Robert Jordan - Srdce zimy

„Ty mu lžeš?“ zeptala se Aviendha podezíravě. I z toho, jak si upravovala tmavou loktuši na ramenou, byl cítit nesouhlas, a na Min se zamračila.

„Ovšemže ne,“ odsekla Min a taky se na ni zamračila. „Ne, pokud to není nutný.“ Aviendha se zasmála, zatvářila se překvapeně a nasadila kamenný výraz.

Co to do nich vjelo? Musely se mít navzájem rády. Prostě musely . Ale obě na sebe civěly jako cizí kočky v malé místnosti už od chvíle, co se setkaly. Ano, na všem se dohodly – vlastně opravdu neměly na vybranou, ne, když ani jedna netušila, kdy toho muže opět dostanou do rukou společně – ale ona doufala, že si zase nebudou předvádět, jak obratně vládnou svými noži. Velmi ledabyle, aniž by skutečně naznačily sebemenší hrozbu, ale také se s tím nijak netajily. Na druhou stranu na Aviendhu udělal docela velký dojem počet nožů, jež u sebe Min nosila.

Jakýsi štíhlý mladý sluha s podnosem plným vysokých cylindrů na kandelábry se jim uklonil, leč naneštěstí zíral tak upřeně, že zapomněl na své břemeno. Chodbu naplnil třesk skla.

Elain si znovu povzdechla. Doufala, že si na nový pořádek všichni brzy zvyknou. Samozřejmě předmětem všeho toho civění nebyla jen sama, ani Aviendha, dokonce ani Min ne, i když ta nejspíš pár pohledů přitáhla. Ne, byly to Caseille a Deni, kráčející v těsném závěsu, kvůli komu všem lezly oči z důlků a sluhové zakopávali. Měla teď osm osobních strážkyň a tyto dvě stály u dveří, když vstala.

Lidé nejspíš civěli proto, že za ní šly gardistky, a zcela určitě proto, že to byly ženy. Na to si ještě nikdo nezvykl. Jak Birgitte tvrdila, že je pořádně vylepší, tak svému slovu rozhodně dostála. Musela na to nahnat všechny švadleny a kloboučnice v paláci, jakmile si Elain včera v noci odešla lehnout. Každá gardistka teď měla jasně rudý klobouk se širokou krempou a dlouhým bílým pérem a přes prsa širokou rudou šerpu lemovanou sněhobílou krajkou, s vyšitými stříbrnými lvy ve skoku. Karmínové kabáty s bílým límcem měly z hedvábí a střih se trochu lišil, aby jim co nejlépe padl. Kabáty sahaly ke kolenům, spodky byly šarlatové, s bílými lampasy. Na zápěstí a kolem krku měly záplavu světlé krajky a černé holínky vyleštěné do vysokého lesku. Vypadaly působivě a dokonce i mírná Deni se trochu nafukovala. Elain tušila, že jakmile budou hotové jejich opasky a pochvy na meče zdobené zlatem a lakované přilby a kyrysy, budou nosit nos ještě víc nahoru. Birgitte nechala vyrobit kyrysy pro ženy, a Elain usoudila, že z toho všem palácovým zbrojířům vypadly oči z důlků!

V této chvíli měla Birgitte spoustu práce s pohovory, aby získala svých dvacet žen. Elain cítila, jak se soustředí, aniž by prováděla nějaké pohyby, takže muselo jít o tohle, pokud si nečetla nebo nehrála dámu nebo neodpočívala. Doufala, že bude mít Birgitte dost práce, aby si až pozdě všimla, že Elain zamaskovala pouto. Tolik se bála, aby Birgitte nevycítila, co nechtěla, aby zjistila, a stačilo se prostě zeptat Vandene. Odpověď byla smutnou připomínkou, jak málo ve skutečnosti ví o tom, co to je být Aes Sedai, zvlášť o věcech, jež ostatní sestry braly za dané. Každá sestra, jež měla strážce, zřejmě věděla, jak na to, a dokonce i ty, které se rozhodly pro celibát.

Zvláštní, velice zvláštní, jak se věci občas vyvrbí. Nebýt osobní stráže, nebýt přemýšlení, jak uniknout jim a Birgitte, nikdy by ji nenapadlo se zeptat a nenaučila by se maskovat, jako například nyní. Ne že by strážím hodlala brzy prchat, ale lepší bylo být připravená předem. Birgitte by ji a Aviendhu rozhodně nenechala potulovat se po městě jenom tak, ať ve dne nebo v noci, teď už určitě ne.

Dorazily k Nyneiviným dveřím a Elain na Birgitte úplně zapomněla. Myslela jen na to, že nesmí pouto maskovat až do poslední chvíle. Na druhé straně dveří byl Rand. Rand, jehož měla občas plnou hlavu, až si říkala, jestli se nechová jako nějaká hlupačka z příběhů, která hodí všechno za hlavu kvůli nějakému muži. Vždy si myslela, že tyto příběhy museli psát muži. Jenže s Randem se občas cítila jako bez mozku. Naštěstí si to on neuvědomoval, díky Světlu.

