Robert Jordan - Srdce zimy

Zaida se Nyneivě podívala do očí. Byly asi stejně vysoké. „Držíš ji co nejpevněji, učednice?“

Talaan se hluboce uklonila a dotkla se čela, rtů a srdce. „Jak přikazuješ, paní vln,“ zašeptala.

„Co to znamená?“ chtěla vědět Nyneiva. „Nech mě jít. Možná vám projde, když takhle zacházíte s Merilille, ale jestli si jenom na chvilku myslíš –!“

„Říkalas, že tento štít se nedá prorazit, pokud nejsi o hodně silnější,“ přerušila ji Zaida. Nemluvila drsně, chtěla však být slyšet. „Světlo dej, zjistíme, jestli nás učíš správně. Je dobře známo, jak Aes Sedai točí pravdou jako na obrtlíku. Hledačky větru, vytvořte kruh. Kurin, ty povedeš. Jestli se osvobodí, dohlédneš na to, aby neuškodila. Na popud... Učednice, přípravte se ji obrátit hlavou dolů, až napočítám do pěti. Jedna.“

Hledačky větru obklopilo světlo saidaru , všechny dohromady, jak se propojily. Kurin tam stála rozkročená, s rukama v bok, jako by stála na palubě lodi. Už z jejího výrazu bylo jasné, že je předem přesvědčená, že odhalí vytáčky, pokud ne otevřenou lež. Talaan se zhluboka nadechla a pro jednou stála rovně, ani nemrkla, jen se úzkostně dívala po Zaidě.

Nyneiva zamrkala. Ne! Tohle jí přece nemohly udělat! Ne znovu! „Říkám vám,“ řekla mnohem klidněji, než se cítila, „neexistuje žádný způsob, jak bych mohla štít prorazit. Talaan je příliš silná.“

„Dvě,“ řekla Zaida a zkřížila ruce na prsou. Na Nyneivu se dívala, jako by tkanivo skutečně viděla.

Nyneiva zatlačila na štít. Jako kdyby tlačila do kamenné zdi. „Poslouchej mě, Za... ehm... paní vln.“ Rozhodně nemělo smysl si ji znepřátelit ještě víc. Tyhle ženské se držely správného oslovení. Držely se příliš mnoha věcí. „Merilille vám určitě řekla o odstínění aspoň něco. Ona složila tři přísahy. Nemůže lhát.“ Egwain měla s tou holí přísah možná pravdu.

Zaida neuhnula, tvářila se stejně. „Tři."

„Poslouchej mě,“ vyhrkla Nyneiva a bylo jí jedno, že mluví trochu zoufale. Možná víc než trochu. Zatlačila do štítu tvrději, pak jak nejvíc to šlo. Klidně by mohla tlouct hlavou do balvanu, mělo by to asi stejný účinek. Instinktivně, byť marně, zápolila s pouty vzduchu, až se jí třásně na šátku třásly. Měla asi stejnou naději, že se osvobodí, jako že prorazí štít, ale nemohla si pomoci. Už ne! To by už nezvládla! „Musíš mě poslechnout!“ „Čtyři.“

Ne! Ne! Už ne! Zoufale škrábala na štít. Možná byl tvrdý jako kámen, jenže byl cítit jako sklo, hladký a kluzký. Cítila za ním pravý zdroj, skoro ho viděla, jako světlo a teplo za hranicí zorného pole. V zoufalství, s funěním, hmatala po celém hladkém povrchu. Měl okraj, jako kruh, zároveň dost malý, aby ho udržela v ruce, a také dost velký, aby pokryl celý svět, ale když se pokusila proklouznout kolem okraje, ocitla se zase uprostřed. Nebylo to k ničemu. Zjistila to už dávno, zkoušela to už dávno. Srdce jí bušilo, jako by jí mělo prasknout. Marně se snažila uklidnit a honem hmatala zpátky k okraji, osahávala ho, aniž by se ho snažila obejít. Bylo tam jedno místo, které bylo... měkčí. Předtím si toho nevšimla. Ten měkký bod – malý hrbol? – vypadal stejně jako všechno kolem a nebyl o moc měkčí, ale ona se proti němu vrhla. A ocitla se zpátky uprostřed. V zoufalství se proti němu vrhala stále dokola a stále ji to vracelo do středu, aniž by se zastavila před dalším útokem. Znovu. Ach, Světlo! Prosím! Musela, než...!

Náhle jí došlo, že Zaida ještě neřekla pět. Lapajíc po dechu, jako by uběhla deset mil, zůstala zírat. Po tvářích a po zádech jí stékal pot. Stékal jí mezi prsa až na břicho. Nohy se jí podlamovaly. Paní vln se jí podívala do očí a zamyšleně si prstem poklepávala na rty. Kruh šesti stále obklopovala záře a Kurin mohla být opovržlivou kamennou sochou, ale Zaida neřekla pět.

