Arkadij Strugacki: Hotel U mrtveho alpinisty

Když jsem ujel svých deset mil k řece a zpátky a vrátil se do hotelu, kypěl tam už bouřlivý život.

V bufetu jsem s jistou námahou z Kajsy vypáčil, že sprcha v hotelu funguje jen v přízemí, a tak jsem se rychle rozběhl pro čisté prádlo a ručník. Třebaže jsem hodně pospíchal, přišel jsem pozdě. Sprcha už byla obsazena, uvnitř se ozývalo šplíchání vody a nezřetelné prozpěvování.

Před dveřmi stál Simonet, taky s ručníkem přes rameno. Postavil jsem se za něho a za mě se okamžitě zařadil pan du Barnstoker.

Zapálili jsme si. Simonet se dusil smíchy, rozhlížel se kolem sebe a vyprávěl nám anekdotu o jednom svobodném mládenci, jak přišel na byt k jedné vdově s třemi dcerami. Té první se zbavil celkem snadno a o těch dalších jsme se naštěstí nic nedověděli, protože se ve vestibulu objevila paní Mausesová a zeptala se nás, nešel-li tudy pan Mauses, její manžel a pán. Pan du Barnstoker odpověděl galantně, že bohužel ne. Simonet se olízl a vpil se do paní Mausesové smyslným pohledem.

Já jsem se zaposlouchal do hlasu vycházejícího z koupelny a vyslovil jsem domněnku, že je pan Mauses uvnitř. Tato hypotéza se u paní Mausesové setkala s viditelnou nedůvěrou. Usmála se, potřásla hlavou a sdělila nám, že doma ve vile na rue de Chanel mají dvě vany, jednu zlatou a druhou platinovou. A když jsme se nezmohli na žádnou odpověď, oznámila, že půjde pana Mausese hledat jinam. Simonet vyrazil krátký skřek a okamžitě se nabídl, že ji doprovodí, a tak jsme s du Barnstokerem osaměli. Ne nadlouho. Brzy se k nám připojil pan Hincus, právní zástupce, který se okamžitě začal rozčilovat v tom smyslu, že tady všecko účtujou dvojnásobně a prosím, sprcha funguje jenom jedna. Pan du Barnstoker ho uklidnil — vytáhl mu z jeho ručníku dvě pestrobarevná lízátka na špejli. Hincus ihned zmlkl, a dokonce ztuhl ve tváři, chudinka. Vzal lízátka do ruky, strčil si je do úst a upřel na velikého eskamotéra vyděšený a nedůvěřivý pohled. Zato pan du Barnstoker byl vyvolaným efektem nadmíru spokojen a začal nás bavit tím, že zpaměti násobil a dělil vícemístná čísla.

V koupelně neustále šplíchaly proudy vody, jen zpěv ustal a byl vystřídán nesrozumitelným mumláním. Z horního patra sestupovali těžkým krokem, zavěšeni do sebe, pan Mauses a blonďatý viking Olaf. Dole se rozešli. Pan Mauses cestou upíjel ze svého hrnku a odnesl si ho k sobě za závěsy, viking se beze slova postavil k nám do fronty. Podíval jsem se na hodinky. Čekali jsme už přes deset minut.

Klaply vstupní dveře. Neslyšnými skoky se kolem nás bez zastavení přehnalo děťátko a zanechalo za sebou pach benzínu, potu a voňavek.

A tu jsem si uvědomil, že slyším z kuchyně hlasy hoteliéra a Kajsy — a poprvé se mě zmocnilo jakési zvláštní podezření. Nerozhodně jsem se zadíval na dveře koupelny. Hincus najednou zamumlal cosi nesrozumitelného, odstrčil Olafa ramenem a rozběhl se do vestibulu.

„Poslyšte,“ řekl jsem. „Dneska ráno někdo přijel?“

„Jenom tihle pánové,“ odpověděl du Barnstoker. „Pan Andvarafors a pan… tamhleten malý pán, co zrovna odešel…“

„My jsme přijeli včera večer,“ opravil ho Olaf.

Sám jsem dobře věděl, kdy přijeli. Na okamžik se mi v představách zjevil obraz kostlivce, jak si v proudech teplé vody brouká písničky a myje se v podpaží. Dostal jsem vztek a opřel se do dveří. V koupelně nikdo nebyl. Hučela horká voda puštěná plným proudem, ve vzduchu se vznášela hustá pára, na věšáku visela známá blůza mrtvého alpinisty a na dubové lavici pod ní brumlal a pohvizdoval stařičký tranzistorový přijímač.

„Que diable!“ vykřikl du Barnstoker. „Kde je hoteliér?“

Propukl zmatek. Dupavými kroky v těžkých botách přiběhl hoteliér.

