Arkadij Strugacki: Hotel U mrtveho alpinisty

Ihned se mi zalíbil. Všechno tu svítilo čistotou, na stole ani jediné smítko prachu, za umytým oknem sněžná pláň a nafialovělé hory. V ložnici hospodařila Kajsa. Můj kufr byl otevřen, věci pečlivě rozloženy a rozvěšeny a Kajsa natřásala polštáře.

„Tak tady budete bydlet,“ řekl hoteliér. „Zařiďte se, odpočiňte si, dělejte, co je libo. Lyže, vosky a všechna výstroj je vám k dispozici dole. Když budete něco potřebovat, obracejte se přímo na mě. Hlavní jídlo podáváme v šest, ale kdybyste měl hned teď chuť něco pojíst nebo se osvěžit — mám na mysli něco k napití, řekněte si Kajse. Buďte nám vítán.“

A odešel.

Kajsa se stále ještě babrala s postelí a přiváděla ji do stavu nepředstavitelné dokonalosti. Vytáhl jsem cigaretu, zapálil si a přistoupil k oknu. Byl jsem sám. Pane na nebi, můj ty světe, konečně jsem sám!

Vím, že by se tak nemělo mluvit, dokonce ani uvažovat, ale když ono je v dnešní době tak těžké zařídit si, aby člověk mohl být týden, den nebo aspoň několik hodin docela sám! Já jsem to nečetl, ale můj syn tvrdí, že hlavní metlou moderního člověka je osamělost a odcizení.

Nevím, pochybuji o tom. Buď jsou to všechno básnické výmysly, nebo jsem já takový smolař. Tak či onak dva týdny odcizení a osamělosti je přesně to, co potřebuji. A nemohu si vynachválit, že mě baví být sám se sebou, se svým vlastním tělem, ještě ne příliš starým, poměrně zachovalým, které budu moci postavit na lyže a prohnat tamhle přes celou tu pláň po svištivém sněhu až k nafialovělým skalám, a pak mi bude úplně báječně…

„Mám něco přinést?“ zeptala se Kajsa. „Přejete si něco?“

Zadíval jsem se na ni a Kajsa znovu cukla ramenem a zakryla si tvář. Měla na sobě pestré šaty v pase stažené, které se jí vpředu i vzadu nadouvaly, droboučkou krajkovou zástěrku, ruce měla obnažené, kypré, krk jí obepínal náhrdelník z velkých dřevěných korálů.

„Kdo teď tady u vás bydlí?“ zeptal jsem se.

„Kde?“

„U vás. V hotelu.“

„V hotelu? Tady u nás? No, bydlí se tady…“

„Kdo konkrétně?“

„No kdo? Bydlí tady pan Mauses s paní. V jedničce a dvojce. A taky mají trojku. Ale tam nebydlí. A jsou asi s dcerou. Jenže v tom se nikdo nevyzná. Je to krasavice, pořád dělá oči…“

„Aha, aha,“ poznamenal jsem, abych jí dodal odvahy.

„A taky tu bydlí pan Simonet. Tady naproti. V jednom kuse hraje biliár a leze po stěnách. Vtipálek, ale únavnej. Bude špatnej na nervy.“

Znovu se začervenala a začala pocukávat rameny.

„A kdo ještě?“

„Pan du Barnstoker, hypnotizér z cirkusu…“

„Barnstoker? Ten slavný Barnstoker?“

„Nevím, možná že ano. Hypnotizér… A Brun.“

„Kdo je to Brun?“

„No, má motocykl a chodí v kalhotách.“

„Aha,“ řekl jsem. „To je všechno?“

„Pak tu bydlí ještě někdo. Jenže to je takový nějaký… Prostě stojí.

Nespí, nejí, jenom stojí a stojí…“

„Tomu nerozumím,“ přiznal jsem se.

„Tomu nerozumí nikdo. Zkrátka stojí — jinak nic. A taky čte noviny.

Nebo odnese panu du Barnstokerovi pantofle. A taky nechává šlápoty…

Mokré…“

„No dobře,“ řekl jsem s povzdechem. „Já ti zřejmě neporozumím, Kajso. Ale na tom nezáleží. Půjdu si radši zalyžovat.“

Zamáčkl jsem nedopalek v panensky čistém popelníku a šel jsem se do ložnice převléknout.

