Arkadij Strugacki: Hotel U mrtveho alpinisty

Někdo tiše, ale naléhavě klepal na dveře.

„Kdo je tam,“ houkl jsem a chvatně jsem šátral rukou po pistoli.

„To jsem já,“ ozval se Simonetův hlas. „Otevřte!

„Co je? Vrtulník?“

„Ne. Ale musím s vámi mluvit. Otevřte!“

Skřípal jsem bolestí zuby, když jsem vstával. Nejdřív jsem se postavil na všechny čtyři, teprve pak, opřen o sejf, jsem se zvedl na nohy.

V rameni mě strašně bolelo. Obvaz se mi svezl na oči, bradu jsem měl oteklou. Rozsvítil jsem, odtáhl pulpit od dveří a otočil klíčem.

Poodstoupil jsem a držel v ruce pistoli připravenou ke střelbě.

Simonet se tvářil vítězoslavně a soustředěně, i když na něm bylo znát jisté vzrušení.

„Ohó!“ spustil. „Vy jste tu jak v obležené pevnosti. Už to není třeba. Nikdo se vás nechystá přepadnout.“

„To právě nevím!“ řekl jsem zarputile.

„No ovšem, vy tady nevíte nic,“ řekl Simonet. „Zatímco jste chrněl, inspektore, vykonal jsem za vás všechnu vaši práci.“

„Ale dejte pokoj!“ pronesl jsem posměšně. „Copak Mauses už má želízka a jeho společnice je zatčená?“

Simonet se zamračil.

„To vůbec není nutné,“ řekl. „Ono je to všechno mnohem složitější, než si myslíte, inspektore.“

„Jenom mi nevykládejte nic o upírech,“ poprosil jsem ho a sedl si obkročmo na židli u sejfu.

Simonet se ušklíbl.

„Žádní upíři. Žádná mystika. Od počátku do konce vědecká fantastika.

Mauses není člověk, inspektore. V tom má náš hoteliér pravdu.

Mauses a Luarvik, to nejsou pozemšťané, to nejsou lidi.“

„Aha, přiletěli z Venuše,“ řekl jsem chápavě.

„To nevím. Možná z Venuše, možná z jiné planetární soustavy, možná ze sousedního vesmíru… O tom nemluvili. Důležité je, že to nejsou lidi. Mauses je na zeměkouli už asi rok. V pozemských záležitostech se pochopitelně nedokázal vyznat. První, koho potkal, byli gangsteři. A ti ho zneužili pro své cíle… Teprve po určité době poznal, co a jak. A když přišel věcem na kloub, rozhodl se, že okamžitě uteče, a taky utekl. Luarvik, to je něco jako pilot, ten řídí přepravu sem a nazpátek. Měli odstartovat včera o půlnoci. Ale v deset večer došlo k nějaké havárii, něco jim v tom přístroji vybuchlo. Důsledkem toho byla lavina a Luarvik se sem musel doplazit po svých… Musíme jim pomoct. Je to prostě naše povinnost.“

Díval jsem se na něho a zdeptaně jsem si pomyslel, že v téhle historii se vyskytuje trochu moc bláznů. Tady mám dalšího cvoka.

„Stručně a jasně. Co ode mě potřebujete?“

„Vydejte jim akumulátor, Petře,“ řekl Simonet.

„Jaký akumulátor?“

„V tom kufru je akumulátor. Energie pro jejich roboty. Olaf není zabit. Vůbec to není živá bytost. Je to robot. Paní Mausesová taky.

Jsou to roboti a potřebují energii, aby mohli fungovat. V okamžiku výbuchu zanikla jejich energetická stanice, zastavil se přívod energie a všichni jejich roboti v okruhu sta kilometrů byli ohroženi. Někteří se zřejmě včas stačili přepojit na své přenosné akumulátory. Paní Mausesovou přepojil na akumulátor sám Mauses… a já, jak si vzpomínáte, jsem ji pokládal za mrtvou. Zato Olaf se z neznámých důvodů přepojit nestačil…“

„Aha,“ řekl jsem. „Nestačil se přepojit, svalil se, ale tak šikovně, že si zlomil vaz. Zakroutil si krkem, rozumíte. Otočil si ho o sto osmdesát stupňů…“

„To je zbytečná ironie,“ řekl Simonet. „U nich jsou to kvaziagonické jevy. Vykloubeniny, asymetrické napínání pseudosvalstva…

Vidíte, ani jsem vám nestihl říct, že paní Mausesová měla tehdy taky zkroucený krk.“

