Arkadij Strugacki - Hotel U mrtveho alpinisty

„Teď můžete smrkat do své výhry v naprostém osamění.“

Simonet vzal kapesníček a triumfálně si ho zastrčil do náprsní kapsičky.

„Výborně,“ prohlásil. „Co budeme dělat teď?“

Zamyslel jsem se.

„Půjdu se oholit. Za chvíli se bude podávat jídlo…“

Vyšli jsme do chodby a v té chvíli jsme se potkali s odnoží nebožtíka milovaného bratra pana du Barnstokera. Děťátko nám zastoupilo cestu, opovážlivě zablýskalo vyvalenými skly černých brýlí a řeklo si o cigaretu.

„Tak co Hincus?“ zeptal jsem se a vytáhl jsem krabičku cigaret.

„Je nalitý, jak zákon káže, co?“

„Hincus? Aha, ten…“ Děťátko si zapálilo, našpulilo rtíky do trubičky a vyfouklo dým. „No, že by se nalil, to ne, ale rozjel se pěkně a ještě si vzal flašku s sebou.“

„A to se rozjížděl společně s vámi, ne?“ zajímal se Simonet.

Děťátko opovržlivě odfrklo.

„Starou belu! On mě ani nevnímal. Byla tam přece Kajsa…“

V té chvíli mě napadlo, že už je nejvyšší čas konečně zjistit, je-li tohle chlapec nebo děvče, a tak jsem rozhodil sítě.

„Takže v bufetu jste byli společně?“ zeptal jsem se úlisně.

„Ano. Copak? Policie to nedovoluje?“

„Policie chce znát veškerou vaši činnost.“

„A věda rovněž,“ připojil se Simonet Asi ho napadla stejná myšlenka.

„Pít kávu — to policie nedovoluje?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „A co bylo dál?“

Teď to přijde… Nemůže přece říct: „Dalo jsem si něco k snědku…“

„Nic zvláštního. Byla káva a dorty se šlehačkou. Jinak nic.“

„Před obědem není zdravé jíst sladké,“ řekl Simonet vyčítavě. Byl viditelně zklamán. Jako já.

„Tak dobrá,“ zamumlal jsem. „Půjdu se oholit.“

„Jiné otázky nejsou?“ zavolalo děťátko za námi.

„Ne, nejsou. Pánbůh s vámi.“

Bouchly dveře. Děťátko zašlo do svého pokoje.

„Zajdu si taky něco sníst,“ prohlásil Simonet a zastavil se u podesty.

„Pojďte, inspektore. Do hlavního jídla zbývá ještě víc než hodina.“

Pozvání jsem odmítl a rozešli jsme se. Simonet zadupal botami po schodech a já zamířil do svého pokoje. Když jsem šel kolem dveří pokoje, v němž bylo zřízeno muzeum, zaslechl jsem zevnitř řinčení, cosi se rachotivě převrhlo, ozvalo se tříštění skla a rozzlobené bručení.

Nahlédl jsem tam a spatřil pana Mausese. Jednou rukou držel zvednutý cíp koberce, ve druhé svůj nerozlučný hrnek a štítivě se díval na převržený noční stolek a střepy rozbité vázy.

„Zatracené doupě!“ zachroptěl, když mě uviděl. „Peleš lotrovská!“

„Co tady děláte?“ zeptal jsem se.

Pan Mauses okamžitě vybuchl.

„Co tady dělám?“ zaječel a vší silou trhl kobercem k sobě. Přitom málem ztratil rovnováhu a převrhl křeslo. „Hledám padoucha, kterej se fláká po hotelu, krade věci spořádanejm lidem, dupá v noci po chodbách a nakukuje oknem k mý ženě. A proč to ksakru mám dělat já, když máme v baráku policajta?“

Odhodil koberec a otočil se ke mně. Leknutím jsem ucouvl.

„Nebo mám vypsat odměnu?“ pokračoval stále zběsileji. „Prosím, vypisuju ji. Kolik byste chtěl, inspektore, co? Pět set? Nebo tisíc? Prosím: patnáct set dostane ten, kdo mi najde mý ztracený zlatý hodinky!

Dva tisíce!“

„Vám se ztratily hodinky?“ zeptal jsem se zamračené. To už přestávala být legrace. Zlaté hodinky, to nejsou plstěné pantofle nebo obsazená koupelna.

„Ano!“

„Kdy jste je viděl naposled?“

„Dneska brzy ráno. Ležely na stole.“

Zamyslel jsem se.

