Arkadij Strugacki: Hotel U mrtveho alpinisty

Všichni ostatní účastníci vylíčených událostí jsou dodnes naživu.

Nedávno jsem četl, že du Barnstoker byl vyznamenán Mezinárodní společností iluzionistů, starému pánovi bylo tehdy už devadesát. Slavnostnímu vyznamenání byla přítomna i jubilantova neteř Brunhilda Cannová s manželem, známým kosmonautem Perry Cannem. Hincus si odpykává své doživotí a denně píše žádost o omilostnění. Na počátku jeho trestu na něho byly spáchány dva atentáty. Hincus byl raněn do hlavy, ale dostal se z toho. Dal prý se na řezbářství a docela slušně si tím vydělává. Správa věznice je s ním spokojena.

Kajsa se vdala, má čtyři děti. Loni jsem zajel za Alekem a viděl jsem ji. Bydlí na předměstí Muiru a skoro se nezměnila, je pořád stejně tlustá, pořád stejně hloupá a uhihňaná. Jsem přesvědčen, že celá ta tragédie prošla naprosto mimo její vědomí a ani v nejmenším se jí nedotkla.

S Alekem jsme se velice spřátelili. Hotel U kosmického sombi vzkvétá, v údolí totiž teď stojí dvě budovy. Ta druhá je vystavěna z moderních materiálů, oplývá elektronickými vymoženostmi a neobyčejně se mi líbí. Kdykoli k Alekovi přijedu, ubytuji se ve svém tehdejším pokoji a večery trávíme spolu jako tenkrát u krbu, s pohárem svařeného kořeněného portského. Ach jo, dneska už nám na celý večer vystačí jeden pohár! Alek podstatně zhubl, nechal si narůst plnovous, nos mu zrudl, ale pořád ještě rád mluví oním dutým hlasem a s chutí si ze svých hostů vystřelí. Vždycky je mi u Aleka ohromně dobře, cítím se tady v klidu a pohodě. Jednou se mi však šeptem přiznal, že má teď ve sklepě pro všechny případy schovaný lehký kulomet.

Docela jsem se zapomněl zmínit o bernardýnu Leliovi. Lelius sešel stářím a zcepeněl. Alek s oblibou vypravuje, jak se tenhle podivuhodný pes krátce před svou smrtí naučil číst.

A teď něco o mně. Mnohokrát, opravdu mnohokrát jsem v době nudných služeb, při osamělých procházkách nebo za bezesných nocí uvažoval o všem, co se tehdy přihodilo, a kladl jsem si jedinou otázku: zachoval jsem se správně nebo ne? Formálně ano, nadřízení shledali můj postup přiměřený okolnostem, náčelník mi dokonce vynadal za to, že jsem kufr nevydal hned a vystavoval tak svědky přílišnému nebezpečí.

Za zatčení Hincuse a zajištění více než jednoho miliónu v hotovosti jsem dostal mimořádnou odměnu a do penze jsem šel s hodností vrchního inspektora, tedy s maximem, s nímž jsem vůbec mohl počítat. Dost jsem se natrápil, když jsem psal hlášení o tomhle podivném případu. Musel jsem z oficiální listiny vymýtit jakoukoli narážku na svůj subjektivní vztah k věci a jak se zdá, asi se mi to podařilo.

Každopádně jsem se nestal terčem posměchu, ani člověkem s reputací fantasty. Ovšem v tom hlášení ledacos chybělo. Jak se dá v policejní listině popsat ta děsivá honička na lyžích přes zasněženou pláň? Když někdy marodím a stoupne mi teplota, znovu a znovu se mi v horečce zjevuje ta příšerná, nelidská podívaná a slyším skřek a hvízdot pronikající do morku kostí… Ne, formálně to dopadlo dobře. Kolegové se mi ovšem z legrace někdy posmívají, ale čistě přátelsky, bez zlého úmyslu a škodolibosti. Zgutovi jsem toho řekl víc než ostatním. Dlouho přemýšlel, škrábal se ve svých drátovitých štětinách, cucal smradlavou lulku, ale stejně nic kloudného neřekl, jen mi slíbil, že od něho se to nikdo nedoví. Několikrát jsem na to zavedl řeč s Alekem.

Pokaždé odpovídal jednoslabičně, jen jednou se se sklopenýma očima přiznal, že mu tehdy nejvíc záleželo na tom, aby jeho hosté zůstali naživu a jeho hotel nepoškozen. Myslím, že se později za ta slova styděl a litoval, že se přiznal. A Simonet mi až do své smrti o tom neřekl ani slovo.

Asi to opravdu byli cizinci z kosmu. Nikdy a nikde jsem se nevyslovoval o tom, jaký mám osobní názor na tuto věc. Před komisemi jsem se vždy přísně držel faktů a onoho hlášení, které jsem podal svým nadřízeným. Ale teď už skoro nepochybuji. Když jsme my dosáhli Marsu a Venuše, proč by nemohl někdo jiný přistát na Zemi? A kromě toho je prostě nemožné vymyslet druhou verzi, která by tak detailně vysvětlovala všechna nejasná místa tohoto případu.

Ale copak jde o to, že to byli lidé z kosmu? Hodně jsem o tom uvažoval a dnes mohu říci: ano, jde jenom o to. Jednat s nimi tak, jak jsem jednal já, bylo nejspíš příliš kruté. Celý problém bude asi v tom, že nepřiletěli v pravý čas a nesetkali se s takovými lidmi, s jakými se měli setkat. Narazili na gangstery, na fašisty, na Goldenwassera, na policii. No, dejme tomu. A kdyby se byli setkali s kontrarozvědkou nebo s vojáky? Bylo by to pro ně lepší? Asi sotva…

Ale pořád mám takový mizerný vnitřní pocit. To se mi při žádném jiném případu nestalo. Všechno jsem přece udělal správně, jsem čistý před bohem, zákonem i lidmi, a přesto mám mizerný pocit. Někdy je to k nevydržení, a tu toužím po tom najít někoho z nich a prosit je o odpuštění. Myšlenka, že někdo z nich se možná ještě pohybuje mezi lidmi, neznámo v jaké podobě, tato myšlenka mi nedává pokoje. Dokonce jsem vstoupil do společnosti Adama Adamského, vytahali ze mě spoustu peněz, než jsem pochopil, že to všechno je jenom žvanění a že mi nikdy nepomohou najít přátele pana Mausese a Luarvika…

Když se cítím obzvlášť zle, sedne si vedle mě manželka a začne mě utěšovat. I kdybych prý nebyl Mausesovi kladl překážky a jim všem se podařilo uniknout, stejně prý by to bylo skončilo velikou tragédií, protože v tom případě by byli gangsteři přepadli hotel a nejspíš by byli zabili všechny, kteří v domě zůstali. To všechno je naprosto správné. Sám jsem ji naučil tohle říkat, jenže na to ona už zapomněla a připadá jí, že je to její vlastní myšlenka. Ale přesto mi její útěcha přináší trošinku úlevy. Ne však nadlouho. Jen do té chvíle, než si uvědomím, že Simone Simonet mi až do své smrti neřekl jediné slovo. A přitom jsme se setkali několikrát, u soudu s Hincusem, v televizi, na zasedání četných komisí, a přesto mi neřekl ani jedno jediné slovo.

Ani jediné slovo. Ani jediné.