Arkadij Strugacki: Hotel U mrtveho alpinisty

Rychle do sebe hodil odlivku, nosem se zhluboka nadechl, otřel si dlaní ústa a řekl: „Ne. Tam není nikdo.“

Podíval jsem se na něho překvapeně. Pevně semkl rty a naléval si druhou štamprli.

„To je zvláštní,“ poznamenal jsem. „Zdálo se mi, nevím proč, že je Simonet taky tam na střeše.“

„Tak se pokřižujte, ať se vám takové věci nezdají,“ odpověděl právní zástupce drsně, obrátil do sebe skleničku a nalil si další.

„Co je to s vámi?“ zeptal jsem se.

Chvíli beze slova pozoroval plnou odlivku.

„Ale nic,“ řekl konečně. „Nepříjemnosti. Může se stát, že má člověk nepříjemnosti?“

Bylo v něm cosi ubohého, co mě obměkčilo.

„Ano, samozřejmě,“ připustil jsem. „Promiňte.“

Vypil třetí skleničku a najednou řekl: „Poslyšte, vy nemáte chuť chvilku se opalovat na střeše?“

„Ne, děkuji,“ odmítl jsem. „Mám strach, že bych se spálil. Mám citlivou pokožku.“

Hincus chvilku uvažoval, pak vzal láhev a zašrouboval víčko.

„Je tam báječný vzduch. A krásný výhled. Celé údolí jako na dlani…

Hory…“

„Pojďte si zahrát kulečník,“ navrhl jsem mu. „Hrajete?“

Poprvé se mi podíval přímo do obličeje malýma, chorobnýma očima.

„Ne,“ odpověděl. „Radši se půjdu nadýchat čistého vzduchu.“

Nato znova odšrouboval láhev a nalil si čtvrtou štamprli. Dojedl jsem rostbíf, dopil kávu a měl jsem se k odchodu. Hincus zíral tupým pohledem na svou skleničku brandy.

„Ať z té střechy nespadnete!“ řekl jsem mu na rozloučenou.

Ušklíbl se a neřekl nic. Znovu jsem vyšel do poschodí. Cvakání kulečníkových koulí jsem neslyšel, a tak jsem zaklepal na dveře Simonetova pokoje. Nikdo se neozval. Za dveřmi sousedního pokoje bylo slyšet nesrozumitelné hlasy, a tak jsem zaklepal tam. Ani tady Simonet nebyl. Du Barnstoker a Olaf seděli u stolu a se zanícením mazali karty.

Omluvil jsem se a zase zavřel. No nic, budu chvíli šťouchat sám.

V podstatě je to jedno. Dokonce je to takhle ještě lepší. Zamířil jsem do kulečníkového sálu a cestou jsem zažil menší šok. Po schodech z půdy sestupovala paní Mausesová a dvěma prsty si přidržovala lem dlouhé přepychové róby. Když mě zahlédla, obdarovala mě okouzlujícím úsměvem.

„Vy jste se taky opalovala?“ plácl jsem v rozpacích.

„Opalovala? Já? Zvláštní nápad!“ Přešla podestu a přistoupila ke mně. „Vyslovujete tak podivné hypotézy, inspektore!“

„Neříkejte mi inspektore, prosím vás,“ požádal jsem ji. „V práci to slyším tak často, že mi to leze krkem…“

„Zbo-žňu-ji policii,“ pronesla paní Mausesová a obrátila své krásné oči ke stropu. „Ty hrdiny, ty odvážlivce… Jste přece odvážlivec, viďte?“

Přišlo to nějak samo od sebe, že jsem jí nabídl rámě a vedl do kulečníkového sálu. Ruku měla bílou, tvrdou a překvapivě studenou.

„Milostivá,“ řekl jsem, „vždyť jste úplně promrzla…“

„Ale ba ne, inspektore,“ odpověděla a hned se zarazila: „Promiňte, ale jak vám mám říkat?“

„Třeba Peter,“ navrhl jsem.

„To by bylo líbezné. Měla jsem přítele Petra, barona von Gottesknecht.

Neznáte se? Ovšem v tom případě musíte vy mně říkat Olgo.

Ale co když to uslyší Mauses?“

Prošli jsem jídelnou a vstoupili do kulečníkového sálu. Byl tam Simonet. Ve stěně sálu byl mělký, ale široký výklenek. V něm ležel Simonet na zádech, obličej měl rudý, vlasy rozcuchané.

„Simone!“ vykřikla paní Mausesová a skryla si tváře v dlaních.

„Co je vám?“

Simonet v odpověď zaskřehotal, vzepřel se nohama a rukama o stěny výklenku a začal se soukat ke stropu.

