenom pokrevní příbuzní. Tak to možná bylo. Pochopit Atha’an Miere bylo ještě horší než pokoušet se chápat muže. Žena by se z toho mohla zbláznit.

Nyneiva si jen cosi zamumlala, posunula si šátek a připravila se i s prameny. Čistá radost z toho, že drží saidar , mohla těžko soupeřit s jejím rozčilením. Zkus to znovu, Nyneivo. Ještě jednou, Nyneivo. Udělej to hned, Nyneivo. Alespoň že tady nebyla Renaile. Často chtěly, aby je učila věci, které neznala tak dobře jako jiné – a příliš často věci, které skoro vůbec neznala, jak si neochotně připustila, ve Věži se jí nedostalo většího výcviku – a kdykoliv sebeméně zaváhala, Renaile měla ohromnou radost, že ji vidí se potit. Ostatní ji také donutily se potit, ale neměly z toho tak velkou radost. Rozhodně po hodině byla unavená. Do háje se Sareithou a její pochůzkou!

Udeřila znovu, jenže tentokrát se Talaanin pramen ducha setkal s jejím mnohem lehčeji, než čekala, a její vlastní pramen projel mnohem dál na stranu, než čekala. Náhle z holky vyletělo šest tkaniv vzduchu a Nyneiva je rychle přeřízla ohněm. Přeťaté prameny udeřily zpátky do Talaan, ale než pořádně zmizely, objevilo se šest dalších a rychleji než předtím. Nyneiva sekla. A zírala, když Talaanino tkanivo projelo kolem jejího, obalilo ji a odřízlo od saidaru . Byla odstíněná! Talaan ji odstínila! A navíc, jako poslední ponížení, jí prameny vzduchu pevně spoutaly paže a nohy a pomačkaly sukni. Kdyby se nenechala tak rozčílit Sareithou, nikdy by se to nestalo.

„Ta holka ji má,“ řekla Caire překvapeně. Nikdo by si ani nepomyslel, že je to matka Talaan, podle toho, jak chladný pohled po ní vrhla. Ve skutečnosti Talaan zřejmě vlastní úspěch dost překvapil, okamžitě prameny propustila a sklopila oči.

„Velmi dobře, Talaan,“ pochválila ji Nyneiva, protože to žádná jiná neudělala, ani ji nijak nepovzbudila. Podrážděně škubla šátkem. Nebylo nutné holce říkat, že měla štěstí. Byla rychlá, pravda, ale Nyneiva si nebyla jistá, že dokáže usměrňovat ještě déle. Rozhodně nebyla v nejlepším stavu. „Bojím se, že dneska už nemám čas, takže –“

„Zkus to znovu,“ nařídila jí Zaida a napjatě se předklonila. „Chci se na něco podívat.“ To nebylo vysvětlení ani náznak omluvy, zcela prostě konstatovala fakt. Zaida nikdy nic nevysvětlovala, ani se neomlouvala. Prostě očekávala poslušnost.

Nyneivu napadlo, že jí řekne, že stejně nemůže vidět nic z toho, co dělají, ale hned to zavrhla. Ne se šesti hledačkami větru v místnosti. Přede dvěma dny svůj názor vyjádřila nahlas a rozhodně to nehodlala opakovat. Snažila se to brát jako pokání za mluvení bez přemýšlení, ale moc to nepomáhalo. Přála si, aby je nikdy nenaučila se propojit.

„Ještě jednou,“ řekla stísněně a otočila se k Talaan, „a pak budu muset jít.“

Tentokrát na ten trik byla připravená. Usměrnila a reagovala na její tkanivo obratněji a s mnohem větší silou. Dívka se jen nejistě usmívala. Tak ona si myslela, že se Nyneiva nechá rozptýlit těmi nepatřičnými prameny vzduchu, co? Talaanino tkanivo se kolem ní začalo kroutit a ona hbitě setkala vlastní, aby ho zachytila. Bude připravená, až ta ženská přijde se svými prameny vzduchu. Nebo to možná tentokrát vzduch nebude. Určitě nic nebezpečného. Tohle bylo cvičení. Jenže Talaanin pramen ducha otočku nedokončil a Nyneiva široce minula, když po ní Talaan švihla a zachytila ji. Znovu saidar zhasl a Nyneivu spoutala pouta ze vzduchu.

Opatrně se nadechla. Zřejmě bude muset té mladé ženě poblahopřát. Z tohohle se nedostane. Kdyby měla volnou ruku, vyrvala by si cop z hlavy.

„Zadrž!“ nařídila Zaida, vstala a zamířila k Nyneivě. Červené hedvábné kalhoty jí šustily nad bosýma nohama a rudá šerpa, zavázaná na složitý uzel, se jí houpala u boku. Hledačky větru vstaly také, podle hodnosti. Caire a Tebreille se navzájem ledově nevnímaly, když spěchaly za paní vln, a Senine a Rainyn se postavily dozadu.

Talaan na Nyneivě poslušně podržela štít i pouta, takže ta tu stála jako socha. A soptila jako konvice příliš dlouho na ohni. Odmítla se vrtět jako rozbitá loutka, ale víc by stejně dělat nemohla. Caire a Tebreille si ji prolížely s ledovým přezíráním a Kurin opovržlivě jako každého obyvatele země. Žena s tvrdým pohledem neohrnovala nos a ani se neškaredila, vlastně se vůbec nijak netvářila, ale člověk s ní nemusel být dlouho, aby zjistil její názor. Jen Rainyn se zatvářila nepatrně soucitně, smutně se pousmála.