„Radím vám,“ řekl jsem po chvíli, „abyste napsal oficiální oznámení. Já pak zavolám policii.“

Mauses se na mě upřeně zadíval a chvíli jsme oba mlčeli. Pak usrkl z hrnečku a řekl: „Nač oznámení a policie, sakra? Nechci, aby se o moje jméno otírali prašiví pisálkové od novin. Proč byste se do toho nemohl pustit sám? Vypsal jsem přece odměnu. Chcete zálohu?“

„Je mi trapné vměšovat se do takového případu,“ namítl jsem.

„Nejsem soukromý detektiv, ale státní zaměstnanec.“

„Dobrá,“ řekl najednou. „Rozmyslím si to…“ Chvilku se odmlčel.

„Možná že se najdou samy. Doufejme, že to je další z nepovedených žertíků. Ale nenajdou-li se hodinky do zítřka, napíšu hned ráno to oznámení.“

Na tom jsme se dohodli a rozešli se každý do svého pokoje.

Nevím, co nového objevil Mauses u sebe, ale u mě bylo novinek plno. Především šikmo přes dveře heslo „Kdykoli slyším slovo kultura, alarmuji policii“. Pochopitelně jsem to strhl, ale to byl teprve začátek.

Stůl jsem měl pokaňhaný klovatinou, nyní už zaschlou. Byla zřejmě vylita přímo z lahvičky, protože ta se válela o kousek dál. A uprostřed této ztuhlé louže trůnil list papíru. Vzkaz. Idiotský vzkaz.

Kostrbatými tiskacími písmeny na něm bylo napsáno: „Panu inspektoru Glebskému se dává na vědomost, že se v hotelu toho času zdržuje pod jménem Hincus nebezpečný gangster, maniak a sadista, známý ve zločineckých kruzích pod přezdívkou Bubo. Je ozbrojen a ukládá o život jednoho z hotelových hostů. Pan inspektor se naléhavě prosí, aby podnikl nějaké opatření.“

Byl jsem tak rozzuřen a ohromen, že jsem musel text přečíst dvakrát, než jsem pochopil jeho smysl. Pak jsem si zapálil a rozhlédl se po pokoji. Stopy jsem samozřejmě žádné neobjevil. Rozložil jsem si znovu zmuchlané heslo a porovnal písmo se vzkazem. Heslo bylo napsáno rovněž tiskacími písmeny, rovněž kostrbatými, ale tužkou.

Ostatně tahle věc byla jasná — v tom má prsty děťátko. Obyčejný vtip.

Jedno z oněch připitomělých hesel, které francouzští studenti čmárali po zdech Sorbonny. S tím papírkem na stole je to horší. Falešný informátor mohl přece vzkaz vsunout pod dveře, mohl ho zastrčit do klíčové dírky, nebo jen tak položit na stůl a zatížit třeba popelníkem.

Musel to být pitomec nebo vyslovený barbar, aby kvůli hloupému vtipu zasvinil pěkný stůl. Pitomců je tu sice spousta, to je pravda… ale takových snad přece jenom ne. Přečetl jsem si lístek ještě jednou, zhluboka jsem vtáhl kouř a přistoupil k oknu. Hezky mi začíná dovolená, pomyslel jsem si. Tak takhle vypadá ta moje vytoužená volnost.

Slunce se už klonilo k západu, stín hotelu se protáhl na dobrých sto metrů. Na střeše, s hlavou zvrácenou a lahví přisazenou ke rtům, se stále ještě tyčil nebezpečný gangster, maniak a sadista, pan Hincus.

Byl sám.

Zastavil jsem se před Hincusovým pokojem a obezřetně jsem se rozhlédl. Chodba byla jako vždy prázdná. Z kulečníkového sálu cvakaly koule, byl tam Simonet. Du Barnstoker a Olaf seděli u Olafa.

Děťátko si hrálo venku s motocyklem. Mausesovi byli ve svém pokoji.

Hincus seděl na střeše. Před pěti minutami sestoupil do bufetu, vzal si další láhev, zašel do svého pokoje, navlékl si kožich a byl teď nejspíš odhodlán inhalovat čistý vzduch přinejmenším do večeře. A já stál před jeho pokojem, zkoušel v zámku klíče ze svazku, který jsem sebral v hoteliérově kanceláři, a zamýšlel jsem dopustit se služebního přestupku.

Pátý nebo šestý klíč měkce cvakl a já vklouzl do pokoje. Učinil jsem to tak, jak to obvykle dělávají hrdinové špionážních velkofilmů — jiné způsoby jsem neznal. Slunce už skoro zapadlo za horský hřeben, ale v pokoji bylo poměrně světlo. Vypadalo to, jako by se tu vůbec nebydlelo. Postel nebyla pomuchlaná, popelník byl prázdný a čistý, oba oválné kufry stály na prostředku místnosti.