Robert Jordan - Srdce zimy

„Paní Harforová?“ vykřikla Min a nadšeně se usmála. „Ovšem, jsem to já. A ty jsi jistě právě ta pravá, koho hledám. Obávám se, že jsem se ztratila. Můžeš mi říct, kde najdu Nyneivu z al’Mearů? A Mata Cauthona? Tady ten chlapík má něco, co po něm Nyneiva chtěla.“

První panská se na Randa zamračila, ale hned se zase podívala na Min. Zvedla obočí nad jejím oblečením, nebo možná kvůli tomu, jak bylo zaprášené, ale nezmínila se o tom. „Mat Cauthon? Myslím, že toho pána neznám. Leda by to byl nějaký nový sluha nebo gardista,“ dodala pochybovačně. „A Nyneiva Sedai má plno práce. Asi bude nejlepší, když to převezmu a dám jí to do pokoje.“

Rand se prudce narovnal. Nyneiva Sedai? Proč by ji ostatní – opravdické Aes Sedai – nechávaly hrát tu hru dál? A Mat že tu není? Zřejmě tu ani nikdy nebyl. Před očima mu zavířily barvy, skoro vytvořily obraz, jejž rozeznal. Ve chvilce to bylo pryč, ale on se zapotácel. Paní Harforová se na něj opět zamračila a zafrkala. Nejspíš ho považovala za opilého.

Min se zamračila také, ale zamyšleně, a poklepávala si prstem na bradu. „Myslím, že Nyneiva... Sedai ho chce vidět osobně.“ Zaváhání bylo nepatrné. „Nemohla bys ho doprovodit do jejích pokojů, paní Harforová? Já musím vyřídit ještě něco jiného. Tak se chovej slušně, Nuli, a udělej, co se ti řekne. Hodný chlapík.“

Rand otevřel pusu, jenže než ze sebe dostal slovo, ona vyrazila pryč a málem utíkala. Plášť za ní jen vlál. Světlo ji spal, ona letěla najít Elain! Mohla by všechno zničit!

Tvé plány selžou, protože chceš žít, blázne . Hlas Luise Therina byl drsný a upocený šepot. Přijmi to, že jsi mrtvý. Přijmi to a přestaň mě mučit, blázne! Rand hlas potlačil do tlumeného bzučení, jako by mu v temnotě hlavy bzučela kousalka. Nuli? Co za jméno je Nuli?

Paní Harforová za Min zírala s otevřenou pusou, dokud nezmizela za rohem, a pak si popotáhla tabard, což bylo zbytečné. Obrátila se nesouhlasně na Randa. I se zrcadlovou maskou viděla muže vyššího než ona, ale Reene Harforová nebyla žena, která by se nechala takovou maličkostí vyvést z míry. „Nevěřím ti, Nuli,“ řekla a prudce svraštila obočí, „tak si dávej pozor, pokud máš nějaký mozek. Dobrý pozor si dávej.“

Rand si přidržel řemen od tlumoku a druhou rukou se zatahal za kštici na čele. „Ano, paní,“ zamumlal drsně. První panská by mohla jeho skutečný hlas poznat. Všechno měla odmluvit Min, dokud nenajdou Nyneivu a Mata. Co pod Světlem bude dělat, jestli Min přivede Elain? A možná i Aviendhu? Tu nejspíš taky. Světlo! „Promiň, paní, ale měli bychom si pospíšit. Je nutné, abych Nyneivu viděl co nejdřív.“ Nadhodil si tlumok. „Chtěla to fakt honem.“ Kdyby to vyřídil, než se Min vrátí, mohl by s ní zmizet dřív, než by musel čelit těm dvěma.

„Kdyby to Nyneiva Sedai považovala za naléhavé,“ odsekla tlustá komorná a zdůraznila titul, který on vynechal, „byla by nechala zprávu, že tě čeká. Teď pojď za mnou a svoje poznámky a názory si nech pro sebe.“

Vyrazila bez čekání na odpověď, bez ohlížení, plula s majestátním půvabem. Nakonec co mohl dělat než to, co mu řekne? Jak si vzpomínal, první panská byla zvyklá, že všichni dělají, co jim řekne. Natáhl krok, aby ji dohonil, ale udělal vedle ní jen jeden krok, než na její polekaný pohled couvl, zatahal se za vlasy a zamumlal omluvu. Nebyl zvyklý chodit za nikým. Rozhodně mu to nevylepšilo náladu. Stále se mu trochu točila hlava a cítil špínu. Poslední dobou měl zřejmě špatnou náladu dost často, pokud s ním nebyla Min.