„Tak už dost,“ řekl jsem. „Kvazisvaly, pseudosvaly… Nejste už malý kluk, Simonete. Kdybychom používali arzenálu mystiky a fantastiky, dokázali bychom vysvětlit každý zločin a vždycky by to bylo logické.“

„Čekal jsem takovou námitku, Petře,“ řekl Simonet. „Ale tohle všechno se dá velmi snadno prověřit. Vydejte jim akumulátor a oni ve vaší přítomnosti znovu zapnou Olafa.“

„Z toho nic nebude,“ prohlásil jsem bez váhání. „Proč? Vy jim nevěříte, a tak vám nabízejí důkazy!“

Chytil jsem se za svou ubohou zafačovanou hlavu. Proč já vůbec poslouchám toho žvanila? Dám mu do ruky flintu a poženu ho na střechu, aby byl jako spořádaný občan nápomocen vyšetřování. A Mausesovy zavřu ve sklepě. Sklep má betonový strop, vydrží i přímý zásah.

A Barnstokerovy tam zavřu taky a Kajsu taky. A budeme se bránit.

„No, proč mlčíte?“ zeptal se Simonet. „Nemáte co říct?“

Měl jsem co říct.

„Nejsem vědec,“ začal jsem pomalu. „Jsem policejní úředník. Ten kufr už je opředen přílišnou spoustou lží… Počkejte, nepřerušujte mě.

Já jsem vás taky nepřerušoval. Poslouchal jsem vás dokonce se zájmem.

Jsem ochoten tomu všemu věřit. Prosím. Dejme tomu, že Olaf a ta ženská jsou roboti. Ale tím hůř. Takové hrozné zbraně v rukou gangsterů, děkuju pěkně. Kdybych mohl, vypnul bych s gustem i paní Mausesovou. A vy mně, policistovi, navrhujete, abych gangsterům vrátil vražedné zbraně. Chápete, co to znamená?“

Simonet se v rozpacích poškrábal na zátylku.

„Poslyšte,“ spustil, „jestli sem vtrhnou gangsteři, máme to všichni spočítaný. S tím poštovním holubem to přece není pravda. Že ne? Na policii tedy spoléhat nemůžeme. A když pomůžeme Mausesovi a Luarvikovi k útěku, budeme mít aspoň čisté svědomí.“

„To snad vy ho budete mít čisté,“ řekl jsem. „Ale já ho budu mít špinavé až hanba. Policista pomáhá k útěku banditům!“

„To nejsou žádní banditi!“ vykřikl Simonet.

„Jsou horší než banditi,“ pokračoval jsem. „Víte o tom, že vyloupili Groenheimův archív? Vy jste snad při nacistech?“

„O tom taky vím,“ řekl Simonet. „Mauses mi všechno pověděl.

Šampión je pravou rukou senátora Goldenwassera, náčelníkem jeho úderných oddílů. Loni v květnu, když ta sebranka provedla puč, byl Šampión jedním z hlavních organizátorů, málem už ho dostali vojáci, ale zamíchal se do toho Mauses. On se v našich záležitostech ani za mák nevyznal… ostatně nevyzná se v nich pořádně ani teď… A tak měl dojem, že tu nejde o puč, ale o lidové povstání, vytáhl Šampióna a ještě dva další lumpy z bryndy a vsugeroval si, že tihle lidé jsou solí země, výkvětem lidstva… A oni se k němu tenkrát přisáli jako pijavice…“

„To si zjistí soud,“ odpověděl jsem chladně.

Simonet se opřel o opěradlo křesla a zadíval se na mě přimhouřenýma očima.

„Teda vy jste ale moula k pohledání, inspektore Glebski,“ řekl.

„To jsem nečekal.“

„Dávejte si pozor na jazyk,“ odpověděl jsem. „Jděte a hleďte si svého. Co máte teď na programu? Smyslové požitky?“

Simonet se kousl do rtu.

„Tak tohle je ten první kontakt,“ zamumlal. „Tak tohle je to setkání dvou světů. Jestlipak se jim to vyplatilo? Přiletí na Zem bůhvíodkud, setkají se s gangstery, a nakonec s takovým ochráncem zákona, jako jste vy, Petře.“

„Neoblbujte mě, Simonete,“ řekl jsem vztekle. „A jděte pryč. Už vás mám po krk.“

Vstal a vykročil ke dveřím. Hlavu měl sklopenou, ramena přihrbená.

Na prahu se zastavil, napůl se otočil a řekl: „Ale budete toho litovat, Glebski. A taky stydět se budete. Moc stydět.“

„Dost možná,“ odpověděl jsem suše. „Ale to už nechtě na mně.

Mimochodem, umíte střílet?“