„Opravdu se snažila tak silně, jak to vypadalo, Kurin,“ optala se paní vln nakonec, „nebo bylo všechno to zmítání a kňučení jen na ukázku?“ Nyneiva se pokoušela o vzdorné mračení. Ona nekňučela! Nebo ano? Její mračení na Zaidu neudělalo větší dojem než déšť na skálu.

„S takovou silou, paní vln,“ přiznala Kurin váhavě, „že by na zádech unesla brigu.“ Ty černé oblázky jejích očí však stále vypadaly pohrdlivě. Její úctu si získali jen ti, kdo žili na moři.

„Propusť ji, Talaan,“ rozkázala Zaida a štít i pouta zmizely, když se otočila a zadívala se na křesla, aniž by se na Nyneivu ohlédla. „Hledačky větru, až odejde, promluvím si s vámi. Uvidíme se zítra ve stejnou hodinu, Nyneivo Sedai.“

Nyneiva si uhladila pomačkané sukně a podrážděně si roztřásla šátek a pokusila se získat zpět trochu důstojnosti. Nebylo to snadné, jak byla celá zpocená a roztřesená. Ona rozhodně nekňučela! Snažila se nedívat na ženu, která ji odstínila. Dvakrát! Stála tam, měkká jako máslo, s očima upřenýma na koberec. Cha! Nyneiva si přehodila šátek přes ramena. „Zítra je na řadě Sareitha Sedai, paní vln.“ Aspoň hlas měla klidný. „Budu mít práci až do –“

„Tvoje výuka je víc poučná než ostatních,“ pravila Zaida a stále se nenamáhala na ni podívat. „Ve stejnou hodinu, nebo pošlu tvé žačky, aby tě přivedly. Teď můžeš jít.“ A z jejího tónu bylo jasné, že teď odejde .

Nyneiva s námahou polkla námitky. Měly hořkou příchuť. Víc poučné? Co to znamená? Usoudila, že to ani nechce vědět.

Dokud neodejde z místnosti, byla učitelka – Mořský národ lnul ke svým pravidlům. Nyneiva hádala, že nedodržování pravidel by na lodi mohlo vést k potížím, ale byla by ráda, kdyby si uvědomily, že nejsou na lodi – stále byla učitelka, což znamenalo, že nemůže prostě jen tak odejít, jakkoliv by ráda. Horší bylo, že jejich pravidla týkající se učitelek mezi suchozemci byla naprosto jasná. Mohla prostě odmítnout spolupracovat, ale kdyby o vlásek porušila dohodu, tyto ženy by to rozšířily z Tearu Světlo ví kam! Celý svět by se dozvěděl, že Aes Sedai porušily slovo. Co by tohle udělalo s Aes Sedai, o tom raději nechtěla přemýšlet. Krev a zatracenej popel! Egwain měla pravdu, Světlo ji za to spal!

„Děkuji, paní vln, že jsi mi dovolila vás učit,“ řekla, uklonila se a dotkla se čela, rtů a srdce. Moc hluboká úklona to nebyla, dnes se jim dostane jen rychlého kývnutí. No, dvou. Hledačky větru taky jedno vyžadovaly. „Děkuji vám, hledačky větru, že jste mi dovolily vás učit.“ Sestry, které nakonec odejdou k Atha’an Miere, vybuchnou, až zjistí, že jim jejich žačky můžou říkat, co učit a kdy, a dokonce jim rozkazovat, co mají dělat, když nebudou učit. Na plavidle Mořského národa stála suchozemská učitelka nad obyčejným plavčíkem, ale jen o kousek. A sestry ani nedostanou ty měšce nacpané zlatem, používané k nalákání jiných učitelů na palubu.

Zaida a hledačky větru reagovaly stejně, jako kdyby poslední plavčík ohlásil, že odchází. Takže stály v hloučku, mlčely a okatě čekaly, až odejde, a nebyly zrovna trpělivé. Jen Rainyn se po ní aspoň podívala. Po všem, co bylo řečeno a uděláno, byla jen hledačkou větru. Talaan stála pořád na místě, pokorná, hledící na koberec u svých bosých nohou.

S hlavou vztyčenou Nyneiva vyšla z místnosti s tolika cáry důstojnosti, kolik jich sesbírala. Na chodbě popadla dveře oběma rukama a co nejvíc s nimi práskla. Rána, rozléhající se chodbou, ji uspokojila. Vždy mohla tvrdit, že jí uklouzla ruka, kdyby si snad někdo stěžoval.