Robert Jordan - Srdce zimy

Cestou pryč pokukovala po Aielance. Aviendha od ní šla, jak nejdál to bylo možné, aby ještě zůstala ve stejné chodbě. Na Min se ani nepodívala, když z měšce vytáhla hustě vyřezávaný slonovinový náramek a s uspokojeným úsměvem si ho připjala. Od začátku měla na nose mouchu a Min nechápala proč. Aielové měli být zvyklí na to, že se ženy o muže dělí. To se hodně lišilo od toho, co mohla říci o sobě. Prostě ho jenom milovala tolik, že byla ochotná se o něj dělit, bylo-li to nutné, a s nikým na světě by se o něj nedělila raději než s Elain. S ní to bylo, skoro jako by se ani dělit nemusela. Tahle Aielanka však byla cizí. Elain říkala, že je důležité, aby se navzájem poznaly, ale jak by mohly, když s ní ta ženská odmítá mluvit?

Ale obavami o Elain ani Aviendhu čas nemarnila. To, co měla v hlavě, bylo úchvatné. Rand. Kulička, která jí sdělovala všechno o něm. Jaké bude milování s ním po tomhle, když bude vědět všechno! Světlo! Ovšem on taky bude vědět všechno o ní. Rozhodně si nebyla jistá, jak se jí líbí tohle!

Náhle si uvědomila, že ten uzlíček pocitů a emocí už není stejný jako zpočátku. Byl... rudý, žhavý... jako lesní požár za letního sucha. Co mohlo...? Světlo! Zakopla a jen tak tak se vzpamatovala, aby neupadla. Kdyby věděla, že v sobě má tenhle žár, ten prudký hlad, bála by se ho nechat na sebe sáhnout! Na druhou stranu... Mohlo by to být hezké, vědět, že zažehla taky takový oheň. Nemohla se dočkat, až se přesvědčí, zda bude mít stejný vliv jako... Znovu zakopla a tentokrát se zachytila zdobené truhly. Ach, Světlo! Elain! Měla tvář jako v ohni. Tohle bylo jako nahlížet mezi závěsy!

Honem se pokusila o ten trik, o němž jí Elain vyprávěla, a představila si ten uzlíček emocí zabalený do šátku. Nic se nestalo. Zoufale se pokoušela o totéž, ale ten zuřící oheň tam byl stále! Musela se na to přestat dívat, cítit to. Cokoliv, co by odvedlo její pozornost někam jinam! Cokoliv! Možná kdyby začala mluvit.

„Měla vypít ten bažankový čaj,“ vybreptla. Nikdy neřekla, co vidí, těm, koho se to netýkalo, a i pak pouze v případě, že to chtěli slyšet, ale něco říci musela. „Z tohohle bude mít dítě. Dvě. Kluka a holku. Oba budou zdraví a silní.“

„Ona chce jeho děti,“ zamumlala Aielanka. Zelené oči upírala přímo před sebe, zuby zaťaté, a na čele se jí perlil pot. „Já ten čaj také nevypiju, jestli –“ Otřepala se a zamračila se na Min na druhé straně chodby. „Má sestra a moudré mi o tobě pověděly. Opravdu vidíš u lidí věci, které se stanou?“

„Občas vidím věci, a když vím, co znamenají, tak se stanou,“ odvětila Min. Jejich hlasy, jak na sebe pořvávaly, se nesly chodbou. Sloužící v červenobílých livrejích se po nich otáčeli. Min zašla doprostřed chodby. Vyjde té ženské vstříc na polovinu cesty, víc ne. Aviendha se k ní po chvíli připojila.

Min napadlo, jestli jí má povědět, co viděla, když byly všechny pohromadě. Aviendha Randovi také porodí děti. Čtyřčata! Ale bylo na tom něco divného. Děti budou zdravé, ale stejně na tom bylo něco divného. A lidé často neradi slyšeli o své budoucnosti, i když tvrdili opak. Byla by ráda, kdyby jí někdo řekl, jestli i ona ...

Aviendha šla mlčky, otřela si pot z čela a ztěžka polkla. Min musela taky polknout. Všechno, co Rand cítil, bylo v té kouli. Všechno!

„Ten trik se šátkem u tebe taky nefunguje, co?“ optala se ochraptěle.

