Robert Jordan - Srdce zimy

„Jsem Min Farshaw,“ odvětila Min stroze. Tohle ž e je Birgitte Stříbrný luk, hrdinka stovek pověstí? Ta žena mluvila jako dlaždič! A co znamenalo to, že Stříbrný luk je po smrti? Vždyť tu stojí přímo před ní! Kromě toho ty spousty aur se míhaly příliš rychle, aby je jasně rozeznala, ale byla si jistá, že ukazují na víc dobrodružství, než by jedna žena mohla za život zažít. Zvláštní, některé byly spojené s jakýmsi šeredou, který byl starší než ona, a další s šeredou mnohem mladším než ona, nicméně Min nějak věděla, že to je ten stejný muž. Pověst nepověst, ta nadřazenost ji neuvěřitelně štvala. „Elain, Aviendha a já jsme se právě spojily se strážcem,“ vyhrkla bez přemýšlení. „A jestli to Elain trochu oslavuje, no, měla by sis rozmyslet, než tam vletíš, nebo budeš ty sedat opatrně.“

To stačilo, aby si Randa znovu uvědomila. Ten žár tu stále byl, skoro se nezměnil, ale díky Světlu už nebyl... Krev se jí nahrnula do tváří. Častokrát jí lehával v náručí, chytal dech v zamotaných prostěradlech, ale tohle opravdu vypadalo jako špehování!

„S ním?“ zeptala se Birgitte potichu. „Mateřský mlíko v hrnku! Mohla se zamilovat do chmatáka nebo zloděje koní, ale ona si musí vybrat zrovna jeho, nána jedna pitomá. Z toho, co jsem viděla v tom místě, o kterým jste se zmínily, je ten chlápek příliš hezkej, aby byl pro nějakou ženu dobrej. V každým případě toho musí nechat.“

„Nemáš právo!“ trvala na svém Aviendha mrzutě a Birgitte se zatvářila trpělivě. Sice jen tak tak, ale přece jen trpělivě.

„Může bejt slušná jako talmourská panna, pokud nedojde na to, položit hlavu na katovskej špalek, ale podle mě sebere kuráž, aby si ho pěkně vyzkoušela, a i když udělá to, co udělala předtím, za chvíli na to zapomene a já ji budu mít zase v hlavě. A já tím už znova zatraceně projít nechci!“ Narovnala se, očividně připravená jít se Elain postavit.

„Ber to jako dobrý vtip,“ zaprosila Aviendha. Zaprosila! „Prostě ti provedla dobrý vtip, to je vše.“ Z toho, jak Birgitte ohrnula pysk, bylo jasné, co si o tom myslí.

„Elain mi prozradila jeden trik,“ vyhrkla Min a popadla Birgitte za rukáv. „U mě nefungoval, ale možná...“ Naneštěstí, jakmile to vysvětlila...

„Pořád je tam,“ procedila Birgitte po chvíli mezi zuby. „Uhni mi z cesty, Min Farshaw,“ pronesla a uvolnila si ruku, „nebo –“

„ Oosquai! “ vykřikla Aviendha zoufale a doopravdy lomila rukama! „Vím, kde je oosquai! Když se opiješ...! Prosím, Birgitte! Já... se sama zavážu, že tě budu poslouchat, jako učednice paní, ale prosím, neruš ji! Nezahanbi ji!“

„ Oosquai? “ zahloubala se Birgitte a pohladila si bradu. „To je něco jako pálenka? Hmm. Myslím, že holka se červená! Většinou se opravdu chová slušně, víte. Vtip, povídáš?“ Náhle se zazubila a rozhodila ruce. „Tak mě doveď k tomu tvýmu oosquai , Aviendho. Nevím, jak vy dvě, ale já se hodlám opít, až... no... svlíknu šaty a budu tancovat po stole! A hotovo.“

Min to naprosto nechápala, ani proč Aviendha na Birgitte upřela oči a pak se začala smát, prý že je to „skvělý vtip", ale byla si jistá, že ví, proč se Elain červená, tedy pokud se opravdu červenala. Ta tvrdá koule pocitů v její hlavě se opět změnila v lesní požár.

„Tak půjdem už najít to oosquai? “ zeptala se. „Chci být co nejdřív pod vobraz!“

Když se Elain příštího rána vzbudila, v ložnici bylo zima a na Caemlyn se snášel sníh. Rand byl pryč. Měla ho jenom v hlavě. To postačí. Usmála se. Prozatím to postačí. Líně se protáhla a vzpomínala na svou včerejší noční nevázanost – vlastně celodenní! Nemohla uvěřit, že to udělala! – a usoudila, že by se měla červenat jako rak! Ale chtěla být s Randem nevázaná a nemyslela si, že se bude ještě někdy červenat, ne kvůli něčemu spojenému s ním.