„Počkejte tady a nikoho nevpouštějte,“ nařídila gardistkám. Nemohla si dovolit vyrušování ani pozornost. Naštěstí byly strážkyně natolik nové, že nikdo nepozná, co jejich uniforma znamená. „Budu tam jen chvilku.“

Zasalutovaly jí, rukou křížem přes prsa, a zaujaly místa vedle dveří. Caseille s rukou na meči, Deni držela dlouhý obušek oběma rukama a usmívala se. Elain si byla jistá, že podle ní ji sem Min přivedla na tajnou schůzku s milencem. Caseille nejspíš taky. Nebyly před nimi zrovna diskrétní, jak by být měly. Jeho jméno žádná nezmínila, ale bylo tu hodně „on tohle“ a „on tamto". Aspoň se žádná nesnažila najít nějakou výmluvu, aby to běžela hned zatepla vyslepičit Birgitte. Pokud mají být její osobní stráž, tak budou její osobní stráž, ne Birgittina. Až na to, že by Birgitte nevynechaly, kdyby pouto zamaskovala příliš brzy.

Uvědomila si, že otálí. Muž, o kterém každou noc snila, byl na druhé straně těch dveří, a ona tady stojí jako pitomec. Čekala tak dlouho, toužila tak dlouho, a teď se skoro bála. Nedovolí, aby se to zvrtlo. S námahou se sebrala.

„Jste připravené?“ Nemluvila tak klidně, jak doufala, ale aspoň se jí hlas netřásl. Žaludek měla stažený do kuličky. To se jí už dost dlouho nestalo.

„Ovšem,“ řekla Aviendha, ale musela nejdřív polknout.

„Jsem připravená,“ přidala se Min chabě.

Vešly bez zaklepání a rychle za sebou zavřely dveře.

Nyneiva vyskočila, celá vykulená, ještě než udělaly dva kroky, jenže Elain si jí ani Lana skoro nevšimla, i když místností se nesla sladká vůně strážcovy fajfky. Rand tady opravdu byl. Bylo těžké uvěřit, že bude. Ten ohavný převlek, jejž jí popisovala Min, byl pryč, zůstaly jen ošuntělé šaty a hrubé rukavice, a on byl... úchvatný.

Když ji spatřil, také vyskočil z křesla, ale ještě než se úplně narovnal, zapotácel se a oběma rukama se chytil stolu a jen se nasucho dávil. Elain popadla pravý zdroj a vykročila k němu, ale pak se zastavila a jedinou sílu propustila. Léčit moc neuměla a navíc se Nyneiva pohnula stejně rychle, obklopila ji záře saidaru a zvedla ruce k Randovi.

Ten couvl a odehnal ji. „Tohle stejně vyléčit nemůžeš, Nyneivo,“ pronesl drsně. „V každém případě jsi zřejmě vyhrála.“ Tvář měl jako masku, zakrývající emoce, ale očima se vpíjel do Elain. A do Aviendhy. Překvapilo ji, že ji to potěšilo. Doufala, že to tak bude, doufala, že se jí to podaří, už kvůli sestře, a teď se vůbec nemusela snažit. Narovnat se pro něj viditelně znamenalo značnou námahu, i odtrhnout od ní a Aviendhy zrak, třebaže se obojí snažil zakrýt. „Už jsme měli být pryč, Min,“ řekl.

Elain spadla brada. „To si myslíš, že jen tak odejdeš, aniž by sis se mnou, s námi, promluvil? “ vypravila ze sebe.

„Muži!“ Vyjely Min a Aviendha zároveň a polekaně se po sobě podívaly. A honem spustily ruce k bokům. Na okamžik, přes rozdílnost téměř ve všem, vypadaly jako zrcadlový obraz ženského znechucení.

„Muži, kteří se mě pokoušeli v Cairhienu zabít, by z tohohle paláce udělali kůlničku na dříví, kdyby zjistili, že jsem tady byl,“ podotkl Rand tiše. „Možná i kdyby jen získali podezření. Min vám asi řekla, že to byli asha’mani. Nevěřte žádnému z nich. Možná až na tři. Damera Flinna, Jahara Narishmu a Ebena Hopwila. Těm byste mohly věřit. Ostatní...“ Zaťal ruce v pěst, aniž si to zřejmě uvědomil. „Občas se ti meč otočí v ruce, jenže stejně ho potřebuješ. Hlavně se držte dál od mužů v černých kabátech. Hele, nemám čas na mluvení. Nejlepší bude, když hned půjdu.“ Mýlila se. Nebyl takový, jak o něm snila. Občas v sobě měl něco z mladého chlapce, ale bylo to pryč, jako by to shořelo. Truchlila kvůli tomu za něho. Usoudila, že on ne, snad nemohl.