Zatřásl spodním rtem.
„To by nešlo, to je špatně. Předně nemáme dovoleno navazovat oficiální kontakt. Mě sem vyslali jenom jako pouhého pozorovatele.
Dopustil jsem se spousty chyb, ale všechny by se daly napravit…
Ovšem nedostatečně připravený kontakt by mohl mít pro váš i pro náš svět nedozírné následky… Jenže v této chvíli dokonce ani tohle není to nejdůležitější, inspektore. Bojím se o Luarvika. Není přizpůsoben vašim podmínkám, nikdy se nepředpokládalo, že by na vaší planetě musel strávit víc než den a noc. A kromě toho má poškozený skafandr, sám to přece víte, že nemá ruku… Je už přiotráven… slábne každou hodinou…“
Zaťal jsem zuby. Ano, na všechno měl připravenou odpověď.
Neměl jsem se čeho chytit. Ani jednou se mi nepodařilo ho zaskočit Všechno bylo dokonale logické. Musel jsem uznat, že nebýt přitom řeč o všelijakých těch skafandrech, kontaktech a pseudosvalech, byly by mě takové výpovědi plně uspokojily. Pociťoval jsem lítost, nutkání podat jim pomocnou ruku, začal jsem ztrácet nezaujatost…
Jak to vlastně je? Právnické výhrady mám jedině vůči Mausesovi.
Luarvik je formálně čistý, ačkoli i on může být spolupachatelem.
Ovšem nad tím bych ještě dokázal přimhouřit oči… Tak dobře. Zamknu Mausese a… A co dál? Vydám Luarvikovi přístroj? Co vlastně o tom přístroji vím?
Když nechám stranou všechna slova, bez ohledu na to, jsou-li pravdivá nebo ne, zůstávají tu dva nesporné fakty. Zákon vyžaduje, abych tyto lidi zadržel až do vysvětlení všech okolností… To je fakt číslo jedna. A fakt číslo dvě je, že tito lidé chtějí odejít. Není důležité, čemu se chtějí ve skutečnosti vyhnout, zda zákonu, gangsterům nebo předčasnému kontaktu… Prostě chtějí odejít. Toto jsou dva fakty a stojí diametrálně proti sobě.
„Jděte,“ řekl jsem Mausesovi. „A zavolejte sem Luarvika.“
Mauses se hřmotně zvedl a odešel.
Opřel jsem se lokty o stůl a položil si hlavu do dlaní. Parabelum mi příjemně chladilo pravou tvář. Letmo jsem si pomyslel, že teď tuhle pistoli s sebou tahám na každém kroku jako Mauses svůj hrnek.
Byl jsem směšný. Byla to hrozná představa, jak budou na hlavní správě mluvit o téhle historii. Lovec přízraků… Pronásledovatel Venušanů…
Nevadí. Kdyby nic jiného, Hincuse jsem polapil. A Mausese už taky nepustím. Ať se smějou, ale Mausese nepustím. Ať se smějou podle libosti, ale tajemství Druhé národní, tajemství přepadení obrněného vozu a řada jiných tajemství bude odhalena… Tak a je to. Smějte se, pro mě za mě, jen se smějte… A jestli je v tom navíc zapletená politika, to se mě netýká. Jsem obyčejný policista a politikou ať se zabývají ti, kteří jsou od toho.
Zavrzaly dveře a já jsem se rychle vzchopil. Ale nebyl to Luarvik.
Do místnosti vstoupil Simonet a hoteliér. Ten přede mě postavil koflík kávy, Simonet si vzal ode zdi židli a sedl si proti mně. Připadal mi nějak přepadlý a zažloutlý.
„No, tak co jste vymyslel, inspektore?“ zeptal se.
„Kde je Luarvik? Poslal jsem pro Luarvika.“
„Luarvikovi je hrozně zle,“ řekl Simonet. „Mauses s ním provádí nějaké procedury.“ Nenávistně vycenil zuby. „Vy ho zničíte, Glebski, a to bude od vás zhovadilost. Znám vás sice teprve dva dny, ale rozhodně jsem nečekal, že se z vás vyklube obyčejná byrokratická krysa.“
Volnou rukou jsem vzal šálek, zvedl ho k ústům a zase postavil zpátky na stůl. Nemohl jsem se na kávu ani podívat. Už jen z její vůně se mi zvedal žaludek.
