Robert Jordan - Srdce zimy

„Víme o Cairhienu, Rande,“ řekla a vděčně se spustila do křesla. Ten prokletý Mořský národ jí dával opravdu zabrat! „Proto jsi tady, a takhle oblečenej? Jestli se snažíš schovat před tím, kdo to udělal...“ Vypadal unaveně. Tvrději, než se pamatovala, ale velmi unaveně. Zůstal však stát. Zvláštní, vypadal hodně jako Lan, připravený tasit meč, jejž neměl. Možná pokus ho zabít stačil, aby začal uvažovat rozumně. „Rande, Egwain ti pomůže.“

„Já se neschovávám,“ opravil ji. „Teda dokud nenajdu těch pár mužů, které je potřeba zabít.“ Světlo, mluvil o tom stejně věcně jako Alivia! Proč se s Lanem pořád navzájem prohlížejí a předstírají, že tu ona není? „A stejně, jak by mi asi mohla Egwain pomoct?“ pokračoval a položil tlumok na stůl. Uvnitř bylo něco těžkého. „Ona je asi taky Aes Sedai, co?“ Mluvil pobaveně! „Ona je tu taky? Vy tři a dvě opravdické Aes Sedai. Jenom dvě! Ne. Na tohle nemám čas. Potřebuju, abys mi něco schovala, než –“

„Egwain je amyrlin, ty tupohlavej blbče,“ zavrčela. Bylo hezké, když pro změnu mohla někoho přerušit ona. „Elaida je uchvatitelka. Doufám, že máš dost rozumu, aby ses k ní nepřibližoval! Z toho setkání bys neodešel po svejch, to ti povídám! Je tady pět opravdických Aes Sedai, včetně mě, a tři sta dalších je s Egwain a vojskem, připravené Elaidu svrhnout. Podívej se na sebe! Přes ty tvoje chrabrý řeči tě někdo málem zabil a plížíš se tady převlečenej za pacholka! Kde bys byl ve větším bezpečí než u Egwain? Ani ti tvoji asha’mani by se neodvážili jít proti třem stovkám sester!“ Ach ano, moc pěkné. Snažil se zakrýt překvapení, ale moc mu to nešlo, jen na ni zíral.

„Překvapilo by tě, čeho se mí asha’mani odváží,“ podotkl suše po minutě. „A Mat je asi s Egwaininým vojskem, co?“ Položil si ruku na hlavu a zapotácel se.

Jenom maličko, ale ona vyletěla z křesla dřív, než se narovnal. Uchopit saidar bylo obtížné, ale ona ho popadla oběma rukama za hlavu a namáhavě setkala tkanivo rytí. Snažila se najít lepší způsob, jak zjistit, co léčeného trápí, ale zatím bez úspěchu. Přesto to stačilo. Tkanivo se na něm ještě pořádně neusadilo, a ona zadržela dech. Věděla o ráně v boku, kterou utržil ve Falme a která se nikdy pořádně nezahojila a odolávala všemu léčení, jež znala, jako vřed zla v jeho těle. Teď byla přes starou novější, zpola zahojená rána a v ní také pulsovalo zlo. Jiný druh zla, jako zdrcadlový odraz toho prvního, ale stejně ničivý. A ona se ani jednoho nemohla dotknout jedinou silou. Ani to nechtěla – z pouhého pomyšlení jí naskočila husí kůže! – ale pokusila se. A cosi neviditelného ji zadrželo. Jako ochrana. Ochrana, kterou neviděla. Ochrana ze saidínu?

To ji přimělo přestat usměrňovat a couvnout. Držela se pravého zdroje. I když byla tak utahaná, musela se přimět ho pustit. Žádná sestra nedokázala pomyslet na mužskou polovici pravého zdroje, aniž by nepocítila strach. On se na ni klidně podíval, až se zachvěla. Vypadal jako úplně jiný člověk, než byl ten Rand al’Thor, jehož viděla vyrůstat. Byla velice ráda, že tu je Lan, jakkoliv bylo těžké si to přiznat. Náhle si uvědomila, že se ani nepatrně neuvolnil. Mohli s Randem klábosit jako dva chlapi nad pivem a fajfkou, ale Lan Randa považoval za nebezpečného. A Rand se na Lana díval, jako by to věděl a smířil se s tím.

„Na ničem z toho teď nezáleží,“ pravil Rand a obrátil se k tlumoku na stole. Nyneiva nevěděla, jestli myslel svoje rány nebo to, kde je Mat. Z tlumoku vyndal dvě sošky asi půl lokte vysoké, jedna představovala moudrého vousáče a druhá stejně moudrou, vážnou ženu. Oba na sobě měli rozevlátá roucha a v ruce drželi kouli z průzračného křišťálu. Podle toho, jak se soškami zacházel, zřejmě byly těžší, než vypadaly. „Chci, abys mi je schovala, než si pro ně pošlu, Nyneivo.“ S rukou na sošce ženy zaváhal. „A pro tebe. Budu tě potřebovat, až je použiju. Až je použijeme. Až se postarám o ty muže. To je na řadě první."