Aviendha zamrkala, potemněly jí tváře. O chvíli později dodala: „Tohle je lepší. Děkuji. Já... S ním v hlavě jsem zapomněla.“ Zamračila se. „U tebe to nefungovalo?“

Min nešťastně zavrtěla hlavou. Tohle bylo neslušné! „Ale pomáhá, když mluvím.“ Musela se s touhle ženskou jakkoli spřátelit, jestliže má celá tahle prapodivná záležitost fungovat. „Mrzí mě, co jsem řekla. To o tom tokání. Něco málo o vašich zvycích vím. Jenže na tom chlapovi je něco, co mě nutí být drzá. Nedokážu si dát pozor na jazyk. Jenom si nemysli, že tě nechám mě tlouct nebo do mě rýt. Možná mám toh , ale budem muset najít nějakej jinej způsob. Vždycky ti můžu vyhřebelcovat koně, až budem mít čas.“

„Jsi hrdá jako má sestra,“ zamumlala Aviendha a zamračila se. Co tím myslela? „Taky máš smysl pro humor.“ Jako by mluvila sama k sobě. „Neudělala jsi ze sebe kvůli Randovi a Elain hlupačku, jako by to udělala většina mokřinských žen. A připomínáš mi...“ S povzdechem si hodila loktuši na ramena. „Vím, kde je nějaké oosquai . Když jsi příliš opilá, abys mohla jasně myslet, tak –“ Zadívala se do chodby a ztuhla. „Ne!“ zavrčela. „Ještě ne!“

Přicházelo k nim zjevení, z něhož Min spadla brada. V ohromení na Randa docela zapomněla. Z poznámek věděla, že hlavní kapitán Elaininy gardy je žena a Elainin strážce až do morku kostí, ale víc nic. Tato žena měla přes rameno přehozený silný zlatý, složitě pletený cop. Na sobě měla krátký rudý kabát s bílým límcem a pytlovité bílé kalhoty nacpané do holínek s podpatky stejně vysokými, jaké nosila Min. Kolem ní tančily obrazy a aury, víc, než kdy Min u koho viděla, byly jich snad tisíce, spadaly jedna přes druhou. Žena, která byla Elaininým strážcem a hlavním kapitánem královniny gardy... trochu klopýtla... jako kdyby už v sobě měla příliš mnoho oosquai . Sloužící, kteří ji zahlédli, usoudili, že zrovna mají spoustu práce v jiné části paláce, a zanechali je tři samotné. Zřejmě Min a Aviendhu uviděla, teprve když do nich málem vrazila.

„Tys jí v tom pomohla, že jo?“ vyjela a zaostřila skelné modré oči na Aviendhu. „Nejdřív mi zatraceně zmizí z hlavy a potom...!“ Třásla se, musela se viditelně ovládnout, ale i tak ztěžka dýchala. Zřejmě se jí podlamovala kolena. Olízla si rty, polkla a rozzlobeně pokračovala. „Světlo ji spal, nemůžu se dost soustředit, abych to setřásla! Povídám vám, že jestli dělá, co si myslím, že dělá, tak ji budu kopat třikrát kolem paláce a pak ji ztřískám, co se do ní vejde, že se měsíc neposadí – a vás s ní! – i kdybych musela najít ločidlo , abych to dokázala!“

„Moje první sestra je dospělá žena, Birgitte Trahelion,“ odsekla Aviendha bojechtivě. Přes ten tón měla svěšená ramena a druhé ženě se nepodívala do očí. „Musíš s námi přestat jednat jako s dětmi!“

„Až se zatraceně začne chovat jako dospělá, tak s ní tak budu zatraceně jednat, ale nemá právo dělat tohle , ne v mý prokletý hlavě, to teda ne! Ne v mý –!“ Najednou jí začaly oči vylézat z důlků. Otevřela pusu a byla by upadla, kdyby ji Min a Aviendha nepopadly za ruce.

Zavřela oči a zakňučela: „ Dva měsíce!“ Setřásla je, narovnala se a upřela na Aviendhu modré oči jasné jako voda a tvrdé jako led. „Odstiň ji pro mě a já ti nechám tvůj díl.“ Aviendžin mrzutý, rozčilený pohled po ní jenom sklouzl.

„Ty jsi Birgitte Stříbrný luk!“ vydechla Min. Byla si tím jistá, ještě než ji Aviendha oslovila jménem. Nebylo divu, že se Aielanka chovala, jako by se bála, že ty hrozby splní hned a tady. Birgitte Stříbrný luk! „Viděla jsem tě ve Falme!“

Birgitte sebou trhla, jako by ji štípla, a honem se rozhlédla kolem. Když viděla, že jsou samy, uvolnila se. Trochu. Prohlédla si Min od hlavy k patě. „Ať už vidíš cokoliv, Birgitte Stříbrný luk je po smrti,“ prohlásila bez obalu. „Jsem teď Birgitte Trahelion a to je všechno.“ Trpce zkřivila rty. „Prokletá urozená paní Birgitte Trahelion, když zatraceně dovolíš. Líbala bych ovci o Dni matek, kdybych s tím mohla něco udělat. A kdopak jsi ty, když jsi doma? To vždycky ukazuješ nohy jako nějaká zatracená péřová tanečnice?“