Než se dostali příliš daleko, začali se v chodbách objevovat olivrejovaní sloužící, leštící, oprašující, donášející, odnášející a pobíhající sem a tam. Nepřítomnost lidí, když s Min vycházeli ze skladiště, zřejmě byla vzácná. Zase ta’veren . Sešli po úzkých schodech pro služebnictvo, zabudovaných do zdi, a dole bylo ještě víc lidí. A ještě něco. Spousta žen, které neměly livrej. Domanky s měděnou pletí, malé bledé Cairhieňanky, ženy s olivovou pletí a tmavýma očima, jež rozhodně nebyly z Andoru. Když je viděl, musel se usmát, spokojeně se usmát. U žádné neviděl bezvěkou tvář a hodně z nich mělo vrásky, jež nikdy tvář Aes Sedai nezdobily, ale občas, když se k některé přiblížil, naskočila mu husí kůže. Ony usměrňovaly nebo alespoň držely saidar . Paní Harforová ho taky vedla kolem zavřených dveří, kde ho to svrbělo ještě víc. Za těmi dveřmi musely usměrňovat další ženy.

„Promiň, paní,“ zachraptěl Nuliho hlasem. „Kolik Aes Sedai je v paláci?“

„Do toho ti nic není,“ odsekla. Potom se však na něj ohlédla, povzdechla si a povolila. „Asi ničemu neuškodí, že to víš. Pět, včetně urozené paní Elain a Nyneivy Sedai.“ Do hlasu se jí vloudila pýcha. „Už je to dávno, co tu tolik Aes Sedai požádalo o hostovské právo naráz.“

Rand by se byl zasmál, a docela pobaveně. Pět? Ne, to zahrnovalo i Nyneivu a Elain. Tři opravdové Aes Sedai. Tři! Na těch ostatních nezáleželo, ať byly kdokoliv. Začínal věřit, že ty řeči o stovkách Aes Sedai postupujících na Caemlyn s vojskem znamenají, že by jich tolik mohlo následovat Draka Znovuzrozeného. Místo toho byla i jeho původní naděje, že jich získá pár tuctů, silně přehnaná. Řeči byly jenom řeči. Nebo nějaký Elaidin plán. Světlo, kde je Mat? Hlavou mu zavířily barvy – na okamžik měl dojem, že vidí Matovu tvář – a klopýtl.

„Když sem přijdeš opilý, Nuli,“ vyjela paní Harforová přísně, „odejdeš a budeš toho litovat. Osobně na to dohlídnu!“

„Ovšemže, paní,“ zamumlal Rand a zatahal se za vlasy na čele. V hlavě se mu Luis Therin chechtal šíleným, uplakaným smíchem.

Musel sem přijít – nebylo zbytí – ale už byl připravený toho litovat.

Nyneiva a Talaan, obklopené světlem saidaru , na sebe hleděly ze vzdálenosti čtyř kroků před krbem, kde hořel oheň. Nebo ji možná zahřívá ta námaha, říkala si Nyneiva. Tato lekce již podle zdobených hodin na zdobené krbové římse trvala celou hodinu. Hodina usměrňování bez odpočinku by zahřála každého. Měla tady být Sareitha, ne ona, ale hnědá sestra vyklouzla z paláce a nechala jen zprávu, že má ve městě nutné vyřizování. Careane odmítla učit dva dny po sobě a Vandene pořád odmítala učit kdykoliv kvůli směšné výmluvě, že když učí Kirstian a Zaryu, nemá už na nic jiného čas.

„Takhle,“ pravila a švihla svým pramenem ducha kolem štíhlé učednice Mořského národa ve snaze ji zahnat. Přidala do rány sílu a zahnala dívku ještě dál a zároveň usměrnila třemi různými způsoby vzduch. Jedno tkanivo Talaan přes modrou lněnou halenu trefilo do žeber. Byla to prostá finta, ale dívka překvapeně zafuněla a na okamžik maličko popustila pravý zdroj. V té chviličce Nyneiva přestala tlačit na druhý pramen a švihla po původním cíli. Vrazit na Talaan štít bylo jako praštit se do zdi – až na to, že ji to zaštípalo nejen na dlani, ale na celé kůži, což věc moc nevylepšilo – ale záře saidaru zmizela a poslední dva prameny vzduchu uvěznily Talaan ruce u boků a stáhly jí kolena k sobě.

Velmi dobré provedení, kdyby si to Nyneiva myslela. Ta holka byla hbitá, tkaniva ovládala skvěle. Kromě toho snažit se odstínit někoho, kdo držel jedinou sílu, bylo přinejlepším riskantní a přinejhorším marné, pokud jste nebyly o hodně silnější než druhá žena – a občas i potom – a Talaan jí byla v podstatě rovna. Proto se také neusmála. Připadalo jí to nedávno, kdy sestry žasly nad její silou a věřily, že jen několik Zaprodanců je silnějších. Talaan ale ještě ani nezačala zpomalovat. Byla teprve dítě. Patnáct? Možná mladší! Jen Světlo ví, jaký bude její potenciál. Žádná z hledaček větru se o tom aspoň nezmínila a Nyneiva se nehodlala ptát. Nechtěla vědět, o kolik silnější ta holka Mořského národa bude. Vůbec ne.