„Použít je?“ zapátrala podezíravě. Proč je zabíjení někoho důležitější? To však nebylo právě důležité. „A k čemu? Jsou to ter’angrialy? “

Kývl. „S tímhle se můžeš dotknout největšího sa’angrialu , jaký kdy byl vyroben pro ženu. Prý je zakopaný na Tremalkingu, ale na tom nezáleží.“ Sáhl na sošku muže. „S tímhle se můžu dotknout jeho mužského protějšku. Kdysi mi... kdosi... řekl, že muž a žena, používající ty sa’angrialy , by se mohli postavit i Temnému. A k tomu je možná bude nutné použít, jednou, ale zatím doufám, že postačí k očištění mužské polovice pravého zdroje.“

„Kdyby se to dalo provést, nebyli by to provedli už ve věku pověstí?“ otázal se Lan potichu. Tiše jako ocel vyjíždějící z pochvy. „Kdysi jsi řekl, že by ji kvůli mně mohli zranit.“ Nezdálo se možné, že by jeho hlas mohl ještě víc ztvrdnout, ale ztvrdl. „Kvůli tobě by mohla umřít, ovčáku.“ A z jeho tónu bylo jasné, že to nedovolí.

Rand se mu do modrých očí podíval stejně chladně. „Nevím, proč to neudělali. A je mi to fuk. Musím to zkusit.“

Nyneiva se kousla do rtu. Usoudila, že tohle Rand říká veřejně – z jeho přecházení od veřejného k soukromému, kdy se snažila poznat, co je co, se jí občas točila hlava – ale nevadilo jí, že Lan promluvil sám. Už tak byl hrozný, ale ona měla ráda přímočaré muže. Potřebovala přemýšlet. Ne o tom, jak se rozhodnout. To už udělala. O tom, jak své rozhodnutí podat. Randovi se to nejspíš nebude líbit. Lanovi určitě ne. No, muži vždycky chtěli, aby bylo po jejich. Občas je žena prostě musí naučit, že tomu tak vždy nebude.

„Myslím, že je to báječný nápad,“ prohlásila. Nebyla to tak docela lež. Byl to skvělý nápad, ve srovnání s ostatními možnostmi. „Ale nechápu, proč bych tu měla sedět a čekat, až si mě zavoláš jako nějakou služebnou. Udělám to, ale půjdeme na to všichni.“

Měla pravdu. Nelíbilo se jim to ani trochu.

Další sluha málem upadl, jak se klaněl, a Elain si povzdechla, když kolem něj proplouvala chodbou. Aspoň se snažila plout. Jako správná dědička Andoru, majestátní a vyrovnaná. Ale chtěla by běžet, i když by se jí nejspíš modré sukně zamotaly mezi nohy. Málem cítila, jak ji a její společnice ten muž vyvaleně sleduje. Rozčilovalo ji to jen trochu a brzy to přejde. Jako zrnko písku ve střevíčku. Rand, co si zatraceně myslí, že ví, co je nejlepší pro každého, je jako platanová semínka pod košilí! říkala si. Jestli se mu podaří zmizet jí i tentokrát...!

„Hlavně si pamatujte,“ zopakovala ještě důrazně. „Nedozví se nic o špezích ani o ločidle, ani o ničem podobném!“ Poslední, co potřebovala, bylo, že ji bude chtít „zachránit". Muži takové hlouposti dělávali. Nyneiva tomu říkala, „že myslí svými chlupy na hrudi". Světlo, nejspíš se pokusí vrátit Aiely a Saldejce zpátky do města! Do samotného paláce! Jakkoli bylo hořké si to přiznat, nemohla by mu zabránit, kdyby to chtěl udělat, pokud by nechtěla začít válku, a ani to by možná nestačilo.

„Neříkám mu věci, které nepotřebuje vědět,“ ohrazovala se Min a zamračila se na hubenou vykulenou služku, která se při pukrleti málem rozplácla na červenohnědé dlaždice. Elain se po Min úkosem podívala a vzpomínala, jaké to bylo, když sama nosívala spodky. Napadlo ji, jestli by to nemohla zkusit znovu. Rozhodně byly pohodlnější než sukně. Ale ne holínky s vysokými podpatky, rozhodla se uvážlivě. Min v nich byla skoro tak vysoká jako Aviendha, ale i Birgitte se v nich kolébala, a jak měla Min obtažené spodky a kabát stěží k bokům, působilo to rozhodně pohoršlivě.