Objevil se Simonet, jako by se vynořil ze země. Nahoře se přes zábradlí nahnulo děťátko s cigaretou přilepenou ke spodnímu rtu. Z vestibulu bázlivě vykoukl Hincus.

„To je neuvěřitelné!“ vykřikoval du Barnstoker rozčileně. „My tady stojíme a čekáme už přinejmenším čtvrt hodiny…“

„Mně se zase někdo válel po posteli,“ oznámilo děťátko shora. „A ručník mám mokrý.“

Simonetovi jiskřila v očích ďábelská radost.

„Pánové, no tak, pánové,“ uklidňoval hoteliér a prosebně gestikuloval.

Nahlédl do koupelny a v první řadě zavřel vodu. Pak sundal z věšáku bundu, vzal tranzistor a otočil se k nám. Tvářil se slavnostně.

„Pánové!“ pronesl dutým hlasem. „Mohu konstatovat pouze fakta.

Toto je JEHO přijímač, pánové. A toto je JEHO bunda…“

Beze slova jsem odstrčil hoteliéra, vstoupil do koupelny a zamkl za sebou. Teprve když už jsem byl svlečený, jsem si uvědomil, že vlastně nejsem na řadě já, nýbrž Simonet, ale nepocítil jsem ani nejmenší výčitky svědomí. Narafičil to on, pomyslel jsem si zlostně.

Tak teď ať čeká! Co vody vyteklo zbytečně…

Když jsem opustil koupelnu, hosté ve vestibulu stále ještě diskutovali o této události. Ovšem neříkali nic nového, a tak jsem se tu nezdržoval.

Na schodech jsem šel kolem děťátka, které stále ještě viselo přes zábradlí. „Jako u blbejch!“ utrousilo vyzývavě, když jsem je míjel.

Neřekl jsem nic a zamířil rovnou do svého pokoje.

Sprcha a příjemná únava způsobily, že se moje zlost zcela vytratila.

Přišoupl jsem si křeslo k oknu, vybral jsem si nejtlustší a nejserióznější knihu a uvelebil jsem se s nohama na desce stolu. Hned při první stránce jsem usnul a probudil jsem se asi za půldruhé hodiny. Slunce už urazilo pořádný kus cesty a stín hotelu ležel teď pod mým oknem.

Podle tohoto stínu jsem měl dojem, že na střeše sedí nějaký člověk. A v rozespalosti jsem si pomyslel, že to bude nejspíš ten únavný vtipálek Simonet a skáče tam z jednoho komínu na druhý a řičí. Znovu jsem usnul, pak mi kniha spadla na podlahu, lekl jsem se a to mě probudilo definitivně. Teď jsem na střeše zřetelně viděl stíny dvou lidí. Jeden bezpochyby seděl, druhý stál. Opalujou se, pomyslel jsem si, a šel jsem se umýt. Při mytí mě napadlo, že by nebylo zlé vypít pro povzbuzení šálek kávy. Zapálil jsem si a vyšel do chodby. Byly už asi tak tři hodiny.

Na podestě jsem se potkal s Hincusem. Sestupoval právě po schodech z půdy a tvářil se nějak podivně. Byl do půl těla vysvlečený, blyštěl se potem, obličej měl zelenavě bílý, vůbec nemrkal a oběma rukama si mačkal na prsa zmuchlané části oděvu. Jak mě zahlédl, prudce sebou trhl a zastavil se.

„Opalujete se?“ zeptal jsem se ze zdvořilosti. „Jen abyste se nespálil.

Nevypadáte dobře.“

Tím jsem projevil péči o bližního svého, a aniž jsem čekal na odpověď, zamířil jsem dolů. Hincus šlapal po schodišti za mnou.

„Dostal jsem chuť něčeho se napít,“ řekl poněkud chraptivě.

„Ale měl byste se obléknout,“ poradil jsem mu. „Co kdyby tam byla paní Mausesová…“

„Ovšem. Přirozeně. Úplně jsem zapomněl.“

Zastavil se a začal si chvatně natahovat košili a bundu. Já jsem zatím zašel do bufetu, kde mi Kajsa dala talířek se studeným rostbífem, chléb a kávu. Hincus, teď oblečený a už ne tak zelený, se ke mně připojil a poručil si něco ostřejšího.

„Simonet je tam taky?“ zeptal jsem se. Napadlo mě, že bychom si mohli zkrátit chvíli kulečníkem.

„Kde?“ zeptal se Hincus přiškrceně a opatrně zvedal k ústům plnou odlivku.

„Na střeše.“

Hincusovi se zatřásla ruka, brandy mu začalo stékat po prstech.