Nejlepší bylo, že jí nechal dárek. Když se probudila, ležela na polštáři vedle ní zlatá lilie ještě s kapkami rosy. Kde květ sehnal uprostřed zimy, to si ani neuměla představit. Ale setkala kolem něj udržování a položila si ho na noční stolek, kde jej uvidí, vždycky když se ráno probudí. Tkanivo ji naučila Moghedien, ale udrží lilii čerstvou navěky, kapky rosy se nikdy neodpaří, a bude jí stále připomínat muže, jemuž dala své srdce.

Ráno jí pokazila zpráva, že Alivia v noci zmizela, což byla vážná věc, která rodinku nesmírně rozrušila. Teprve když se objevila Zaida, protože se Nyneiva neukázala na lekci pro Atha’an Miere, Elain zjistila, že Nyneiva s Lanem také zmizeli z paláce a nikdo nevěděl kdy ani jak. Teprve mnohem později zjistila, že ve sbírce angrialů a ter’angrialů , již vynesly z Ebú Daru, scházejí tři nejsilnější angrialy a kromě toho několik dalších věcí. O některých si byla jistá, že byly určeny pro ženu, jež čeká, že na ni každou chvíli zaútočí jediná síla. Kvůli čemuž vypadala spěšně naškrábaná poznámka, kterou Nyneiva schovala mezi zbytkem, ještě podivněji.

V komnatě ve Slunečním paláci bylo zima, i když v obou krbech hořel oheň, bylo tu položeno několik vrstev koberců a šikmá skleněná střecha dovnitř vpouštěla jasné ranní slunce, pokud ho nezachytil sníh nachytaný na okrajích, nicméně místnost se hodila pro audience. Cadsuane usoudila, že by neměla zabrat trůnní sál. Urozený pán Dobraine zatím neprozradil, že drží Caraline z Damodredů a Darlina Sisneru – jiný způsob, jak jim zabránit v jejich pletichách než držet je pevně ve spárech, neviděla – ale mohl by začít dělat potíže, kdyby podle něj zašla příliš daleko. Na její vkus si byl s tím klukem příliš blízký, než aby ho nutila, a věrný svému slovu. Cadsuane se mohla podívat na svůj život a vzpomínat na neúspěchy, některé trpké, a chyby, jež stály životy, ale tady si nemohla chyby ani neúspěch dovolit. Rozhodně ne neúspěch. Světlo, nejradši by někoho kousla!

„Žádám návrat mé hledačky větru, Aes Sedai!“ Harine din Togara, celá v zeleném hedvábném brokátu, seděla před Cadsuane, rovná jako svíčka, rty stisknuté. Přes tvář bez vrásek měla ve vlasech bílé prameny. Deset roků byla paní vln svého klanu a dávno předtím velela velkému plavidlu. Její paní plavby, Derah din Selaan, mladší žena celá v modrém, seděla na židli umístěné půl lokte za ní, přesně podle jejich protokolu. Ty dvě mohly být sochami zpodobňujícími pobouření, a jejich cizokrajné šperky to ještě podtrhovaly. Ani jedna se nepodívala na Ebena, když se uklonil a nabídl jim stříbrné poháry se svařeným vínem.

Chlapec zřejmě nevěděl, co dělat dál, když si nic nevzaly. Nejistě se zamračil a zůstal ohnutý, dokud ho Daigian nezatahala za červený kabát a s úsměvem ho neodvedla pryč, jako pobavený voláč v tmavě modré s bílým prostřiháváním. Byl to štíhlý mladík s velkým nosem a ušima, který nikdy nebude švihák, natož hezký, ale ona si na něj velmi potrpěla. Usadili se na lavici před krbem a začali hrát kolíbku.

„Tvá sestra nám pomáhá zjistit, co se toho nešťastného dne stalo,“ pronesla Cadsuane uhlazeně a poněkud nepřítomně. Napila se svařeného vína a čekala, aniž by jí záleželo na tom, jestli vidí, jak je netrpělivá. Jakkoliv Dobraine namítal, že podmínky té neuvěřitelné dohody, jež Rafela a Merana uzavřely jménem toho al’Thorovic kluka, se nedají splnit, stejně mohl Mořský národ zvládnout sám. Skoro je nevnímala. Nejspíš to bylo jen dobře. Kdyby se soustředila na Atha’an Miere, musela by se nutit, aby je neplácala jako kousalky, i když ony zdrojem jejího rozčilení nebyly.