„Nechtě si to. Jste všichni žvanilové. Alek se stará o svůj podnik a vy, Simonete, vy jste obyčejný intelektuál na dovolené…“
„A co jste vy?“ vyhrkl Simonet. „O co se staráte vy? Chcete si vysloužit další frčku na uniformu? Jste obyčejnej policejní pěšák. Jednou za život vám osud předhodil sousto. Poprvé a naposledy v životě. Měl jste v rukou opravdu významné rozhodnutí a vy se chováte jako ten nejposlednější zabedněnec…“
„Držte hubu,“ řekl jsem unaveně. „Přestaňte žvanit a aspoň na minutu se docela obyčejně zamyslete. Jak vidím, starou belu se vyznáte v zákonech. Myslíte si, že jsou jedny zákony pro lidi a jiné zákony pro upíry. Ale konečně, to nechme stranou. Připusťme, že to jsou hosté z kosmu. Připusťme, že byli bez vlastní viny podvedeni. Veliký kontakt… Družba světů a tak dále… Ptám se, co dělají u nás na Zemi?
Mauses se sám přiznal, že je pozorovatelem. Co vlastně tady pozoruje?
Nešklebte se, nešklebte se… Teď se pohybujeme na úrovni fantastiky a ve fantastických románech, pokud si vzpomínám, se hosté z kosmu zabývají na Zemi špionáží a připravují vpád. Jak bych měl podle vás postupovat za takové situace já, úředník a byrokratická krysa?
Musím splnit svou povinnost nebo ne?“
Simonet mlčky cenil zuby a civěl na mě. Hoteliér přistoupil k oknu a vytáhl žaluzii. Ohlédl jsem se po něm.
„Proč jste to udělal?“
Hoteliér neodpověděl hned. Přitiskl tvář ke sklu a rozhlížel se po nebi.
„Ale pořád sleduju oblohu, Petře,“ řekl pomalu, aniž se otočil.
„Čekám, Petře, čekám… Měl byste té holce nařídit, aby se vrátila do baráku. Tam na sněhu je báječným terčem…“
Položil jsem parabelum na stůl, vzal oběma rukama koflík a se zavřenýma očima si několikrát lokl. Báječným terčem… Všichni jsme tady báječnými terči. No nic, snad to dobře dopadne… A najednou jsem ucítil, jak mi zezadu silné ruce stiskly lokty. Otevřel jsem oči a trhl sebou. V klíční kosti se ozvala tak prudká bolest, že jsem div neztratil vědomí.
„To nic, Petře, to nic,“ řekl hoteliér vlídně. „Musíte to vydržet.“
To už si Simonet se starostlivým a trochu provinilým výrazem zastrkoval moje parabelum do kapsy.
„Vy zrádci!“ pronesl jsem s údivem.
„To ne, Petře,“ řekl hoteliér. „Ale člověk musí být rozumný. Ne samým zákonem živo jest lidské svědomí.“
Simonet ke mně opatrně obloukem přistoupil a poplácal mě po kapse. Klíče zazvonily. Už předem mi naskočil studený pot v očekávání prudké bolesti a trhl jsem sebou. Nebylo to nic platné. Když jsem přišel k sobě, odcházel už Simonet z místnosti s kufrem v ruce. Hoteliér mě stále ještě držel za lokty a znepokojeně popoháněl Simoneta: „Pospěšte si, Simonete, pospěšte si. Je mu mizerně…“
Chtěl jsem něco říct, ale nemohl jsem popadnout dech, jenom jsem zachroptěl. Hoteliér se ke mně starostlivě sklonil.
„Proboha, Petře,“ zamumlal, „vy jste k nepoznání…“
„Banditi!“ zasípal jsem. „Zločinci…“
„Ano, ano, ovšem,“ souhlasil hoteliér odevzdaně. „Všechny nás zavřete a dobře uděláte. Jenom teď to chvilku vydržte, necukejte se…
Vždyť vás to musí hrozně bolet a já vás prozatím stejně nepustím.“
Ano, nepustí. Už dřív jsem postřehl, že to je chlap jako medvěd, ale takovou sílu jsem u něho přece jenom nepředpokládal. Zvrátil jsem se na opěradlo židle a přestal jsem klást odpor. Šly na mě mdloby, zmocňovala se mě tupá lhostejnost. A kdesi v nejhlubším nitru duše se tetelila slabá jiskřička úlevy, že teď už vývoj situace nezávisí na mně, odpovědnost vzali na sebe jiní. Zřejmě jsem znovu ztratil vědomí, protože najednou jsem byl na podlaze, hoteliér vedle mě klečel a přikládal mi ledový mokrý hadr na čelo. Jen jsem otevřel oči, přiložil mi k ústům hrdlo láhve. Byl hrozně bledý.
Читать дальше