V nejbližším okolí hotelu bylo ještě znát, že se tu někdo pokoušel lyžovat, ale jinak byl sněžný příkrov doliny čistý a netknutý jako nové naškrobené prostěradlo. Poskočil jsem několikrát na místě, abych vyzkoušel vázání, zahalekal jsem a rozjel se stále prudčeji proti slunci, s očima přimhouřenýma jednak před jeho paprsky, jednak z rozkoše. Při každém vydechnutí jsem ze svých útrob vyháněl nudu zakouřených kanceláří, zatuchlých papírů, ubrečených vyšetřovaných a brblajících představených, nudu otravných politických sporů a vousatých anekdot, malicherných starostí manželky a invektiv dorůstajícího pokolení… nudu zablácených ulic, chodeb prosycených pachem pečetního vosku, prázdných chřtánů sejfů připomínajících zasažené tanky, vybledlých růžových tapet v jídelně a žlutých tapet pokaňkaných inkoustem v dětském pokoji. Při každém vydechnutí jsem se osvobozoval sám od sebe, od loajálního člověka vysokých mravních kvalit, dbalého zákonů a nařízení, pozorného manžela a vzorného otce, pohostinného kamaráda a přívětivého příbuzného, osvobozoval jsem se od toho s radostí, že se to všechno někam ztrácí, s nadějí, že to všechno nenávratně zmizí, že od této chvíle bude všechno jednoduché, poddajné, křišťálově čisté, že všechno bude plynout v divokém, veselém, mladém rytmu, a cítil jsem, jak je to skvělé, že jsem sem přijel… Jsi chlapík, Zgute, hlava otevřená, děkuju ti, Zgute, i když někdy dovedeš svým slídilům dávat sakramentské kapky… Vida, jakou já mám pořád ještě výdrž, fortel a sílu — dokážu jet takhle, po ideální přímce, sto tisíc kilometrů po ideální přímce, a taky dovedu takhle zatočit, prudce doprava, prudce doleva a zvířit lyžemi tunu sněhu… A přitom jsem už tři roky nejezdil, od té doby, co jsme koupili ten zatracený nový domek…

Ale čert ho vzal, na to teď přece nebudu myslet, k čertu se stářím, k čertu s domkem, k čertu s tebou, Petře, Petře Glebski, loajální úředníku, pomáhej ti bůh…

Pak vlna prvního nadšení opadla a já zjistil, že stojím u silnice, mokrý, udýchaný, od hlavy k patě pocukrovaný sněhem. Stáhl jsem rukavice, otřel si tváře a najednou slyším třaskavý rachot, jako když přistává sportovní dvojplošník. Než jsem si stačil protřít brýle, přehnal se okolo mě nikoli dvojplošník, to snad nemusím zdůrazňovat, ale obrovitý motocykl, jeden z těch nových druhů, které prorážejí zdi a mají na svědomí víc životů než všichni násilníci, lupiči a vrahové dohromady.

Ohodil mě chuchvalci sněhu, já měl brýle v mžiku znovu zacákané a jen koutkem oka jsem postřehl hubenou nahrbenou postavu, černé rozevláté vlasy a konec červené šály trčící dozadu jako prkno…

Když jsem dorazil zpátky k hotelu, vychládal už motocykl pod zápražím. Vedle něho se válely na sněhu obrovské kožené rukavice s kuželovitými nástavci až k lokti. Zapíchl jsem lyže do závěje a znovu jsem se zadíval na motorku. Šel z ní opravdu strach! A mě v té chvíli napadlo, že se tady od příštího roku začne říkat „U mrtvého motocyklisty“.

Hoteliér uchopí nového hosta za ruku, ukáže na probouranou zeď a řekne: „Semhle. Sem narazil rychlostí sto dvaceti mil za hodinu a proletěl celou budovou. A země se zatřásla, když dopadl do kuchyně zároveň s dvaačtyřiceti cihlami.“

Uprostřed vestibulu stál neuvěřitelně dlouhý a hodně nahrbený muž v černém fraku s krovkami až na paty. S rukama za zády přísně plísnil hubené, ohebné stvoření neurčitého pohlaví, půvabně rozvalené v hlubokém křesle. Stvoření mělo malou bledou tvářičku, do poloviny skrytou velikými tmavými brýlemi, spoustou rozcuchaných černých vlasů a červenou chlupatou šálou. Když jsem za sebou zavřel, dlouhatánský muž se odmlčel a obrátil se ke mně. Měl motýlka a ušlechtilý obličej ozdobený aristokratickým nosem. Vteřinku si mě prohlížel, pak našpulil rty, jako by se jimi chystal snášet vajíčka, pokročil mi vstříc a natáhl přitom úzkou bílou dlaň.