„Bože můj, vždyť se zabijete!“ vykřikla paní Mausesová.

„Vážně, Simonete,“ přidal jsem se mrzutě, „zlomíte si vaz.“

Ten rošťák však neměl ani nejmenší úmysl se zabíjet nebo si lámat vaz. Došplhal až ke stropu, tam zůstal chvíli viset, každým okamžikem víc brunátněl, pak měkce seskočil a zasalutoval nám. Paní Mausesová zatleskala.

„Vy jste prostě zázrak, Simone,“ prohlásila nadšeně. „Jako moucha.“

„Tak co, inspektore,“ povídal Simonet trochu udýchaně. „Rozdáme si to ke slávě krásné dámy?“ popadl tágo a učinil šermířský výpad.

„Vyzývám vás, inspektore Glebski!“

S těmito slovy se otočil ke kulečníkovému stolu a bez míření rozehnal všechny seřazené koule s třeskotem přes celý stůl, až se mi zatmělo před očima. Ale na ústup už bylo pozdě. Zarputile jsem vzal do ruky druhé tágo.

„Bijte se, pánové, bijte se,“ pravila paní Mausesová. „Krásná dáma tu zanechá závdavek pro vítěze.“ A hodila doprostřed stolu krajkový kapesníček. „Ale sama vás musí opustit.“ Poslala nám vzdušné políbení a vzdálila se.

„Sakramentsky svůdná ženská,“ prohlásil Simonet „K zbláznění hezká.“ Nabral kapesníček špičkou tága, zabořil nos do krajek a blaženě stočil pohled k nebi. „Nádhera! Koukám, že taky nemáte valný úspěch.“

„Protože se mi všude pletete do cesty,“ řekl jsem nabroušeně a znovu srovnával koule do trojúhelníku. „Kdo se vás prosil, abyste byl tady u kulečníku?“

„A proč jste ji vy, hlava maková, zavedl zrovna sem ke kulečníku?“

namítl Simonet zcela oprávněně a znovu jedním šťouchem rozprášil celou pyramidu.

„Přece ji nepovedu do bufetu,“ zabručel jsem a vykročil jsem kolem stolu, abych si vyhlédl nejsnazší kouli ke hře.

„Podívejte,“ ozval se Simonet. Stál u okna a díval se někam stranou.

„Nějaký pitomec sedí na střeše… Pardon. Dva pitomci. Jeden z nich stojí, myslel jsem napřed, že to je komín.“

„To je Hincus,“ zabručel jsem a hledal jsem si nejpohodlnější polohu ke šťouchu.

„Hincus je ten maličký človíček, co pořád brblá?“ zeptal se Simonet.

„Legrační postavička. To Olaf, prosím, to je něco jiného. To je pravý potomek dávných skandinávských vojevůdců. Věřte tomu, pane Glebski.“

Konečně jsem se odhodlal k úderu a netrefil jsem. Takový snadný karambol a já ho neudělal. Zastyděl jsem se. Prohlédl jsem špičku tága, prstem jsem ozkoušel namazání. Všechno bylo v pořádku.

„Jen to nepřehlížejte,“ řekl Simonet a přistoupil ke stolu. „Nemůžete se na nic vymlouvat.“

Šťouchl. Pak ještě jednou, řízně, třaskavě. Zasténal jsem a přistoupil k oknu, abych se na to nemusel dívat. Simonet zahrál ještě jednou a řekl: „Ech, fuj… Hrajte, inspektore.“

Stín sedícího člověka zvrátil hlavu a zvedl ruku s lahví. Pochopil jsem, že je to Hincus. Teď si důkladně lokne a podá láhev tomu stojícímu.

Ale kdo to tam vlastně stojí?

„Tak budete hrát nebo ne?“ zeptal se Simonet. „Co tam máte?“

„Hincus se nalejvá,“ odpověděl jsem. „Ten chlap dneska z té střechy sletí…“

Když se Hincus jaksepatří nalokal, narovnal se opět do původní polohy. Stojícímu nenabídl. Kdo to tam je? Aha, to bude nejspíš děťátko…

Vrátil jsem se ke kulečníku, vybral si nejsnazší kouli a zase jsem zahrál špatně.

„Četl jste Coriolisovy paměti o biliáru?“ zeptal se Simonet.

„Nečetl,“ řekl jsem ponuře. „A nemíním je číst.“

„To já jsem je četl,“ pochlubil se Simonet. Dvěma šťouchy dokončil hru a propukl ve svůj děsivý smích. Položil jsem tágo přes stůl.

„Tak tím jste se připravil o soupeře, Simonete,“ řekl jsem mstivě.